Bříza.

Bříza.
V březovém háji krvácí bříza, z raněných ňader kane jí míza, haluze truchle ku zemi chýlí. – – Ó, kdo tak zranil kmen její bílý? Zdá se mi břízu naříkať slyším žalobným hlasem, nad zefyr tišším: „Ach, Bože, Bože, smrť na mne sahá, a já tak málo užila blaha. 14 Sotva jsem hájem porozhlédla se, stopila hlavu v slunečním jase, propletla vlasy májovým květem, už se mám loučit s celičkým světem? Ach, já tak krásně život si snila, byla bych z ňader vůni jen lila, ba stařenou jsouc vetchého těla, byla bych ještě v květ vypučelavypučela. Teď po všem veta, konec můj blízký!... Slunečko, s Bohem, s Bohem, vy břízky! Vy modré zvonky, stelte mi lože! Jak je mi smutno, Bože můj, Bože!“ 15 Tiše tak bříza vzdychala, lkala, z ňader jí míza se vylévala, slzami tekouc po kmeni dolů... Kol břízy lkaly, háj trnul v bolu. 16