I.
Na nebi z mlh a páry
Na nebi z mlh a páry
závoj bílý
slunnými protkán žáry;
van větru rve jej rozpustilý
a mění v sloup, jenž v pád se chýlí.
Pak obrazy zas nové
z mlhy spřádá –
hle, tam dva andělové,
dál vznáší se jich celá řada
a do náruče vše si padá.
Lemuje slunce září
jejich řízy;
leč větru van vše maří,
anděly mění v bílé břízy,
jež opět v sloupu rysech mizí. –
Teď oblačné se moře
náhle kalí;
mrak černý na obzoře
jak skála strmí, slunce halí,
van větru ztich, hrom zazněl z dáli.
97
V tom s rachotem se skála
trhá v půli –
déšť perel rozsypala,
z nitra jí blesky zaplanuly,
a silné dráhy k zemi snuly.
A než jsem došel v chvatě
k blízké chýši,
zas nebe tone v zlatě,
bouř nad horami juž se tiší,
a závoj par se zvedá k výši!
98