STAROBA

STAROBA
Staroba vešla do jizby mojí, kdy, ani nevím: za stolem sedí, dívá se na mne vyhaslým zrakem. „Co se tak na mne zkoumavě díváš?“ nevlídně ptám se. „Co na mně vidíš? nelíbím se ti?“ „Líbíš, ba, líbíš, bezzubý dědku: Podobni jsme si jak sestře bratr, jak vejce vejci – mám z tebe radost!“ „Ale já nemám: hluchnu a slepnu, v pochůzkách slábnu – Jsem jako dítě, které se učí teprve chodit.“ „Belhavý dědku, snad nechceš tančit? Masopust přešel, popelec nastal: označ své čelo mementem smrti.“ [35] Skloněnou hlavu, neodpovídám, však než pomyslím, Staroba vstává, přistoupí ke mně a popel sype na moji hlavu. A nebráním se: bezmocně kladu Starobě na klín šedivou hlavu a vzdychám, pláči bez utišení... [36]