Zeleň.
Rád nořím zrak v květenu pestrou,
v těch barev hru, jich odstíny;
hle, zeleň je jí pravou sestrou,
ba matkou květné rodiny.
Zde k fialkám se travou shýbá,
k ňádrům je vine, v očku líbá,
slunnému brání úpalu,
a každinkého kvítka hlavu
do zeleného strojí hávu;
k těm druží list, k těm aspoň řasu,
tak zvyšujíc jich prostou krásu.
Tam mechem stoupá na skálu,
chudobkám lůžko vystýlá,
tam trnitý hloh ovila
i bledé jeho pupeny
smavými svými lupeny.
Kde snět jen jaká, letorosty
vše jejími se pyšní skvosty!
Tak z luk až ku nejvyšší hoře
jak smaragdové stoupá moře
a z každé její krůpěje
nám kyne obraz naděje!
114