KMET
Zpokorněl už jako nikdy dříve,
zpokorněl, když má už vlasy sivé,
čelo vrásčité a zvadlé líce,
když je jako nalomená svíce
a když má již v hrobě jednu nohu:
mlčky, pokorně se blíží k Bohu.
A Bůh praví k němu dobrotivý:
„Pojď jen blíže ke mně, starče sivý,
přistup blíže ke mně bez ostychu:
vím, žes odložil už hříšnou pýchu,
všechnu hloupou domýšlivost svoji,
zpokorněl a zmoudřel ve života boji.
Pojď, posaď se ke mně po pravici:
syn můj jsi, já otec milující,
trpěls, strádals, těžký kříž jsi nesl,
klesl pod ním... Kdož by nepoklesl?
Všechno dávno je ti odpuštěno!
Stoluj se mnou, máme rozprostřeno.“
Poslušně a pokorně kmet sedá,
vděčně oči k hostiteli zvedá,
nejsa schopen jediného slova,
v hříšnou hruď se bije zas a znova,
dvé pramenů slz mu s očí řine –
Věčná láska – Bůh jej v náruč vine.
[65]