U BRAN SMRTI

Josef Kalus

U BRAN SMRTI
Stojí brána smrti chmurná, velkolepá. – Mladý poutník unavený na ni klepá: „Otevřete bránu!“ – „Co chceš, smělý hosti?“ „Rád bych smrti branou vešel do věčnosti: syt života, světa vřavy, jeho shonu, zaslech bych rád jinou píseň, sladších tónů, z jiného rád bych se zdroje napil zase, vykoupal svou duši ve světlejším jase, kouzelnější barvy spatřil na obzoru i skvělejší lunu, hvězdy, slunce, zoru.“ „Zapomínáš, pyšný, nedočkavý brachu, žes míň nežli součást zvířeného prachu, míň než mýdlová je bublina a pěna, že tvůj bol i radost pranic neznamená, že jsi bez významu v světa koloběhu, ve věčnosti moře, které nemá břehů...“ znělo mrzutě a chladně, odmítavě. Poutník lomozí však dále nedočkavě: „Otevřete, život pro mne nemá ceny, srdci mému zklamanému třeba změny, starostí jsem jenom užil, trampot, trudů: za branami smrti, tuším, šťasten budu.“ „Není klidu, štěstí za branami smrti...“ „Není?“ poutník trne. „A já čekal záři!“ Od bran smrti couvá se zklamanou tváří, do života zpátky pozvolna se vrací: všeho smysl hledá v usilovné práci. – [54]

Básně v knize Na konci života: