Měsíc.

Měsíc.
Ten stříbrný měsíc to je kvítek čistý: nejtajnějšími on prochází se místy, v noci sestupuje se zelené hory a děvčátkům kouká oknem do komory. Včera usnula jsem, ňadra uvolněná, vzbudím se, a měsíc tichý jako pěna, všecek zanícený hledí okenečkem a směje se na mne švarným mládenečkem. 22 Oj, což jsem se lekla, celá strachy třásla, líce se mi rdělo, duše ve mně hasla; mněla jsem, že Míchal, od souseda synek, pod oknem mi šlape vonný rozmarýnek. Stříbrostkvoucí záře do jizby se lila, těsněj do podušky jsem se zahalila: na oči mi nechtěl sletnouť sníček zlatý, tolik polekal mne měsíc nestydatý. Vposled skočila jsem plachým holoubátkem, a zastřela okno květovaným šátkem; darmo skulinami střílel po mně zrakem, až pak pohněvaný skryl se za oblakem. 23 Já pak do rána se svému strachu smála, nadarmo však měsíc jsem si pohněvala: kdykoli teď v noci po Bezkydě kráčí, na chaloupku naši hněvivě se mračí. 24