DNES MÉ SRDCE NETOUŽÍ UŽ...

Josef Kalus

DNES MÉ SRDCE NETOUŽÍ UŽ...
Dnes mé srdce netouží už do daleka, jako toužívalo dříve: doma tekoucí mu stačí řeka, její drobné vlnky mírně skotačivé, postačí mu v lesním mechu stezka měkká, nad ní obloha a slunce, hvězdy snivé, k pluhu zapřažené kravky trpělivé, kozička, jež z chudých polí na ně meká, veských zvonů podvečerních „Ave“ tklivé, a hřbitůvek, prach kde otců na ně čeká. – Po světě už nezatouží jako dříve. [26]