Pianista.
Na katafalku
v stříbrné rakvi
cizinec leží
ubledlých lící.
Na čele bílém
bolestnou dumu,
na hrdém retu
úsměšek trpký.
Co vše se dělo
v pyšném tom srdci,
než uvyklo si
mysliti na smrt?
Myšlenky jaké
hlavou tou táhly,
než v resignaci
ku ňadrům klesla?
Odkud as přišel?
Na černé stuze
písmem čtu zlatým:
Rus, pianista.
I pochopím hned,
z veliké Rusi
co sem jej táhlo,
že bylo moře.
56
V snách vidím, chor jak
u moře sedá,
sleduje tanec
vzdmutých vln, vlnek.
Jak říká známým,
prosívají-li,
rukou by sáhl
do bílých klaves:
„Pozemšťan dohrál,
hraje-li moře,
nedostižený
nad mistry mistr.
Slyšte ty škály,
jež loudí ze strun,
slyšte ten úhoz
smělý a vzletný.
Teprv, ach, moře
povědělo mi,
jak neumělý
muzikant já jsem!“ –
A nedotkl se
klaves ni jednou
bílými prsty: –
Moře mu hrálo!
Hrálo mu do snů,
hrálo mu tichý
smutečný pochod
až do záhrobí.
57