Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá,
Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá,
ó, přijmi mne dnes jako svého hosta,
a uhosti mne vlídnou upřímností,
jak zbloudilého syna máť jen hostí.
Ó, drahá síňko, tajemná a šerá,
to tys, kde od úsvitu do večera
já klopotně tkal na tkalcovském stavu,
snů, tužeb divných maje plnou hlavu.
Ó, kolikrát jsem čelo o tvé stěny
bil jako o mříž orel uvězněný,
nechtěje v stěnách tvojich celé žití
proteskniť, proplakať a protoužiti.
Tu pod tvůj strop tak začazený temně
jak paprsk slétla poesie ke mně,
své čelo snivé slíbati mi dala
a na kněze mne zpěvu pomazala.
[31]
Ó, síňko zlatá, dnes se vracím k tobě,
však stokrát bídnější,bídnější než v zašlé době –
klesaje v slzách na tvém chudém prahu,
vzpomínám mladosti a tonu v blahu.
32