VŮZ ŽIVOTA MÉHO S VRCHOLU SE ŘÍTÍ...

Josef Kalus

VŮZ ŽIVOTA MÉHO S VRCHOLU SE ŘÍTÍ...
Vůz života mého s vrcholu se řítí... Vozka-smrt, hle, sedí na kozlíku, nedbá zděšeného mého křiku: „Zastav, smrti, vozu kola rozjetá, rád bych uvil kytku z májového kvítí, jež po loukách kolem všady rozkvétá.“ Vůz života mého s vrcholu se řítí... Vozka-smrt se chechtá na kozlíku, čekám konec v každém okamžiku: „Zadrž, smrti, vozu kola prokletá: chci žít ještě, dokavad mi slunce svítí, v modru skřivan pěje, jara poeta.“ Smrt se směje jen a povoz v důl se řítí. [48]