Klásek.

Josef Kalus

Klásek.
Ty klásku v poli osamělý, na tebe ženci zapomněli, když válčili zde srpy; smrť vyhnula se tvému žití... Své bratry viděl’s všechny mříti, i sestry, modré chrpy. Ted’ sám tu stojíš na strništi, jak sirý vojín na bojišti, když druzi padli v boji – slyš, v stodole již cepy buší: smrť čestná míjela tvou duši, – jakou ti osud strojí? Co k předu po strništi pílí: toť křiklavých hus zástup bílý jak potopa se valí, blíž krky natažené syčí... Ach, hloupá husa nectně zničí tebe, můj klásku zralý! 25