Hlemýžď neúhledný, slizký,
v háj se plouží vonný, blízký.
Ač, co může, chvátá, pílí,
daleko má ještě k cíli.
Vzdychá: „Být já malým ptákem,
již bych tam byl před soumrakem.
Být jen nepatrnou myškou,
byl bych tam již se svou chyškou.
Být jen drobným mravenečkem,
už bych býval za kopečkem.
Tuze vyprahlé jsou meze,
hrozně špatně dnes se leze!“
Zvolna kupředu se plouhá,
cesta nekonečná, dlouhá.
V poli trefí na zajíčka.
„Kam, slimáčku?“ – „Do hájíčka.
Sněmujeme zítra v smrčí.
Pojď též!“ – „Šel bych, pes tam vrčí.“
Rozešli se. Ku smrčinám
hlemýžď měří, zajíc jinam.
Slunečko se k horám chýlí,
broučci dva ho dohonili.
„Neseš zlata plné měšce,
že jdeš, slimáčku, tak těžce?“
„Jenom rodnou budku nesu.“
„Tak ji odhoď někam k běsu!“
„Budky nemohu odvrci,
přirostla mi k tělu, srdci.“
„S budkou nemůžeš však s místa.“
„Snad dál než vy! Dozajista!“
„Chachachacha!“ – „Vsadíte se,
kdo spíš zítra bude v lese?“
„Teprv zítra? Chacha-chichi!
Chceš se sázet? Puknem smíchy.
A oč?“ – „O mou budku, zlatí.“
„Chacha! Platí, bloudku, platí!
Jelikož se stmívá právě,
zdřímneme si trochu v trávě!
Zítra rozpjat křídla stačí!“
Hlemýžď dál se s domkem vláčí,
vyskočilo slunce z hory –
hlemýžď vchází do obory.
Vítají ho druzi, známí,
vesele je pod břízami.
Vtom dva broučci jako diví
doletí sem s vonné nivy.
Zaraženi podál stanou,
slimák dí jim v uvítanou:
„Zdrávi došli, broučci milí! –
trochu jste se opozdili.
Přiletět dřív o minutku,
byl bych býval prohrál budku.
Však vyhrál jsem, sláva Bohu,
jednu ač mám jenom nohu!“
Mlčí broučci zahanbeni,
ukryli se do osení.