Na konci života (1935)

Josef Kalus

Diplomatická verze Ediční verze
NA KONCI ŽIVOTA.
[1] Veškerá práva vyhrazena
[2] JOSEF KALUS
NA KONCI ŽIVOTA
EDICE PÁSMO V OPAVĚ SVAZEK 5 1935
[5] Věnováno přátelům zemřelého básníka JOSEFA KALUSA
[6] ZPĚVÁK SE LOUČÍ
Když se již již blížila osmdesátka Josefa Kalusa, kterého kdysi přítel-básník Petr Bezruč oslovil tak výstižně jako „slavíka na Čeladné”Čeladné“, sebral stařičký zpěvák do nevelkého svazečku všecku epickou žeň svých posledních, nezmlkajících let, pokud jeho prosté obrázky dějů a postav v lehounké formě písňové a popěvkové zachycovaly valašský lid a valašskou přírodu v podobách poetovy mladosti. Byly mezi tím improvisace šťastných okamžiků, ale i písně, které dlouho „zrály v srdci, jako na dně řeky dlouhé lidské věky zraje perla malá”malá“; byly tu chvatné pohledy unešené touhy do ztraceného domova z dávných dob, ale také syntetické zkratky krajanské povahy, vzdorující ve svém jádře změnám doby a mravů. To byly Kalusovy Valašské romance, jichž se dostalo čtenářům do roku právě v týden Kalusovy nečekané smrti. Literární dějepis věděl na ráz, kam zařaditi toto pozdní Kalusovo kvítí, které vykvetlo v starcově jizbě za oknem pod paprsky zimního slunce: byly to opět ohlasy písní lidových, jaké, vraceje se k staré tradici Čelakovského, uvedl k nám znovu Josef V. SládekSládek, a tím podnítil řadu mladších pokračovatelů. Starosvětské písničky z Valašska – tak možno označiti poslední Kalusovu sbírku, v níž si přes hrob a přes časovou propast delší dvaceti let podává ruku s nejčistším a nejvzdušnějším lyrikem našeho básnictví, s. J. V. Sládkem. Nebyl to jenom nahodilý vztah dvou poetů, z nichž starší se snažil v písňové zkratce vyjádřiti lidového ducha rodných západních Čech v Brdech a mladší tlumočil v drobných útvarech krajanské cítění východomoravského kmene pod Beskydami. Náleželi k sobě přese všechny rozdíly věku a vzdělání, společenského příslušenství a životního rozhledu, životní intensity a osudového určení velmi těsně. Sládek hlubokým studiem světového básnictví, Kalus divinačním pohledem nadaného samouka postihli stejně, kde zpívá nejčistší a nejplnější zdroj pravé lyriky. Pro oba citová intensita, zesílená stykem s přírodou i podmíněná osudovým zasvěcením v typických situacích životních, byla pravou odmykatelkou básnické tvorby a to právě v oné části, které u složitého mistra i skromného žáka stojí nejvýše, vysoko nad ohlasovou větví [7] jejich písňového umění. Sládek to také byl, kdo Josefa Kalusa pochopil, uvítal a povzbudil nejdříve ze všech literárních znalců, když dvaadvacetiletému frenštátskému tkalci otiskl z jara r. 1877 v Lumíru čtyři příznačná čísla, dvě o milovaném kraji domovském, jednu o vlastní duši, podobné „zvučnému prameni z hor“, jednu o porobě hlavy a svobodě srdce; tím byl Josef Kalus pro českou veřejnost teprve objeven. Nejenom z vděčnosti, ale hlavně z vědomí vnitřního zpřízněníspříznění zůstával Kalus Sládkovi věren a byl jedním z těch nečetných vyznavačů, kteří plně prožili také závěrečnou fázi Sládkovy tvorby lyrické, zavírající v sobě knihy V zimním slunci, Za soumraku a Lethe, onu podivuhodnou trojici, kterou se Sládek, poeta zároveň intimní i kontemplativní, legitimoval touž měrou za básníka životní zimy, jako Hálek jest básníkem životního jara, Vrchlický životního léta a Neruda životního podzimu. Jak se vydatně Kalus učil od velkého elegika soumraku a většího mudrce předsmrtného očekávání, nebylo vlastně doposud známo, neboť poslední jeho veršované publikace se nesly ve valašském kroji a ohlasovém slohu za lidopisnou malebností, nesestupujíce pod povrch a sledujíce Sládka stále jen jako autora Starosvětských písniček a Směsky. Teprve nyní, když byla otevřena i utříděna Kalusova pozůstalost a když z ní byl výběrem sestaven posmrtný svazeček těchto básní NA KONCI ŽIVOTA, vidíme, ke komu se vracel pro myšlenkový podnět i pro básnický vzor bílý kmet frenštátský, v písni i v dumě, ve gnómě i spiritualisované baladě, v hovorech se smrtí i v modlitbách k Bohu zaznívají zde sládkovské tóny, ale instrumentované prostším intelektem a dětinštějším srdcem. Ještě s písní na rtech a s pohledem do pracujícího dne kráčí trochu umdlený, ale oddaný básník k horám podle toku vod z nich proudících a mimo zeď hřbitova ve svém rodišti se zahýbá k modravým lesům, avšak mimoděk si uvědomuje, že proud u jeho nohou jest šumící Lethe, že hřbitov ho vábí, aby si porozprávěl s hustým zástupem zemřelých, že zvuk broušené kosy, zaléhající z dálky, jest výzvou věčné a neúnavné žnečky, a že ten, jehož pláštěm jsou lesnatá úbočí modrých hor, Bůh sám, ho volá zpět, domů, k sobě, v náručí konečného spočinutí a odpočinutí. S básnickým pochopením stárnutí v přírodě i v osudu lidském, s klidnou oddaností připraveného starce, s laickou zbožností křesťana bez církevního příslušenství, kmetný zpěvák očekává, ale zpívá ještě. Dílo přírody i milost písně, symboly práce a znamení věčnosti nepřestaly pro [8] něho žíti ani ho zaměstnávati básnicky, ač výraz pozbyl vší dekorativnosti a ve své prostotě zpokorněl, někdy až k čisté moudrosti nápisu náhrobního. Tak se tomu naučil Kalus od Sládka, básníka Písní smutečních, tak si varioval zálibně několik motivů podzimu, nemoci, stáří i smrti, někdy v rámci odstrojené přírody, jindy v prostředí pokoje samotářského. Resignace a něha, dobrota a moudrost, klid a mír vyznívají z poslední knihy Kalusovy, nad níž jeho jemná krásná ruka, píšící rukopisem již třaslavým, zemdlela a na konec vychladla. Byla to ruka básníkova, ruka muže spravedlivého: „Ecce, quomodo moritur iustus“.iustus.“ Loučíce se s Josefem Kalusem, jenž od nás odchází jako básník i muž spravedlivý, pozastavme se ještě chvílečku u tohoto citátu z bible. Bylo ho kdysi – v časopise, který měl Kalus rád a který jej přivítal s nadšením – použito hlubokým znalcem lidové duše české o postavě, která, stejně jako Kalus, dokonale ztělesňovala prostou a přece básnickou moudrost našeho prostého člověka. Na nedočkavou a úzkostlivou otázku bohabojného dědečka z Rozptýlených kapitol od A. V. Šmilovského o věčnosti, odpovídá jeho zemřelý a již oslavený zpravodaj slovy, jež by i Sládek i Kalus se souhlasem proměnili v lyriku. „Tak to vypadá na věčnosti, že nepochopí ten, kdo v ní není, a kdo tam už je, toho ústa váže devatero zámků devatera přísah. Bůh jest více než spravedlivý soudce; onť upřímný otec, a kdo kráčel ve spravedlnosti před jeho tváří na zemi, toho přijímá jako své dítě.“ V Brně v lednu 1935. Arne Novák.
[9] Motto: Pominulo mládí, není stopy po něm, už ho nedohoníš nejrychlejším koněm, za pěti je moři, za horami pěti: nejrychlejší orel už ho nedoletí.
I
[11]
CESTOU NA RADHOŠŤ
Starost jsem doma ponechal a vzal si mysl sváteční, hůl v ruce, k Radhošti se bral krajinou jarní, sluneční. Bystřiny v polích zpívaly svůj nekonečný chvalozpěv, od lesů na mne kývaly břízy jak bílé kolo děv. Nad mojí hlavou ve výši pěl skřivan sladkým sopránem, dva javory, dva ženiši, na poli stály zoraném. A naslouchaly skřivanu a k modrým horám hleděly... To bylo časně po ránu na Květnou právě neděli. Svátečně lidi oděné jsem cestou všude potkával, babičky k zemi skloněné, šohaje, dívky a tak dál. Bylo mi nějak veselo, notil jsem píseň potichu, vánek mne líbal na čelo a bylo mi jak ženichu, jenž chvátá ke své nevěstě, by zulíbal ji nastokrát, a myslí na ni po cestě, jak milá je, jak má ji rád. Přál by si orlí křídla mít, by dřív jí do náruče pad, ji zlíbat moh’ a pozdravit a povědět, jak má ji rád! [13]
VALAŠSKÁ MÚZA
Do mých oken hledí Múza, bázlivý zrak laní, smutná, až mne protkla hrůza – „Proč dál nejdeš, paní?“ Stála bledá na zahrádce, hlavu ve závoji, vlasy učesané hladce, ve smutečním kroji. „Nuže, pověz, co tě trápí? Proč jsi usoužená? Potkali tě drzí chlapi?!“ Mlčí jako pěna. Z modrých oček slzy kanou – „Cože ti je, cože?“ tisknu ruku milovanou – „Nemám střechy, lože. Zavřeli mi rodnou chatu, zlá mi řekli slova, vysmáli se mému šatu – Bloudím bez domova.“ „Nemám také vlastní střechy – Však pojď u mne bývat, nebudeme bez útěchy: v hoři budem zpívat!“ Svolila a u mne bývá – Šťastni jsme, ač chudí: na housle hrám, ona zpívá, až to závist budí. [14]
ROMANCE O PÍSNI
Usnu. – A co se mi nezdá: s modrých nebes padá hvězda jako zlatá květina a mně zrovna do klína, proměněna v pacholátko, osloví mne: „Nazdar, tatko! Nepoznáváš, kdo že jsem?“ „Ba, ne,“ šeptám s úžasem. „Děcka svého neznáš více?“ ptá se, kloníc ke mně líce usmívavé, růžové jako květy třešňové. „Nepoznávám!“ tvrdím v zmatku k švitornému pacholátku. „Toť mrzutá velmi věc: pěvče, jsem tvá píseň přec!“ „Ty žes to, má písni milá? Mněl jsem, žes mne opustila v stáří...“ „Vzpruhou budu ti, těšitelkou, perutí až do smrti, v každé době!“ Píseň milou vinu k sobě v strachu, aby mně snad zas neunikla v nebes jas. [15]
MILÁ VZPOMÍNKA
Objal mne kdos nenadále, v obě tváře políbil, hosta milého zvu dále – Vy se ptáte, kdo to byl? Z mládí mého vzpomínka to byla, nevýslovně drahá, něžná, milá. Těsně přisedla hned ke mně, do očí mi hleděla, až jsem uzarděl se temně, i ona se zarděla, ruce naše za ruce se vzaly, pohledy se vroucně celovaly. A pak k odchodu se zvedá, vzájemný když vyzněl cit, usmívavá, touhou bledá, šeptajíc: „Už třeba jít, tebe čekají též povinnosti: „SS bohem!“ – „Přijď zas brzy, milý hosti!“ [16]
SNY
Sny bájné ke mně chodívaly s princi a princeznami, králi, s rytířstvem v zbroji ocelové – Ach, kde jste, zlatí moji snové? Někam jste cestou zbloudily? Či bouře loď vám rozbily na širém moři o skaliska? Kdes na dně mořském spočíváte? Vraťte se ke mně, sny mé zlaté: srdci se mému po vás stýská!
VĚRNÁ MÚZA
Tichem samoty když bývám obklíčený, když mne opustili přátelé i ženy, Múza usmívavá přisedá mi k boku, něhu v obličeji, úsměv v modrém oku, ke mně přitulena za ruku mne brává, celuje mne, s mými šedinami hrává. „Stár jsem již, stár!“ zalkám. – „I tak jsi mi milý: spěchám k tobě, když tě všichni opustili.“ „Sláb jsem již a chorý!“ – „Podepru tě v chůzi.“ „Smrt se blíží...“ – „Pozbavím tě její hrůzy: píseň má tě v spánek sladký ukolíbá...“ Usínám jí v loktech, jak mne na rty líbá. [17]
MÚZE
Nejprostší svoje roucho vem a vejdi ke mně třeba bosa, skráň bílou ozářenou snem a oči třpytnější jak rosa, ó, kdykoli chceš, vejdi za mnou do pokoje: jsem sluha pokorný tvůj, panovnice moje! Však lyry nezapomeň vzíti a zlaď ji se srdcem mým na souzvuk; i polního hrst dones kvítí: jak drahé skvosty přijmu je z tvých ruk, před tebou skloním se a padnu na kolena, bohyně má a milenko má vyvolená!
STA PÍSNÍ OČEKÁVÁM...
Sta písní očekávám, sta zpěvných ptáčat, ne-li víc – U okna v touze stávám a rozpínám jim náruč vstříc. Sta písní očekávám, sta hopkujících robátek, šátečkem vstříc jim mávám, patřím, zda jdou již do vrátek. Sta písní očekávám, však z písní nejde žádná již... Odlétly k mladším hlavám, v dům krasší, v čarovnější říš. – [18]
ZDROJE PÍSNÍ MÝCH...
Zdroje písní mých nic nezahluší: Bůh sám u kolébky jejich stál, duhu krásy rozepial v mé duši, písní jak hvězd v nitro nasypal, v jejich slokách tepny země buší, tvůrčí radost, tvůrčí ples i žal – Čistý souzvuk jejich neporuší kamení déšť ani pomluv kal: tryskají a perlí ve života hluši. Smrt jen zasype mých písní zdroje, přetne zlatou šňůru s perlami: v kraj se rozlétnou jak včelek roje, jak paprsky jitřní horami, vletí za dívkami do pokoje, k hochům pod vonnými lipami, na rty žnečkám za letního znoje – Svými žaly, plesy, touhami žít v nich stále bude srdce moje. [19]
JSEM PTÁK...
Ne, nejsem harfou, jež tlí v koutě odstavená, na niž už nikdo ze živoucích nehraje, jež ze spánku jen maně někdy pozastená, když vichor perutěmi prudce zavlaje: jsem nástroj, jejž třímají dosud živé ruce, jenž trne blažeností nebo zalká v muce. Houslemi nejsem, jež jsou k spánku uložené, ni citerou, již v rubáš halí šedý prach, ni v rakvi mrtvolou, nad níž se hrobka klene, ni vrakem pochovaným v mořských hlubinách, ni studnou listím zanesenou v pustém lese: jsem pták, jenž na peruti k slunci pozdrav nese! [20]
NÁPIS
Umírají jenom všední lidé malí, věčně žíti budou lidé velicí, věčně budou hvězdy svítit v nebes dáli a pět v loubích nesmrtelní slavíci. [21]
II
[23]
SVĚŽÍ, MLÁD SE NĚKDY CÍTÍM...
Svěží, mlád se někdy cítím jako palouk s jarním kvítím, jako bych měl křídel pár, zapomenuv, že jsem stár. V zápětí však tíha stáří ztlumí nitra mého vzlet: je mi vlaštovce jak v září, chystá-li se odletět.
KVĚTINY HLADÍM...
Květiny hladím, mluvím k broučkům, ke každému stromu, a je mi, jak bych přišel s cesty předaleké k sestrám a bratřím nejmilejším do rodného domu, v náručí mateřino drahé, vroucí tak a měkké. [25]
POLNÍ SVLAČEC
Silnou vůní kořenitou svlačec s polí dýše, smysly moje omamuje jako medoviny mok, volá: „Pojď se vůně napít z květné mojí číše, neleň: nevíš, budeš-li živ ještě tady napřesrok!“
DNES MÉ SRDCE NETOUŽÍ UŽ...
Dnes mé srdce netouží už do daleka, jako toužívalo dříve: doma tekoucí mu stačí řeka, její drobné vlnky mírně skotačivé, postačí mu v lesním mechu stezka měkká, nad ní obloha a slunce, hvězdy snivé, k pluhu zapřažené kravky trpělivé, kozička, jež z chudých polí na ně meká, veských zvonů podvečerních „Ave“ tklivé, a hřbitůvek, prach kde otců na ně čeká. – Po světě už nezatouží jako dříve. [26]
CIZINCEM JSEM...
Cizincem jsem zůstal mezi vámi, srdcím vašim pralhostejný, vím, cizí sněním, cizí myšlenkami, cizí tužbami i cítěním. Vaše chladnost ledová mě mrazí – Tak bych k někomu z vás přilnul rád, milovat chtěl vroucně, beze hrází, všechnu krásu nitra svého dát. Cizincem jsem zůstal mezi vámi, jinak nebude už nikdy, vím – Snad kdes za mořem je, za horami srdce, jež být mělo celé mým?! [27]
MINEME SE...
Žijem mezi sebou jak v neznámém lese: potkáme se stokrát – chladně mineme se. Jde proti nám zpěvák, srdce v písni nese, mohli jsme být bratři – ale mineme se. Jde proti nám dívka, jako laň se nese, mohla být nám milou – ale mineme se. Jde proti nám dítě, košík jahod nese, moh’ jsem k němu přilnout – ale mineme se. Mnohým vyhnem sami na chodníku v lese, s těmi, jež chcem potkat, věčně mineme se! [28]
TKANIVO ŽIVOTA
Život utkán ze šedých je nití – Nitka zlatá jenom sem tam kmitá jak na pusté pláni jedno kvítí, ve štěstí jak jedna chvilka žitá, jak po dešti v zakalené strouze kmitne stříbrný pstruh jeden pouze.
HESLO
Dokud nedokončíš svého díla, bývá těžko odejít, dokud živá jiskra v těle zbývá, nutno orat, psát neb rýt, dokud nejsi zchromen, hluch a slep, nutno v potu dobývat si chléb. Dokud nedokončíš díla svého, nesmíš ztrácet chuti, odvahy, bát se nemožného, třeba bez slunce růst, bez vláhy, zkažený svět v lepší přetvořit, doorat lán a pak odejít! [29]
PŘÍŠTÍ CHVÍLE
Co přinese nám příští chvíle? Červené růže? – Žluté? – Bílé? Z vavřínů věnec? – Z trní svitý? Ty budeš chválen a já bitý? Podá nám plnou číši jedu? Či také krůpěj vína, medu? Vznese nás k hvězdám? – Srazí k zemi? Co příští chvíle přinese mi? [30]
ZAŠLÁPL JSEM MRAVENEČKA...
Nechtě zašlápl jsem cestou mravenečka snaživého, že jen malá, nepatrná, hnědá skvrnka zbyla z něho. A tak i nás veliký kdos zašlápne do prachu země, zajdem bez stop –; s námi všecko domýšlivé lidské plémě.
VĚČNOST
Hle, věčnost před námi leží: obrovský bez konce les, ohromné město domů a věží, velebná krása, hrůza i děs. Zamčená, tajemná brána... Buš, až si rozbiješ pěst: zůstane nezotvírána, střežena zástupem hořících hvězd. [31]
III
[33]
STAROBA
Staroba vešla do jizby mojí, kdy, ani nevím: za stolem sedí, dívá se na mne vyhaslým zrakem. „Co se tak na mne zkoumavě díváš?“ nevlídně ptám se. „Co na mně vidíš? nelíbím se ti?“ „Líbíš, ba, líbíš, bezzubý dědku: Podobni jsme si jak sestře bratr, jak vejce vejci – mám z tebe radost!“ „Ale já nemám: hluchnu a slepnu, v pochůzkách slábnu – Jsem jako dítě, které se učí teprve chodit.“ „Belhavý dědku, snad nechceš tančit? Masopust přešel, popelec nastal: označ své čelo mementem smrti.“ [35] Skloněnou hlavu, neodpovídám, však než pomyslím, Staroba vstává, přistoupí ke mně a popel sype na moji hlavu. A nebráním se: bezmocně kladu Starobě na klín šedivou hlavu a vzdychám, pláči bez utišení... [36]
CÍTÍM, JAK STÁRNU...
Cítím, jak stárnu, a je mi při tom, jako bych na noc odkládal oděv už obnošený a potřísněný prachem a potem, jejž nosíval jsem do společnosti, zábav a plesů, vzpomínaje si prožitých chvilek, blažených, trpkých, jak už to bývá v životě lidském. Cítím, jak stárnu – to jak bych na noc odkládal oděv, po kousku kousek, kabát a vestu, obuv a prádlo: zbývá jen ještě obléci rubáš a uložit se k věčnému spánku. [37]
NAHLÉDL JSEM DO VŠECH KOUTŮ...
Nahlédl jsem do všech koutů, do všech oken, do všech dveří, růže trhal jsem i routu, v zraky patřil divé zvěři. Okusil jsem všecka vína, ochutnal jsem všechny jedy, vím, co kámen je, co slína, co je blaho, co jsou bědy. Spadly závoje a roušky, jež mi život zastíraly, slz jen vidím kalné stroužky, všude bolest jen a žaly. Veselá mi došla nota: těším se, kmet unavený, že vyváznu ze života, vejdu nové do proměny.
AŽ LISTÍ SPADNE...
Až se stromů všechno listí spadne, až mé srdce všechno vyzpívá, pak ať přijde noc, pak ať si vládne zima třeskutá a mrazivá. Strom si oddechne a odpočine, by na jaře zazelenal zas, a s rtů mladších nový nápěv splyne, aby blažil, sílil, těšil vás! [38]
PÍSEŇ PŘI ODCHODU
Vzpomínky tě zaplaví, dávný poutuchlý cit, až hruď z toho churaví – Svět omrzel: třeba jít! Věci své máš v pořádku? jiný převezme tvůj byt... Propusť všechnu čeládku, rozžehnej se: třeba jít!
ŽIVOTA ZÁPAD
Života západ bývá všelijaký, jak snívali jsme, není takový: zahalen bývá tíživými mraky, jen zřídka skvoucí je a růžový. Života západ srdce nevábívá: utichnou zpěvné sloky skřivánků, podzimní vítr kolébavku zpívá a sovy houkají nám do spánku. [39]
CHŘADNOUCÍ STROM
Pozvolna od kořene chřadnu, schnu, až tesknota mne projímá a děs: již nemnoho mně vyměřeno dnů, snad zítra dokonám, či možná dnes? Kolem mne šumí mladistvý už les, podrosty bují nové, klíčí nové símě – Na oheň vržen, člověka hřát budu v kruté zimě?
DOZRÁL JSEM K ŽATVĚ...
Pod tíží zrní už se kloní klas a šeptá: „Pane, zbav mne tíže, dozrál jsem k žatvě, můj již přišel čas – Ku zemi mne to táhne blíže, co měl jsem nejlepšího, do zrna jsem vložil: ku žatvě dozrál, dotrpěl i dožil.dožil.“ [40]
JE PODZIM...
Je podzim. – Hospodář, co sklízet by měl, neví: úroda odvezena je již do stodoly, důl krásy vyčerpán a dopěny jsou zpěvy, v duši zbyl divný stesk a v srdci cosi bolí.
ROMANCE
„Hospodáři, ořech usychá: co nevidět uschne, dodýchá. Však nedává plodů, neživí, věkem nadobro už práchnivý.“ „Dokud kypěl zdravím a byl mlád, dával plody, zval nás v stín a chlad, dneska dochází už jeho čas: skácíme jej!“ – chví se starcův hlas. [41]
VYHASLA LAMPA...
Vyhasla lampa: oleje v ní není – Jak snem již zdá se nám, že svítila... Uhasla náhle, v jednom okamžení, a tma se do pokoje vřítila. Dědoušek umřel: duše vyšla z těla – Vyneste lampu: lampa dohořela.
ROMANCE
„Co, dědoušku milý, pravíš?“ „Že se dneska brzy stmívá.“ „Ne, dědoušku, na obloze jarní slunko dosud svítí – A neslyšíš, v modru nebes skřivánek jak libě zpívá?“ „Neslyším jej“.jej.“ – „Necítíš, jak z luk a zahrad voní kvítí?“ „Nic necítím, vnoučku milý, opouští mne všechny síly, všechny schopnosti a vlohy: cítím, jak jsem přeubohý!“ [42]
STAŘEČKU, NESPĚCHEJ...
Stařečku, nespěchej, nemáš už dechu, mladším to ponechej – Ty spočiň v mechu! Nejsi už mladíkem, nejsi, cos býval, když v poli s koníkem orals a zpíval. Usedni v chlad a stín po těžkém díle, ať oře dále syn: tys dospěl cíle!
ROMANCE
„Čekáš, kmete, ještě něco od života?“ „Nečekám už praničeho: vím, že v zimní době slavík neklokotá, nerodí luh kvítí líbezného, s lítostí jen ohlížím se na svůj život zpět, neb čím k hrobu máme blíže, krásnější zdá se nám svět.“ [43]
IV
[45]
SUCHÝ REFERÁT
„Velice máte srdce zeslabené,“ referuje mi lékař dnes, „tep jeho nepokojný k propasti vás žene: snášíte těžce úzkost, žal i ples. Tož pozor! Srdce Vám už nezesílí, jste sláb a vysoký už máte věk: umírněte se v horoucí své píli, jsme smrtelni, a od smrti nám schází lék.“
RANNÍ NÁVŠTĚVA
Hned zrána přicházívá ke mně návštěva a vhoupne ke mně do bílého lůžka, vždy vesele se směje, nikdy nehněvá a hladí očima jak matka, sestra, družka, v průvodu přicházívá čisťounkého vzduchu, perutě připínajíc pokleslému duchu. – „Kdo je to, kdo?“ vy tážete se zvědaví? „Slunečko ranní-lékař, jenž mne uzdraví.“ [47]
POSLEDNÍ VŮLE
Třeba jsi už napsal poslední svou vůli, proto nemusíš však ještě umírat: dokud jedno srdce ku tvému se tulí, těš se ze života, celý svět měj rád!
VŮZ ŽIVOTA MÉHO S VRCHOLU SE ŘÍTÍ...
Vůz života mého s vrcholu se řítí... Vozka-smrt, hle, sedí na kozlíku, nedbá zděšeného mého křiku: „Zastav, smrti, vozu kola rozjetá, rád bych uvil kytku z májového kvítí, jež po loukách kolem všady rozkvétá.“ Vůz života mého s vrcholu se řítí... Vozka-smrt se chechtá na kozlíku, čekám konec v každém okamžiku: „Zadrž, smrti, vozu kola prokletá: chci žít ještě, dokavad mi slunce svítí, v modru skřivan pěje, jara poeta.“ Smrt se směje jen a povoz v důl se řítí. [48]
NA HŘBITOVĚ
Hlava tu leží vedle hlavy a všechny posmrtný spí sen a jsou jich tady celé davy, nad nimi míjí s nocí den. Hlava tu vedle hlavy leží bez sporu, hněvu, bez hádky, ku zemi mateřské se něží, jež tká jim zlaté pohádky. Z nich žádná se víc neprobudí, věčnosti spánek všechny jal: má klid a věčný pokoj v hrudi, kdo strádal, trpěl, miloval.
AŽ UMRU...
Až umru, vyndejte mi srdce z ňader, do srdce vsaďte purpurovou růži a položte je mojí matce na hrob, pozná je, zachvěje se v hrobě, zplesá: „Synovo srdce vrátilo se k matce!“ [49]
MNĚ NA ROV RŮŽÍ NEDÁVEJTE...
Mně na rov růží nedávejte, uvadnou – S úsměvem na mne vzpomínejte, úsměvy vaše nezchladnou, budou jak hvězdy svítit mně až do věčnosti a prozáří prach ještě zetlelých mých kostí. V dobrém-li na mne vzpomenete, budu rád: v vzpomínkách vzácná krása kvete, v nich dech je rajských ze zahrad, ožije, kdo byl mrtev, znova vzpomínkami, by dále radoval se, trpěl, cítil s vámi.
PŘES NESMÍRNÉ MOŘE...
Každého dne připraven buď ku odchodu na dalekou cestu přes hlubokou vodu, přes nesmírné moře, věčností jež sluje: kdo se vydá na ně, zpátky nepřipluje. [50]
NÁPIS
Až lidé budou odcházeti ze hřbitova od tvého rovu: najdou vlídná, krásná slova, že byl jsi v oboru svém mistr mistrovatý a srdcem člověk vzácný, veliký, ba svatý. Žel jen, že z krásných slov těch za života tvého nenašli pro tebe v svém srdci ani jediného!
CHTĚL BYCH HROB MÍT...
Bez znamení, bez nápisu chtěl bych hrob mít v stínu tisů, stranou světa, lidské vřavy, kam jen větřík zbloudí hravý a kde spáče ve hluboku nevyruší ohlas kroků. Kde jen kvete, voní, roste s luční travou kvítí prosté, kam slétají s modlitbami motýlové s včeličkami, kde jen kvítky rosou pláčí... stromy šumí do snů spáči konejšivě, přetajemně: „Budiž tobě lehká země!“ [51]
ŽIVOT A SMRT
Se životem ruku v ruce smrt se vede, on jiskrných zraků, ona tváře bledé, oba silní, krásní, nestrojení, prostí od věčnosti do věčnosti. Život zrní seje, smrt jen sžíná klasy, oba v díle neúnavní, prostovlasí, plní horlivě své svaté povinnosti od věčnosti do věčnosti.
POPĚVEK
Od strachu mám uděláno! Nechoulím se před smrtí, tuším, krásná žeť jak ráno: hladí, líbá, neškrtí, něžně jako matka dítě v obětí svém konejší a přenese okamžitě v ráj nás z bídy vezdejší. [52]
KREMACE
V žáru plamenném až tělo na popel a prach nám shoří, pak Bůh, zamyšlené čelo, krasšího cos z něho stvoří. Snad hrst petrklíčů zlatých, fialky neb kopretiny, a v stín lipek rozsochatých vysází je na lučiny. Přijdou dívky, z květné krásy svinou kytky, zpívajíce a ozdobí ňadra, vlasy – Zemský prachu,coprachu, co chceš více?
SMRT
Smrt nic zlého není – netřeba se bát – jenom přemístění z paláců neb chat. Smrt nic zlého není – Jenom jiný směr, nové zhodnocení lidských vah a měr. Smrt nic zlého není, bát se netřeba: jest jen ukončení boje o chleba. [53]
U BRAN SMRTI
Stojí brána smrti chmurná, velkolepá. – Mladý poutník unavený na ni klepá: „Otevřete bránu!“ – „Co chceš, smělý hosti?“ „Rád bych smrti branou vešel do věčnosti: syt života, světa vřavy, jeho shonu, zaslech bych rád jinou píseň, sladších tónů, z jiného rád bych se zdroje napil zase, vykoupal svou duši ve světlejším jase, kouzelnější barvy spatřil na obzoru i skvělejší lunu, hvězdy, slunce, zoru.“ „Zapomínáš, pyšný, nedočkavý brachu, žes míň nežli součást zvířeného prachu, míň než mýdlová je bublina a pěna, že tvůj bol i radost pranic neznamená, že jsi bez významu v světa koloběhu, ve věčnosti moře, které nemá břehů...“ znělo mrzutě a chladně, odmítavě. Poutník lomozí však dále nedočkavě: „Otevřete, život pro mne nemá ceny, srdci mému zklamanému třeba změny, starostí jsem jenom užil, trampot, trudů: za branami smrti, tuším, šťasten budu.“ „Není klidu, štěstí za branami smrti...“ „Není?“ poutník trne. „A já čekal záři!“ Od bran smrti couvá se zklamanou tváří, do života zpátky pozvolna se vrací: všeho smysl hledá v usilovné práci. – [54]
NÁVŠTĚVA
Po špičkách smrt ke mně vešla bíle oděná, vysoká, však velmi sešlá, k zemi shrbená. „Sedni, odpočiň si chvíli,“ klidně pronesu, „k snědku s máslem chleba bílý tobě donesu“.donesu.“ „Pražádného nemám hladu, nesnášej mi nic, a pojď se mnou bez odkladu –“ dí a chmuří líc. „Přeješ-li si, s tebou půjdu ochotně a hned: však jsem tu jen užil trudů, všelijakých běd.“ „Vidím, rozumný že’s děda: tak to má být, tak!“ a ke stolu ke mně sedá, vyjasněný zrak, „jiní se mi vymlouvají, nechtí se mnou jít, byť bych slíbila jim v ráji pohodlný byt. Bez vytáček, bez průtahů ty však hned chceš jít se mnou k trápení neb blahu – za to smíš dál žít – vážím nebojácných lidí sobě velice!“ a smrt s úsměvem se klidí z mojí světnice. [57]
KDOSI ŤUKÁ...
Kdosi ťuká na mé dveře. Noc je, váhám otevřít, uvažuji v nedůvěře: „Kdo by to jen mohl být?“ „Přítel? – Žádných přátel nemám: měl jsem, ale pomřeli. Žena? – Nevěřím už ženám: v ráj mi bránu zavřely. V pozdní noci neotvírám neznámému nikomu.“ Ptám se, hůl však v pěsti svírám: „Kdo chce ke mně do domu?“ „Žena, po tobě jež touží –“ „Nemiluji takých žen: žárlivostí muže souží –“ „Snad mne nenecháš stát ven?“ „Dříve pověz mi své jméno!“ „Povím, až mi otevřeš –“ „Vejdi, neodbytná ženo: rci, kdos?“ – „Smrt jsem!“ – „Pro mne jdeš?“ „Jdu! Hned vypravíš se se mnou!“ „Budiž!“ bez váhaní dím a v noc mlhavou a temnou s milou smrtí vykročím. [58]
V
[59]
BŮH
Pojmem nejasným nám v mládí bývá Bůh: nade všecko jeť nám život, vášní vzruch, říší obraznosti nespoutaný let, úsměv dívčí krásy, lauru zlatý květ. Když však život zmrazí žhavou naši krev, zklamáním a zradou zhořkne všechen zpěv a vypadne stářím z rukou pero, pluh: kdo je oporou nám? – Nikdo: jenom Bůh!
POMĚR K BOHU
Jaký je můj poměr k Bohu? Krásnější než k lidem: kdy chci, k němu vejít mohu, sdělit důvěrně a s klidem, co mne bolí, hněte, kruší – ze žalob mne nevyruší. Jaký je můj poměr k Bohu? Jako k laskavému otci, naň vždy spolehnouti mohu, volám-li Ho ku pomoci: náruč svoji ke mně sklání plnou lásky, smilování. [61]
NEVIDÍME DO PARTESŮ...
Nevidíme do partesů, z kterých Mistr mistrů hrá hymny moře, písně lesů nebes oratoria. Celé skladby nepoznáme, sotva stránku z ní neb list, sluch nás mýlívá, zrak klame, všecko neumíme číst. Duch náš nemůže se vžíti do zákonů věčných změn, v úžasu jen v prach se řítí jak strom bleskem zasažen.
JSME TADY PO VŮLI TVOJÍ...
Jsme tady po vůli tvojí, ty jsi nás povolal z tmy – Jak v oule včel se nás rojí... Jsi pán náš? – Co však jsme my? Tvé děti či jenom stádo? Jsi, bys nás jatkami ved v posmrtné své eldorádo či v předpeklí nových běd? [62]
SPOKOJEN JSEM, BOŽE, S TVÝMI DARY...
Spokojen jsem, Bože, s tvými dary, se vším spokojen jsem, cos mi dal, i s tím spokojen jsem, že jsem chor a starý a že provázel mne životem jen žal. Radost v snách jen ke mně přicházela – Děkuji ti, Bože, za dobré i zlé, dlaní svou mi setři smrtelný pot s čela a dej duši vzlétnout do náruči své!
POSLEDNÍ VZDECH
Za veliké, vzácné tvoje dary na kolenou, Bože, děkuji Ti, shrbený jsem člověk, sešlý, starý. Tvá však štědrost srdce k díkům nutí, ve dne v noci musím Tobě chválu pěti a před Tebou pokornou skráň ukláněti! Za veliké, štědré dary Tvoje děkovati neustávám, Bože, milostí svou protkls srdce moje, růží nastlals v smrtelné mé lože: lehkou smrt mi přej, vzdech poslední s rtů vane, však od smrti zachraň národ můj, ó Pane! [63]
VE SNU
Kristus zjevil se mi ve snu s křížem na ramenou, volal: „Pomoz, sice klesnu, patu zkrvavenou, rány mé jsou přenáramné: kříž na chvíli vezmi za mne!“ Kříž s pokornou oddaností sunu na ramena, až praskají v bedrech kosti – klesám na kolena, biřic zlostně se mnou smýká, srdce moje zanaříká: „Kriste, tvého neunesu velikého kříže!“ zraky v slzách k němu vznesu. Přistupuje blíže: „Synu, zkoušel jsem jen tebe – Vstaň, pojď, dovedu tě v nebe!“ [64]
KMET
Zpokorněl už jako nikdy dříve, zpokorněl, když má už vlasy sivé, čelo vrásčité a zvadlé líce, když je jako nalomená svíce a když má již v hrobě jednu nohu: mlčky, pokorně se blíží k Bohu. A Bůh praví k němu dobrotivý: „Pojď jen blíže ke mně, starče sivý, přistup blíže ke mně bez ostychu: vím, žes odložil už hříšnou pýchu, všechnu hloupou domýšlivost svoji, zpokorněl a zmoudřel ve života boji. Pojď, posaď se ke mně po pravici: syn můj jsi, já otec milující, trpěls, strádals, těžký kříž jsi nesl, klesl pod ním... Kdož by nepoklesl? Všechno dávno je ti odpuštěno! Stoluj se mnou, máme rozprostřeno.“ Poslušně a pokorně kmet sedá, vděčně oči k hostiteli zvedá, nejsa schopen jediného slova, v hříšnou hruď se bije zas a znova, dvé pramenů slz mu s očí řine – Věčná láska – Bůh jej v náruč vine. [65]
KRISTUS U STUDÁNKY
V Bezkydách studánka perlila čistá, a u ní spatřil jsem seděti Krista. Byl smuten, hlavu měl skloněnou, kříž sňatý s krvavých ramenou. „Dobře že přicházíš, milý můj synu! Pojď blíže, přisedni k mému sem klínu, od srdce k srdci si povíme, jaké sny v duši své nosíme“.nosíme.“ Přised jsem ke Kristu jako druh k druhu. Pokynem vyklenul nad námi duhu; skřivánčím jásotem vzduch se chvěl – „Vykládej, synu můj, co rád jsi měl.“ „Měl jsem rád hory a oblaky bílé, u řek a potoků prosněné chvíle, rád jsem měl broučky i květiny, Valacha prostého z dědiny. Všecko snad měl jsem rád jako ty, Kriste: hvězdy a samotu, studánky čisté, měl jsem rád také své bolesti, člověka v štěstí i neštěstí. Rád jsem měl tanec i veselou chasu, rád lidskou dobrotu, nebeskou krásu, celý svět stvořený rád jsem měl, pro lid jsem písně skládal a pěl.“ Ke Kristu vzhlížeje, jsem dopověděl. Naslouchal,sNaslouchal, s úsměvem v zraky mi hleděl, na nebi hořely červánky, ruce své vložil mi na spánky. „Žehnám ti, líbám tě na snivé čelo, chci, dále lidu by srdce tvé pělo!“ děl Kristus. Nežli jsem k nohám mu kles, přízrak se rozplynul. – Šuměl les. [66] OBSAH
Zpěvák se loučí (Prof. Dr. Arne Novák)
I Cestou na Radhošť – Valašská Múza – Romance o písni – Milá vzpomínka – Sny – Věrná Múza – Múze – Sta písní očekávám – Zdroje písní mých... – Jsem pták... – Nápis
II Svěží, mlád se někdy cítím... – Květiny hladím... – Polní svlačce – Dnes mé srdce netouží už... – Cizincem jsem... – Mineme se... – Tkanivo života – Heslo – Příští chvíle – Zašlápl jsem mravenečka... – Věčnost
III Staroba – Cítím, jak stárnu... – Nahlédl jsem do všech koutů... – Až listí spadne... – Píseň při odchodu – Života západ – Chřadnoucí strom – Dozrál jsem k žatvě... – Je podzim – Romance – Vyhasla lampa... – Romance – Stařečku, nespěchej... – Romance
IV Suchý referát – Ranní návštěva – Poslední vůle – Vůz života mého s vrcholu se řítí... – Na hřbitově – Až umru... – Mně na rov růží nedávejte... – Přes nesmírné moře... – Nápis – Chtěl bych hrob míti... – Život a smrt – Popěvek – Kremace – Smrt – U bran smrti – Návštěva – Kdosi ťuká...
V Bůh – Poměr k Bohu – Nevidíme do partesů... – Jsme tady po vůli tvojí... – Spokojen jsem, Bože, s tvými dary... – Poslední vzdech – Ve snu – Kmet – Kristus u studánky
[68] BIBLIOGRAFIE
1882 PÍSNĚ – Brno 1885 Z VALAŠSKA – Velké Meziříčí 1887 OBLAKY – Velké Meziříčí 1895 KRESBY A PÍSNĚ – Praha 1903 PŘÍMOŘSKÉ DOJMY A ELEGIE – Nový Jičín 1904 VALAŠSKO V PÍSNÍCH – Mor. Ostrava 1911 O JANÍČKOVI – Brno 1917 SENOSEČ – Přerov 1925 PAMPELIŠKY – Příbor 1929 VALAŠSKÝ KRÁL – Hranice 1933 TŘÍŠŤ – Petřvald ve Slezsku 1933 O JANÍČKOVI, II. vydání – Praha 1934 VALAŠSKÁ SVATBA – M. O.-Vítkovice 1934 VALAŠSKÉ ROMANCE – M. O.-Vítkovice
1925 ČLOVĚK A DÍLO (s kritickým rozborem Dr. Vojtěcha Martínka) – Brno 1931 POSTAVY Z „ČERNÝCH MYSLIVCŮ“ – Místek VZPOMÍNKY – Hrabyně 1933 JAK ŽIVOT ŠEL – Frenštát pod Radh.
[69] Tento výběr z posledních básní JOSEFA KALUSA vydala EDICE PÁSMO V OPAVĚ v únoru 1935 na pamět básníkových 80. narozenin. Uspořádal a úvodní slovo napsal prof. Dr. Arne Novák. Reprodukce pastelu akad. malíře Frant. Ondruška z r. 1930, reprodukce leptu akad. malíře J. Dědiny a faksimile podpisu J. K. Do tisku upravil Antonín Sehnálek. Na ofsetovém papíře písmem Garmond Romana Grégrova vytiskla 350 výtisků knihtiskárna Jana Richtra v Příboře na Moravě.
E: dp + až; 2002 [70]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pásmo; Novák, Arne; Sehnálek, Antonín; Richter, Jan
(Tento výběr z posledních básní Josefa Kalusa vydala Edice Pásmo v Opavě v únoru 1935 na pamět básníkových 80. narozenin. Uspořádal a úvodní slovo napsal prof. Dr. Arne Novák. Reprodukce pastelu akad. malíře Frant. Ondruška z r. 1930, reprodukce leptu akad. malíře J. Dědiny a faksimile podpisu J. K. Do tisku upravil Antonín Sehnálek. Na ofsetovém papíře písmem Garmond Romana Grégrova vytiskla 350 výtisků knihtiskárna Jana Richtra v Příboře na Moravě.)

Místo: Opava

Vydání: [1.]

Počet stran: 70

Věnování: (Věnováno přátelům zemřelého básníka Josefa Kalusa)