XXIX.
Na hlavu dnes hory vzaly
Na hlavu dnes hory vzaly
mraků temnou beranici,
bedra bleskem opásaly
jako boží bojovníci.
Stavějí se v temnou řadu
husitské jak temné vozy
a hněvivě ku západu
zaťatými pěstmi hrozí.
Bouřným slovem ulevují
duši hněvem rozkypělé,
nad hlavou jim páry plují
korouhve jak zlatostkvělé.
Ale výše ve oblaku
míru zlatá duha hoří,
slzný déšť mu plane v zraku
jako perly v jasném moři.
A ten oblak ruce spíná
a za nepřátely prosí –
[65]
růže padají mu z klína,
z očí pršky zlaté rosy.
A ku nohám horám padá
jako před trůn anděl bílý,
modlí, prosí, žebrá, žádá,
aby vrahům odpustily.
A ten oblak připomíná,
mír že štěstí sebous sebou nosí –
růže padají mu z klína,
z očí pršky zlaté rosy.
Hned se v prosbě k nohám smekne,
na šíji zas hned jim padne –
a v těch horách srdce měkne,
hněv se tiší a krev mládne.
Blesky hněvu odkládají,
pásají se duhou míru,
na korouhve zlatem tkají
lásku, naději a víru.
A oblak je hrdě vzpíná
k hvězdám a po nebi nosí –
růže padají mu z klína,
z očí pršky zlaté rosy! –
66