XXXI. Země puká dechem léta žhavým.

Josef Kalus

XXXI.
Země puká dechem léta žhavým. Země puká dechem léta žhavým.
Stádo bouřných mračen křídlem tmavým nad krajinou naší kolebavě plyne a se vznáší. Táhnou velbloudů jak průvod ztmělý. – Snad se v oceánu napájely a tisíce mil přes hory a pouště hnal je větru kvil. Země hyne vedrem; v hoři, v trudu patří k mrakům k plnému jak sudu chodec žíznivý, prosící za nápoj sladký, perlivý. Slyšeť hromu kladiva a tepy. – Země čeká, až vyletí čepy, až poteče k zemi vody sladký nektar ručejemi. [70] Ha! juž se to z mraků jen jen lije, a žíznivá země douškem pije, jako mléka toky z prsou matky hošík modrooký. 71

Kniha Oblaky (1887)
Autor Josef Kalus