ROMANCE O PÍSNI

Josef Kalus

ROMANCE O PÍSNI
Usnu. – A co se mi nezdá: s modrých nebes padá hvězda jako zlatá květina a mně zrovna do klína, proměněna v pacholátko, osloví mne: „Nazdar, tatko! Nepoznáváš, kdo že jsem?“ „Ba, ne,“ šeptám s úžasem. „Děcka svého neznáš více?“ ptá se, kloníc ke mně líce usmívavé, růžové jako květy třešňové. „Nepoznávám!“ tvrdím v zmatku k švitornému pacholátku. „Toť mrzutá velmi věc: pěvče, jsem tvá píseň přec!“ „Ty žes to, má písni milá? Mněl jsem, žes mne opustila v stáří...“ „Vzpruhou budu ti, těšitelkou, perutí až do smrti, v každé době!“ Píseň milou vinu k sobě v strachu, aby mně snad zas neunikla v nebes jas. [15]