LEGENDA VELKOPÁTEČNÍ.
Velký pátku, přísný poste,
minulých dob svatý hoste,
srdce světa z tebe pláče,
smutek všehomíra roste.
Kostelíček v roucho černé
přioděl se v chvíli věrné,
a lid prsty vodou máče,
cítí hoře bezeměrné.
Světla planou v Božím hrobě.
Tělo Páně v jeho kobě
svitem lampiček se chvěje,
rdí se ruce, nohy obě.
Pusto v chrámě. Vyšly davy,
konec zpěvů, truchlé slávy...
trní koruny se skvěje,
svité kolem svaté hlavy.
Co se to tam nyní shýbá,
maloučké se rozkolíbá?
Drobné robě v Božím hrobě
tělo Páně vlhce líbá.
18
Košilka se v šeru bělá,
suknička se mákem rděla,
cosi šeptá sobě, brouká,
dotýká se Páně čela.
Vidí hřeby – jak to zebe! –
slzí v zraku modré nebe,
rány hladí, na ně fouká,
lítostivě šeptá: „Bebé!“
Kristus tiše víčka zvedá,
pohled děcka zrakem hledá – –
a to vřele Spasitele
líbá dlouze v ústa bledá.
Podobnost s Nerudovou „Balladou horskou“ je pouze zdánlivá, motiv legendy této vzat je z lidu.
19