XXX.
V prohřátém a teplém vzduchu
V prohřátém a teplém vzduchu
plno ševelu a ruchu.
Kde tam jenom koutek jaký,
stojí oblak, stojí mraky.
Noví se zas hrnou hosté
a dav mraků stále roste.
V oblačném tom shromáždění
nikde místečka juž není.
A tu ještě jeden vchází –
všechny přived do nesnází.
Vchází s hrdou šíjí, tváří –
bojovnosť mu z čela září.
Soused na souseda mrká,
hlava ku hlavě se strká.
Hlava ku hlavě se chýlí,
ku černému oblak bílý.
[67]
Všichni bručí v mračném davě
jako vlny ve Vltavě.
Konečně z nich jeden z čista
jasna vstal, dí: „Není místa!“
„Místa není, místa není,“
řve hned celé shromáždění.
Každý s místa svého vstává
a je křik a hluk a vřava.
A již sto se kasá rukou
a vetřelci v záda tlukou.
Leč mrak vetřelec se brání,
třeba krvácí juž v skráni.
Na hlavu jim blesky hází,
rány hromem doprovází.
Shromáždění hrůzou trne,
z nebes síně ven se hrne.
Někteří jak baby pravé
nářky vedou usedavé.
Soused přes souseda padá
a je nářek a je váda.
68
Mrak je před sebou však žene
jako vojsko poražené.
Nebem zamračeným běhá
bleskem mlátí, ryje, šlehá.
A co obláčkem jen sluje,
pláče, sténá, hořekuje,hořekuje.
Ukrývá se v horách, lesích,
až se jasní po nebesích.
Tichne hluk, až stichne zcela –
Obloha je jasná, skvělá.
Jen mrak – vítěz v dnešní půtce –
stoje stranou mne si ruce.
69