XXVI.
Oblak černý, oblak bílý,
Oblak černý, oblak bílý,
jaké to dva rozdíly!
a přec na jediné půdě
nebeské se zrodily.
Obloha, jich dobrá matka,
prsem svým je kojila,
do duhy a do červánků
šatila a strojila.
Jedno slunce zlatými je
v ňadra hřálo plameny,
jeden měsíc obejímal
stříbrnými rameny.
Hvězdy korunu jim pletly
do vlasův a kadeří,
společně tak rostly, kvetly
na klíně své mateři.
Společně je matka dobrá
vypravila do světa –
[60]
a teď jeden bíle kvete,
druhý černě rozkvétá.
A teď jeden žehná rosou,
druhý hrozí bouřemi,
jeden s úsměvem se vznáší,
druhý s bleskem nad zemi.
Jeden rekviem jí zpívá
od večera do rána,
druhému však se rtů splývá
jenom slavné hosana!
Oblak bílý, oblak černý
jaké to dva rozdíly,
jak by rodnými si bratry
nikdy, nikdy nebyly. –
61