KDOSI ŤUKÁ...

KDOSI ŤUKÁ...
Kdosi ťuká na mé dveře. Noc je, váhám otevřít, uvažuji v nedůvěře: „Kdo by to jen mohl být?“ „Přítel? – Žádných přátel nemám: měl jsem, ale pomřeli. Žena? – Nevěřím už ženám: v ráj mi bránu zavřely. V pozdní noci neotvírám neznámému nikomu.“ Ptám se, hůl však v pěsti svírám: „Kdo chce ke mně do domu?“ „Žena, po tobě jež touží –“ „Nemiluji takých žen: žárlivostí muže souží –“ „Snad mne nenecháš stát ven?“ „Dříve pověz mi své jméno!“ „Povím, až mi otevřeš –“ „Vejdi, neodbytná ženo: rci, kdos?“ – „Smrt jsem!“ – „Pro mne jdeš?“ „Jdu! Hned vypravíš se se mnou!“ „Budiž!“ bez váhaní dím a v noc mlhavou a temnou s milou smrtí vykročím. [58]