LEGENDY
1890–1901
[5]
NA ÚTĚKU.
Podle břehu voda hučí,
voda hučí, vítr skučí,
svatá Panna
udýchána
tiskne dítě do náručí.
Voda chladí, vítr mrazí,
cvalem sledují je vrazi,
div že paty
Josef svatý
o kámen si neurazí.
Přišli k poli: rolník seje,
s čela pot se proudem leje.
7
„Vzrůstej zrní
z hroudy, z trní,
požehnání Bůh ti přeje!
8
Zachraň nás tu, dobrý muži,
skryjeme se do ostruží!“
A to zkvétá,
stéblo metá,
vlčí mák v něm plane růží – –
Přišli vrazi: „Muži milý,
viděl’s matku přede chvílí?
Nesla dítě,
jedem hbitě,
zmizela nám za obilí!“
– „Viděl jsem ji, je mi líto,
když jsem rozséval to žito“.
– „Mluvíš, blázne,
řeči prázdné,
loni dávno zasel jsi to!“
9
LEGENDA NAZARETSKÁ.
Nazaretská chaloupka
nad vše chaty světa,
pod ochranou Holoubka,
který s nebe slétá.
Slunéčko když vychází,
v okénko se dívá,
a co vidí, předrazí? –
nebe se tam skrývá.
Krásnější tam sluníčko
ve dne v noci svítí, –
Ježíškova hlavičko,
lilijové kvítí.
Září se z ní celý den,
že až slunce hasne,
že až blednou u oken
v noci hvězdy jasné.
Svatá Panna měsíčkem
u kolébky sedá,
jak se sklání nad líčkem,
Dítě očka zvedá.
A v tom zraku závratné
štěstí věčné dlívá,
a v té chvíli posvátné
Matička mu zpívá:
„Dřímej moje děťátko,
jedináčku Boží,
vrať se k ráji na krátko
den ti bídu množí.“
Andílkové okolo
nedýchají ani,
křidélky mu napolo
přivívají spaní.
„Hajej, malý Ježíšku,
ve vyhnanství země,
bílý lilje kalíšku,
přitul se blíž ke mně.“
Andílkové zvědaví
nahlížejí kolem,
tlačí se mu u hlavy
při temínku holém.
„Spi všech hříšných naděje,
spáso všehomíra,
srdce mé tě zahřeje,
které láskou zmírá.“
Svatý Josef, tatíček,
u okénka sedá,
vidí tisíc hvězdiček,
betlémskou tam hledá.
„Synáčku můj, netušíš,
co je bolest, posud,
já se třesu, blíž a blíž
jde tvůj krutý osud.“
Svatý Josef od oken
u děťátka stane,
z oka slza tryskla ven,
po líci mu kane.
„Všecku krev svou tisíckrát
za tebe bych dala,
kdybych s Boží vůlí snad
muka s tebe sňala.“
A již čistý Panny ret
dotýká se čílka,
blažeností vše je hned,
věčností ta chvilka.
Andílkové zpívají,
srdce štěstím zmírá,
a Bůh otec potají
dolů v chvatuchatu zírá.
10
LEGENDA EGYPTSKÁ.
U svatého Nilu
děti sobě hrají,
palmy větrem vlají,
květy leknínové
vodou rozkvétají.
11
AleHle ta chatka podle chrámu!
jako hnízdo vlaštovičí
přilípla se k trámu.
Slyš! v té svaté chatě,
tesařově klícce,
pěje vlaštovice!
tři hlavy se kloní,
pilně pracujíce.
Jaké zvláštní kouzlo nové!
kdo tam bydlí? jsou to lidé?
jsou to andělové?
Břehy Nilu kvetou
pestrým dětí šatem,
vlásky planou zlatem,
větřík jimi hraje,
rozčechrá je chvatem.
„Pojď,Ježíšku, hraj si s námi!“
Svatá Panna zlato přede,
Josef teše trámy.
Vysvitlo to slunce,
či to nebe hoří?
roven ranní zoři,
Ježíš vyšel z chaty
v bílém světel moři.
Jak ho spatří malé děti,
úprkem se ženou k němu,
mizí v jejich změti.
Celý svět se směje,
vlnka Nilu zpívá,
vesmír odpočívá,
dítě Mariino
jen se pousmívá.
Z chaty slyšet zvučné rány,
do nich jako švehol ptačí
zaznívá zpěv Panny.
Ježíš nese v klíně
tříšťky z tiché dílny,
hledal soudruh pilný
a teď pacholíkům
rozdává je, sdílný.
Co to bude? dětské oči
na něm visí nedočkavé,
radost jimi skočí.
V ptačí křídla bílá
tiché Dítě Boží
tenkou tříšťku složí,
přidá hlavu, nožky,
ptáčky množí, množí! – –
Ó Ježíšku! to je čížků!
či to budou strnádkové
o žlutavém bříšku?
Každé dítě v klíně
chová jedno ptáče,
běhá s ním a skáče,
místo něho zpívá,
tiká, cvrká, kdáče – –
Z chýše píseň Panny jásá,
Josefova provází ji
nota temnohlasá.
Ježíš v ručky tleskl,
žasnou všecky děti:
z klína v pestré změti,
k nebi v díkůpění
hejno ptáků letí!
Slyš ten velký jásot dětský! –
Josef s Pannou s prahu chaty
v slzách vidí všecky...
12
DVA TRÁMY.
Kdys pěstoun Páně, tesař z Galileje,
dva trámy přitesával ve své dílně
a dítě Ježíš pomáhalo pilně,
co svatá Panna v práci žalmy pěje.
Než po chvíli, kdy hojný pot se leje
po čele obou, líce rdí se silně,
sám Ježíš ustal, pěstoun hledí sdílně,
jak v náhlém smutku pachole se chvěje.
Dva trámy Josef napříč spojil právě,
jak třeba bylo ku řádnému krovu,
když Ježíš nad ním stanul přemítavě.
Tich mlčí chvíli. Josef hlavou točí
a marně dítka vyptává se znovu...
Jen Matce stranou slzy vhrkly v oči.
13
TRN BODLÁK.
TRN BODLÁK.
LEGENDA BIBLICKÁ.*
Řekly stromy k sestře olivě:
„Pojď nám kralovat!“
A strom každý snět svou pozvednuv
před ní k zemi pad’.
Řekla: „Mohu-li já opustit
svého plodu tuk,
bohům vzácný, lidem hledaný,
pro království zvuk?“
Přišly tedy k fíku, prosily:
„Kraluj stromoví!“
Nechtěl: „Mohu-li já zanechat
plod svůj medový?“
Stromy k vinnému jdou kořenu:
„Naším králem buď!“
„Nelze, víno Bohu, lidem slast,
jaří duch i hruď.“
Přišlo smutně všecko stromoví
k trnu bodláku:
„Ujmi království se nad námi,
vzrůstej do mraku.“
Řekl bodlák trn: „Co souzeno,
splní Hospodin,
chtete-lichcete-li mě v pravdě králem mít,
sedněte v můj stín.
Mám-li nad stromemstromy být povýšen,
slovu mému věř:
sám Duch Boží za byt zvolil si
hořící můj keř!
Přijde Velký, světa králů Král,
stáj se otvírá,
narodí se chudý na dřevě,
na něm umírá.
Mezi dřívím doma tesaří,
a když dospívá:
ratolest i olej královský
dá mu oliva.
Adama kdo šatil, živí jej
sladkým plodem, fík,
než on zemře žízní zmíraje,
nahý smrtelník.
Kořen révy hrozen vypěstí,
šťávu ohnivou,
než on, Tvůrce, víno promění
v krev svou zářivou.
Korunovat krále toho však
smí jen bodlák trn,
jeho hlavu svatou ověnčím
zdobou rudých zrn.
Nechcete-li však mě králem mít,
k pomstě povstanu:
vzejde z trnu oheň, pohltí
cedry Libánu“.
* Viz Knihu Soudců IX., 8-15. „Trn bodlák“, t. j. bodlinatý trn, jest keř zvaný v Písmě rhamnus, jinak zizyphus spina Christi, ner-prun. Srovnej také Žalm 57, 10.
14
TĚLO SATANOVO.
TĚLO SATANOVO.
LEGENDA ORIGENOVA.*
Když krvácejíc za nás Věčné Slovo
z ran mnohých, pnělo na potupném kříži,
sta andělů tam na zad dřeva víží
a přibíjejí tělo Satanovo.
Vin našich kámen, těžší nad olovo,
vzal Kristus na se, puká pod tou tíží
zem Golgathy, Smrt bledá již se blíží
a pláčícplačíc líbá čelo Ježíšovo.
Již protknuta je dvojí ruka, noha,
Pán mrtev již, než brzy ožil zase
a v slávě stoupá v nebe nekonečné.
Však Satan věčně živ dle sudby Boha,
ač spása k nám se v svatém snesla čase,
pní dosud přikován a pní na doby věčné.
* Origenes (185–254), slavný učenec a spisovatel církevní v Alexandrii. Napsal prý 6000 spisů vědeckých.
15
JESUS BARABBAS.
I.
V tmě, v hrůzném sklepení Barabáš spoután dlel.
Co v duši vzpomínek, to vraždy byly děsné
a posléz zbouření, jež ve své vášni běsné
byl v městě zosnoval... Teď smrti ve tvář zřel.
Ve hlody svědomí mu z venku pokřik zněl.
„Ukřižuj! ukřižuj!“ se v stěny tlačí těsné – –
To duší proniká, že chvílí k zemi klesne,
mní, každé „Ukřižuj!“ že z ní mu za ortel.
Již v duchu hřeby zří, jak pronikají dlaně –
tu dvéře žaláře se otvírají v spěchu –
„Jsi svoboden?svoboden!“ – „Jak? Já?“ – Má dáti víry slechu?
„Kříž právě na se vzal teď Kristus místo tebe!“
– „Kdo? – Kristus? světec, Bůh, ten divotvorce Páně?
já lotr svoboden? ó znič mě, zdrť mě nebe!“
II.
Ta drahá svoboda, jež cílem touhy byla
mu po čas vězení, jíž přál si dychtivě,
kdy zmíral v pochybách, zda najde na živě
jej rána paprslek, jak teď jím zamrazila!
Smrt, krutou smrt si přál, by v ráz jej rozdrtila,
po jejím údělu teď toužil žíznivě. –
Ven vyšel, – brzy ples jím zachvěl mrazivě,
ó děsnou, krutou věc teď duše jeho snila!
„Kde Kristus je, kde jest?“ tak škytal v rozechvění.
– „O blázne, vesel buď, tys živ, on musí mřít,
hle, viz ty zástupy, jim musíš vděčen být,
tam Kristus zbičován kříž nese k umučení!“ –
– „Pryč, stranou, šílení!“ vzkřik’ Barabáš a v skoku
spěl odtud zděšeně a v každém klopýt kroku.
III.
Šel městem Barabáš, kam všecky spěly davy.
Hle, cestou kudy šel, na dlažbě lpěla krev,
jej v paty pálila, jak pálí oheň žhavý,
z ní hlasy svědomí i kletby zněl mu hněv.
A dále v před se dral, kde hlava vedle hlavy
se množství tísnila – v křik, jásot jeho zjev
je přivedl, vstříc zrak mu hořel posměvavý
a pálil do duše a mrazil v nitru cév.
Jen Krista přál si zřít, tu oběť svojí viny,
jenž čist a nevinen a vždycky lásky plný,
teď rotou zběsilých svůj těžký nese kříž.
Kol kněží, vojáků a lidstva valné vlny.
A lotr Barabáš, jak duch by plál v něm jiný,
jen Krista v davu zřel a k němu dral se blíž.
16
IV.
A posléz Golgathy již dostoupili paty
a výše hnal se proud a výše stoupal vztek,
křik, posměch, rouhání, dav fariseů klatý
kol svojí oběti v potupný jásal skřek.
A Kristu zbrocené již dolů strhli šaty
a na kříž vážou jej – toť světa hold a vděk! –
Zří hrůzně Barabáš v ty divé katů chvaty,
tu na něm Ježíšův zrak utkvěl mimoděk.
Ó, co v tom pohledu, co divem se v něm třáslo!
Ni stínu výčitky v něm nezřel rozechvěn,
než nebes svatý jas a lásku odpuštění,
i naděj těšící, vše v pohledu tom haslo!
Tu lotr Barabáš se v kajícníka mění,
kles bolem nesmírným i štěstím omráčen.
V.
Víc posměch neslyšel, jímž vítali jej kati,
a lotrů dvojice, jichž býval věrný druh,
on spíš jim záviděl ten kříž, provazů pruh,
to dřevo očisty přál sobě zulíbati.
Tak dál se potácel, kde Ježíšova Máti
ve mukách nesmírných vše zřela, co syn, Bůh,
tich trpěl, hrdinně tu stála, její duch
vše trpěl společně, znalť pouze milovati!
Jí k nohám Barabáš kles v nevýslovném pláči
a líbal vášnivě jen šatů jejích lem,
a „Barabáš jsem!“ štkal. Ta slova dvě mu stačí.
Hle! slza Marie mu byla údělem –
Ó šťastný, slzu tu si k soudu nese něm,
a pohled Ježíšův mu svítí, kudy kráčí! – –
Origines vypravuje, že se jmenoval Jesus Barabbas; také arménský překlad Písma svatého to uvádí.
17
LEGENDA VELKOPÁTEČNÍ.
Velký pátku, přísný poste,
minulých dob svatý hoste,
srdce světa z tebe pláče,
smutek všehomíra roste.
Kostelíček v roucho černé
přioděl se v chvíli věrné,
a lid prsty vodou máče,
cítí hoře bezeměrné.
Světla planou v Božím hrobě.
Tělo Páně v jeho kobě
svitem lampiček se chvěje,
rdí se ruce, nohy obě.
Pusto v chrámě. Vyšly davy,
konec zpěvů, truchlé slávy...
trní koruny se skvěje,
svité kolem svaté hlavy.
Co se to tam nyní shýbá,
maloučké se rozkolíbá?
Drobné robě v Božím hrobě
tělo Páně vlhce líbá.
18
Košilka se v šeru bělá,
suknička se mákem rděla,
cosi šeptá sobě, brouká,
dotýká se Páně čela.
Vidí hřeby – jak to zebe! –
slzí v zraku modré nebe,
rány hladí, na ně fouká,
lítostivě šeptá: „Bebé!“
Kristus tiše víčka zvedá,
pohled děcka zrakem hledá – –
a to vřele Spasitele
líbá dlouze v ústa bledá.
Podobnost s Nerudovou „Balladou horskou“ je pouze zdánlivá, motiv legendy této vzat je z lidu.
19
LEGENDA NEBESKÁ.
I.
Modrá louka nekonečná,
na ní hoří světla věčná.
Světla věčná, zlaté hvězdy,
květiny, jež kvetou vezdy.
Měsíček tam bíle zkvítá,
slunéčko se s květy vítá.
A v té louce kostel stojí
v holubiček bílých roji.
Neviděl jsem holubičky,
ale Boží andělíčky.
Holubice jedna bílá
na oltář se usadila.
Milý Bůh na zlatém trůně,
bílá Růže v jeho lůně,
a z té Růže ptáček vzlétá,
Spasitel to všeho světa.
II.
Přišla duše do kostela,
zachvěla se bolem celá.
– „Kde jsi, duše, kde jsi byla?“
– „Ze slzí jsem vínek vila.“
– „Přistup duše, přistup blíže.“
– „Ku zemi mě poutá tíže.“
– „Co jsi doma zůstavila?“
– „Nemocná to dcerka byla.“
– „Michaeli, zaleť k zemi,
zamávej tam perutěmi.“
Sletěl anděl, vzletěl vzhůru,
v archandělů stanul kůru.
– „Co to neseš, Michaeli?
oči mé tě provázely.“
– „Nesu, matko, tvoje dítě,
a to tíže pozbaví tě.“
20
HOUBY.
LEGENDA ČESKÁ.
Muziky hrají
po celém kraji,
svatý Petr s Kristem Pánem
ubírá se českým lánem,
vracejí se k ráji.
Už se slunce kloní,
po kraji to voní,
chtěl by Petr do vesnice
na koláče při muzice,
zlá ho touha honí.
A jak jdou poli,
Pán k tomu svolí:
„Skoč si, ale vrať se brzy,
a nic nejez!“ – To ho mrzí,
to ho skoro bolí.
Ale již běží,
hlava se sněží,
krčma dívek, hochů plna,
jediná to pestrá vlna,
samá barva svěží.
Do kola skočí
a již se točí!
Veselé je posvícení,
radost, jaké rovno není,
všechněm plane z očí.
„Ichuchu!“ výská
celičká víska – –
Venku chudé děti sedí,
polekaně dovnitř hledí,
stýská se jim, stýská.
Petr kolem letí,
nedbá nuzných dětí,
koláče mu v kapsu skryli,
hosta z dáli pohostili,
host – ten radost světí!
Však už volá Pán,
čas je vyjít z bran!
Ještě naposledy kolem – –
a již spěchá zase polem
spocen, udýchán.
Muziky hrají
po celém kraji,
Kristus vlídný zvolna kráčí,
Petr za ním nohu vláčí,
jídlo v kapsách tají.
21
Nedá mu to, nedá,
v kapse tajně hledá,
koláč vonný láká, láká – –
Ukous rychle – zuby cvaká,
Pán to zhlédl! běda!
„Petře!“ Kristus řekl –
Jak se Petr lekl!
drobty rychle vyplil na zem
a před Kristem Pánem rázem,
vědom viny, klekl.
Usmál se mu Pán,
shýb’ se v český lán,
sousta dotekl se slinou,
rozhodil je nad mýtinou
do všech světa stran.
Petře, taký div
nezřels jaktěživ!
Co ti z huby na zem spadlo,
rostlo, novou chutí sládlo
houbou z českých niv.
Petr hlédne líp:
vidí tvrdý hřib,
strakoš do mechu se krčí,
zlatý ryzec pode smrčí,
hlíva kyne s lip.
Co to bylo hub
na hladový zub!
duhami to v lese hraje,
vyzývá to české kraje
na bohatý lup.
Jak bílé kvítí
májovky svítí
a jak zlaté pampelišky
v tratoli se kupí lišky,
václavky zas v mýti.
Z drobtů koláče
rostou křapáče,
syrovinka do kloboučku
pozvedá se polehoučku,
mlékem zapláče.
Korálů má vzhled
kuřátkový květ,
bělorůžné žampiony
svítí jako lampiony
u holoubků hned.
A Pán žehnal jen
houby zamyšlen:
„To je pro ty chudé děti,
na něž neměls zapomněti
u hospody stěn!
Sotva však se dál
Kristus s Petrem bral,
ďábel, který civěl v skrejši,
chce hned býti umělejší,
drobty posbíral.
Mumlá pekla pán
čáry v sedmihran,
drobtů dotekl se slinou,
kleje, hází nad mýtinou
do všech světa stran.
22
Prská, fouká v zem,
kletbu mísí všem,
prašivky jdou z klína země,
jedovaté, zhoubné plémě
s dračím výtrusem.
Na všech stranách hned
pestrý roste jed,
rudě líčí muchomůrku,
bílou slinou třísní kůrku
vábně na pohled.
Vzácné barvy vzal,
houby natíral,
aby klamal, podvod páše,
ano, „hřiba satanáše“
v purpur oblíkal.
A zas nová lest
ďáblu dělá čest:
do hub Božích svoje trousí,
až je lidé popletou si
v temnu lesních cest.
Pozor, pozor teď,
děti, na tu změť,
jen co vyšlo z ruky Boží,
ať se do košíčku složí,
ostatní je smeť!
23
TŘI NOCI.
Poslechněte, milé děti,
povídku chci vyprávěti,
pohádku o Mikuláši,
který v noci tajně chodí,
do punčochy dary hodí,
zlé však čertem straší.
Mikuláš byl biskup svatý,
ornát nosil celý zlatý
na předlouhé na košili,
mitru zlatou samou perlu,
v ruce zatočenou berlu,
a vous dlouhý, bílý.
Nade všecko rád měl děti!
Všude jemu ve zápětí
pobíhaly nedočkavě,
učil je a zkoušívával,
za otčenáš dárky dával
zvláště vtipné hlavě.
Chudý otec tři měl dcery.
Nastaral se na chuděry,
nalopotil, marno všecko!
Hlad je moří, dluhy kruší,
tu chtěl ďáblu zapsat duši:
prodat vlastní děcko!
Svatému však Mikuláši
zlá ta zrada spánek plaší,
v noci vstane, tmou se plíží
ke chaloupce ku okénku:
tři hlavičky vidí z venku,
očka spánek tíží.
Otevírá zpolehoučka,
tma je uvnitř, zhasla loučka,
pátrá zticha... co to visí?
punčošky dvě na okénku!
hází do nich po prsténku,
s dukáty je mísí.
24
A již mizí bílá hlava – –
Ráno první panna vstává,
požehná se křížem svatým,
s lůžka skočí bosé nožky –
zkřikla! — vjely do punčošky
s darem přebohatým!
Je to radost! Boží divy!
Kdo to vzpomněl milostivý?
Zaplaceny všecky dluhy,
ještě něco z toho zbude,
vyjasní se oči rudé
jako modro z duhy!
Přišel večer. Sestra mladší
k oknu nejdříve se tlačí,
punčošku tam svoji věsí – – –
Nespí – – čeká – – posléz usne – –
Něco cinklo v síni dusné!
Bože, jaké plesy!
Dívky skočí, k oknu pádí,
otec ven, však tma mu vadí,
pozdě otevírá dvéře:
nikdo venku! běží zpátky,
slyší jásot dětí sladký – –
Kde se to jen béře?!
Třetí noci luna svítí.
Děti nespí, srdce cítí,
moucha chvílí bzučí – –
Náhle v okně někdo stojí.
„Mikuláš!“ a v jednom roji
ven to všecko hlučí.
Kolena mu objímají,
ruce svaté zulíbají,
až ho láskou děsí! – –
A teď víte, děti naše,
proč před svátkem Mikuláše
punčochy se věsí?
Sv. Mikuláš, biskup v městě Myře v Malé Asii. Zemřel 6. prosince 327.
25
DAR HYENY.
Samota divoká v hluboké poušti.
Chaloupka svatého Makarije
zapadla v kaktovém houští.
V modlitbách světec klepání slyší,
vstane a hyenu vpouští.
„Vítán buď, hoste, co žádáš na mně?“
Hyena vrhá se ku nohám starce,
mládě své pozvedá v tlamě.
„Slepé jsi?“ Plivnul na jeho oči,
žehná je světce rámě.
Prohlédlo rázem. Vesele skočí
hyena matka, dítě své kojí,
starci s ním zmizí s očí.
Druhý den poznovu: Buchy, buch! duní,
hyena s kůží vkročí.
„Nešťastná!“ volá poustevník Boží,
„chudého’s obrala, vraždou a krádeží
hřích se jen veliký množí!“
Hyena prosebně v oči mu hledí,
ovci mu ku nohám složí.
„Nechci tvůj dar! to nebesa vědí!
to má být za naše dobrodiní?“
Z kůže se krev ještě cedí – –
Hyena pokleká, pozvedá hlavu,
prosebně v oči mu hledí.
„Nech si svou kůži, kletba je na ní,
vrať se jen zas, čas k rozejímání!“
Slova ta zvíře jen raní.
Kůži má v tlamě, v prachu se plíží,
světci se pokorně klaní.
Dojat je stařec, dlouho se dívá
v hyeny zrak a vážně jí mluví:
„Přijmu dar, hyeno divá,
slibíš-li chudých šetřiti stáda?“
Hyena ochotně kývá.
Jakoby bleskem vylétla z chaty,
vesele vyje a ohonem šlehá,
zaslzel Makarij svatý.
Hyeny dar však po celý život
jediné jsou mu šaty.
Sv. Makarius (300-395), poustevník egyptský, žil šedesáte let na poušti.
26
CESTY BOŽÍ.
Noc černá spadla nad Egypta pískem.
Chlad úpal vystřídal, je dvakrát smutno,
a hrůzou v dáli šakalové vyjí.
Chval každý duchu Otce Hospodina!
Je teplo v chýši při poháru vína,
staň poutníku, strach obchází tu nocí
a poušť je širá, zahradou je smrti.
Kdo bloudí kolem se tlukoucím srdcem? – –
Dní čtyřicet se Pafnuc svatý postí,
jak Eliáš, jejž oheň k nebi unes;
již vyschl pramen u jeskyně duté,
a spadlé datle seschly v písku žhavém.
Muž Boží klečí jako socha tuhá,
je kost a kůže, podoben je smrti,
jen oko hoří v svatém vytržení
a ruce v kříži nepohnutě trčí.
Ó srdce lidské, kdo tvé cesty chápe? – –
Půst ukončen a Pafnuc takto dumá:
„Jen půst a rozjímání vedou k nebi,
kdo z lidí asi dostoupil až ke mně?“
Jak někdy kapka vody s klenby padá
a jednotvárně ozývá se znovu
a kape, kape, v kámen jamku hloubí,
tak myšlenka ta zlá dál světce mučí.
„Vstaň,“ slyší hlas, „jdi ku severu pouští,
tam v krčmě najdeš bratra – muzikanta.“
To jak by hrom se prázdnem pouště chechtal,
tak v užasnutí Pafnuc k zemi klesá. – –
Vstal, zdá se mu, že s nebe svého spadl,
a vrávoravě k severu se béře.
Je blízko k ránu, z krčmy světlo blýská:
tam ještě tančí, píšťala tam hvízdá.
I bloudí kolem se tlukoucím srdcem.
„Tam v krčmě najdeš bratra muzikanta,“
si zmaten šeptá... „Bratra! v místě hříchu!..“
I vzmuží se a ven ho k sobě volá.
„Ó muži Boží,“ pokorně ho zdraví,
„mně promiň hříšnému, že tebe ruším,
a pověz, pouč, kterak ve svatosti
tak vysoko jsi k trůnu Boha došel?“
27
Muž pištec mlčí, řeči té se děsí:
„Nač, dobrý muži, nevčasné ty žerty?“
A Pafnuc myslí: „Tento člověk z krčmy
mně tedy roven přede tváří Boží?“
A znova s úctou zvedá k němu oči.
Řek’ hudebník: „Jsem z bídných nejbídnější!
Než hrál jsem v krčmách, pustý byl jsem zloděj
a s loupežnickou rotou táhl světem.
Má minulost je pečetěna krví
a vzpomínky mé rovnají se hrůze.“
„Snad přece,“ míní světec, „skutek dobrý
tu smazal krev a smířil Spasitele?“
„Nic,“ řekl zloděj, „neznám toho činu.“
„Jen vzpomínej!“ dál nutí Pafnuc svatý – –
„Snad,“ řekl zloděj, „počkej, – napadlo mi,
kdys naše rota krásnou pannu jala,
ta Hospodinu byla zasvěcena –
ó, její slzy, jak mě dosud pálí! –
já vytrhnul ji loupežnické sběři
a dlouhou pouští v klášter jsem ji vrátil.“
„A dále?“ – Pafnuc dobré skutky zvídá.
„Jdu jednou sám a ženu potkám v poušti,
tak byla krásná, že jsem zmaten stanul
a pozoroval hojné její slzy.
„Proč pláčeš?“ – Klesla, objala mi nohy:
„Měj slitování nad svou otrokyní,
jsem muže zbavena i svojich dětí,
již tři dni bloudím, neměla jsem v ústech.“
„Mluv, co se stalo?“ – „Manžela mi jali,
že zpronevěřil svěřenou mu sumu,
jej z vězení jen k novým mukám vodí
a syny tři mi do zástavy vzali.“
Tu ženu chorou odnesl jsem v chatu
a nasytil ji, takže pookřála.
,Co vzal tvůj muž?‘ I řekla: ,Tři sta peněz‘ –
,Zde vezmi je a vrať se s Bohem domů.‘
A toho dne jsou všickni zachráněni.
Víc nevím však, jsem lupič jen a zloděj“ –
Chtěl Pafnuc ruku políbit mu vroucně,
však zloděj zkřik’ a zmizel ve své krčmě.
28
Jde Pafnuc domů, těžkým trudem dumá:
„Jsem zlý či dobrý? Bůh je spravedlivý,
ten jediný má v rukou pravé váhy,
ví, jsem-li lásky nebo hněvu hoden“ – –
Jak podivné jsou tajné cesty Páně!
Den druhý žáci z okolí se sejdou
a k Pafnucovi otci jdou se radit,
zvěst o nesmírném nesou pohoršení.
Thais, děva krásná, jaké rovno není,
zem Egyptskou svým podmanila hříchem,
stu nešťastných vše promrhala jmění,
sto žárlivých k ní cestu kropí krví.
Ta žalná zvěst až k otcům v poušti vane – –
Co činit nyní? S Antonínem starcem
se Pafnuc radí, nařizují žákům
noc celou Ducha o dar rady prosit.
A noci té mnich Pavel, srdce čisté,
má vidění: Je nebe otevřené,
tam v Boží slávě v slunci lůžko vidí,
tři panny, hvězdy, kolem něho září – –
„Ó Antoníne, otče,“ volá ze sna,
„jak zázračné tvé bude spočinutí!“
Jak zvonem s nebe zní: „To jeho není.“
„Čí tedy bude?“ – „Thaidy, hříšné děvy.“
To zvěděl Pafnuc, znova vzpomíná si
na bratra svého, krčmy muzikanta – –
Vstal, chopil hůl, dnes jeho cestou půjde,
a síla Boží roste v jeho srdci.
Jak hvězda jasná, která s nebe padá,
Thais usměvavá ve dveřích ho vítá.
„Ten pokoj není dost mi osamělý,“
dí Pafnuc chvatně, ohlíží se kolem.
„Proč? Zcela jisti jsme před zraky lidí.“
„A před Bohem – ?“ děl Pafnuc. – Zkřikla žena,
jí jméno Boží, tady neslyšené,
jak střela žhavá proniknulo duší.
29
A tiše mluví Pafnuc, dílo svaté,
jež začal Bůh, dál přede, dobrotivý.
Thais shroutila se v slzách k jeho nohám,
jen tři dni lhůty na světci si žádá.
Pak trestem ohně na náměstí širém
své všecko jmění, skvosty, šaty pálí,
jak žebračka tam tři dni bosa stojí
a v pláči prosí lidstva odpuštění – –
Dva lidé pouští nekonečnou spějí.
„Jsem zcela tvoje, otče, nemám vůle.“
A Pafnuc v klášter panenský ji zazdí,
jen okénko jí nechá k malé cele.
„Jak mám se modlit?“ Thais v ní ozývá se.
„Ne jménem Božím, nehodná, tak pouze:
Ó Stvořiteli, nade mnou se smiluj.“
A po tři léta tak jen Thais se modlí.
Tu s Antonínem poradí se světec
a Thaidy celu provždy otevírá.
„Pojď, sestro, ven!“ ji vlídným slovem volá.
Thais nechce jít. „Pojď, pokání je konec.“
Ach, nemůže již vstáti kajícnice,
tam klečí, zlatým vlasem zahalena:
„Své hříchy před sebou jsem položila
a nepřestávám v slzách zříti na ně.“
„Pro tento pohled,“ řekl Pafnuc svatý,
„Bůh odpustil ti všecka provinění.“
Thais zajásala jako ptáče Boží –
a holubice bílá k nebi letí.
Sv. Pafnucius poustevník Thebaidský. (Thebais, nynější Said, nazývala se za věku starého jižní část Egypta čili Horní Egypt, dle hlavního města Theb ). Stal se později biskupem. Zemřel ve IV. století. Sv. Antonín arciotec mnichů v Egyptě, zemřel r. 356, maje 105 let věku svého, z nichž, jako sv. Pavel, devadesát let na poušti ztrávil. Tento zesnul r. 343 v stáří 113 let. – Viz také náš překlad „Podobizen Svatých“ od Arnošta Hella.
30
MINISTRANT
U Ludmily nohou sedí,
bábě v modré oči hledí,
na kolenou ruce spjaté,
poslouchá ty řeči svaté
o království Božím.
Jak ta babička je milá!
A jak je ta hlava bílá
kněze Kajchy ctihodného!
něco vane posvátného
z jeho starých očí.
Přítel otce Methoděje!
Až se srdce v prsou chvěje,
jaké dal mu krásné zpěvy,
jaké nadpozemské zjevy
na obraze zlatém!
Tak tu trojice ta sedí
a jen hocha odpovědi
Kopaniny ticho ruší,
a jen trojí srdce buší
v staré síni hradu.
„Babičko má, líp než v Budči
tady se to s tebou učí,
tam je všecko po latině,
ale tady v Kopanině,
rodnou mluvíš řečí.
31
A když otec Pavel slouží,
kterak srdce moje touží:
jako jiné jeho děti
také svaté při oběti
přisluhovat chvíli.“
Otec Pavel usmívá se,
na Ludmilu zadívá se,
po hlavičce kudrnaté
hladí hocha mnohokráte,
přivoluje k přání.
Na druhý den časně z rána
otvírá se kaply brána,
kněžic mladý blahem září,
s Kajchou spěje ku oltáři,
svatou knihu nese.
Co tam psáno, Bohem dáno,
české zemi darováno,
vlastní rukou světec Cyrill
znaménka ta nová vyryl
v zlaté blány knihy.
Václav kleká, Václav vstává,
sledovati neustává
otce Pavla každé hnutí,
při hostie pozdvihnutí
do prsou se bije.
Ludmila se kloní lebí,
Pavel myslí, že je v nebi,
andělé dva s obé strany,
křídla i šat duhovaný,
u kněžice klečí.
Pavel ve snách domů přišel,
dobře viděl, dobře slyšel,
kterak andělíček svatý,
jako Václav kudrnatý,
při mši napovídal.
Přední Kopanina v Pražském kraji u Tuchoměřic má jeden z nejstarších románských kostelů v Čechách. Druhdy tam stával hrad sv. Ludmily. Odtud vyjížděla sv. Ludmila do blízkého „Budče“, kdež byla křesťanská škola. – Třetí neděle postní, zvaná „kejchavá“, lépe prý sluje Kajchova, od kněze sv. Ludmily, žáka to Methodějova.
32
OTČENÁŠ.
Svatý Oldřich, biskup z Augšpurku,
smutně na noc jde v svou komůrku,
zdá se mu, že tíha světa kruší
ustaranou jeho kněžskou duši.
Kdo tu tíseň trapné starosti
z jeho duše mírem vyhostí?
Ráno Oldřich trochu neklid zdolá,
žebráka a kuchaře si volá:
„Pomoz, bratře, biskupovi v tísni,
starostí mne tíží dnové přísní,
noci jako můry na mně leží,
stárnu, slábnu, leb se hustě sněží.
Denně modli se tři otčenáše
za pokoj a utišení naše,
a ty, sluho, řádný oběd denně
v poledne mu chystej neprodleně!“
Žebrák ruce líbá, přislibuje,
kuchař udiveně pokyvuje.
33
Vaří tedy, peče, dusí, smaží,
vyhověti rozkazu se snaží,
žebrák zatím v kostelíčku prodlí,
za biskupa otčenáš se modlí.
Přešli dnové – starý trud se vrací, –
co se biskup v noci naobrací!
Co se jenom, teskně napřemýšlí:
„Odkud nové starosti zas přišly?
či snad žebrák ze tří otčenášů
jeden, dva byl vlažně vynechal?
či snad vůbec slib svůj zanedbal?
nebo křivdu na chudáku pášu? – –“
Ráno biskup žebráka si volá:
„Pravdu řekni, ty se nemodlíš!?“
– „Ne!“ – „Proč? na slib zapomněl jsi již?“
„Já ne, kuchař zapomněl již zhola,
každou kůrku omlouvá mi krutě
nebo hrozí: „Z domu vyženu tě!“
Biskup trne. Volá kuchaře,
kárá zlobu času nemaře.
Ale zbojník v neslýchaném vzdoru
s biskupem se do zlého dá sporu:
„Pro mizerný jeden otčenáš
planým hněvem na mě plápoláš!“
– „Zadrž, rouhači! sic trest tě stihne,
jímž se duše sotva peklu vyhne! –
Dobře, k Římu na cestu se dáš,
ptát se: Zač je jeden otčenáš?
Půjč mu hůl a mošnu žebráckou,
ať svou pýchu kaje světáckou.“
Volky nevolky jít kuchař musí.
Ach, co jeho tučné tělo zkusí!
každá cesta vede do Říma,
ale tato přes Alpy se vine
v bílé ledovce a rokle stinné,
sněhy mrazí, bouře zahřímá...
34
Dobelhal se posléz kuchař k Římu,
nohy zdrány, zkusiv pot i zimu,
úpal dnů i zrádné chlady nocí;
na váhách jde ku svatému Otci:
„Zdraví tebe Oldřich, biskup náš,
pověz, zač je jeden otčenáš?“
Papež na poutníka vážně hledí
a to dává poslu k odpovědi:
„Otčenáš, a zbožně pomodlený,
zlatého má cenu halíře!“
Lek’ se kuchař, vstává pomatený:
(Zlatý halíř? to je k nevíře!)
Zvolna, smutně k domovu se vrací,
věčné město v mlhách se mu ztrácí – –
(Zlatý halíř! až se slova lekne!
za to už by jídlo bylo pěkné...
pečínka mu libá z mísy voní,
zlaté vínko sklenkami mu zvoní.)
K domovu jde cesta. Chvála Bohu,
veseleji do hor zvedá nohu,
spěchá, posléz před biskupem stane,
studem rdí se, bledne, slovo vane:
„Vzkazuje ti pozdrav papež náš,
zlatý halíř stojí otčenáš!“
Biskup mlčky dívá se a přísně,
kuchaři pak nové strojí tísně
Oldřichův zrak svatě hluboký:
„Zeptal jsi se, jak je široký
onen halíř?“ – „Neptal.“ – „Vrať se znova
papežská zas vyřídit mi slova.“
Kuchař zdrcen na kolena klesne,
poslechne, ba ani nezahlesne.
Podruhé se béře v dálku k Petru,
pálen sluncem, šlehán, dešti větrůšlehán dešti;
papežovy líbá střevíce,
žádá radu svaté Stolice.
35
A to dostal kuchař za odvět:
„Široký je jako celý svět.“
Kuchaři se nyní hlava točí,
matou smysly, zalévají oči,
kajícně se béře k domovu
vyřídit vzkaz Říma poznovu.
Ani to však světci nedostačí.
Přísně hledí v líce kuchaři,
nový trest již na rouhače kvačí,
nepustí ho dříve k oltáři.
„Zeptal jsi se, jak ten halíř tlustý?“
– „Neptal“, šeptem sotva pohnul ústy.
Po třetí již kuchař musí k Římu,
biskup káže, musí, neshoví mu...
Víc než cesta provina ho drtí,
k Vatikánu dospěl znaven k smrti.
Před náměstkem Krista k zemi padá,
pro biskupa odpovědi žádá:
„Pouč, Otče, kajícího syna,
vypros odpuštění Hospodina!“
v slzách dí a potom oněmí.
„Zlatý haléř ceny otčenáše
tak je tlustý, jak je nebe naše
vysoko tam vzhůru nad zemí.
Biskupu jsi zhřešil, pomoc není,
od něho si vypros rozhřešení!“
Kuchař slzí, už se pranic neptá
a jen otčenáš si cestou šeptá,
s viny svoji zraku nespouští – –
Oldřich doma všecko odpouští.
Sv. Oldřich (Ulrich, Udalrich) biskup v městě bavorském Augsburku. Žil r. 890–973.
36
KÁZÁNÍ SV. ANTONÍNA.
Do siného moře kde se řeka vlívá,
na pobřeží stojí světec Antonín,
náruč otevírá, do dálky se dívá,
do vln volá, pláče, vlna hučí, zpívá –
za ním Rimiňané tmějí se jak stín.
„Rybičky, mé sestry, ke mně spějte, ryby,
vám chci slova Páně živný lámat chléb,
lidé otupěli, bludem bezpochyby,
marné jsou mé hrozby, marné ráje sliby,
slovo Antonína je jim za poškleb!“
Divy Páně! – Moře bouří se a čeří,
na tisíce rybek spěje ku břehu,
tisíc těl a ploutví šlehá, k zemi měří,
šupiny se svítí jako páví peří,
celé moře s řekou dá se do běhu.
37
V předu rybky malé batolí se dětsky,
zlatem planou očka nedočkavě všem,
za nimi se velké do pěn noří všecky,
vzadu obři hlubin lid ten nevěrecký
děsí příšerným a skelným pohledem.
Ticho. Naslouchají. Každá ploutev ztichla,
jenom moře vzadu bzučí písničkou.
„Díky, milé ryby!“ ústa světce vzdychla,
„dojemná je vaše poslušnost, tak rychlá,
Stvořitel dnes divy koná rybičkou.
Mezi zvěří země vy jste vyvoleny,
zvířátka vy vodní v říši korálů,
v hloubi klid a snění, nad vámi bouř, pěny,
před potopy hrůzou navždy zachráněny
v živlu sladkém, slaném, rovném křišťálu.
Bůh vám dal byt krásný, jasné vodní sluje,
žádný palác králů jim se nerovná,
svobodna a šťastna rybka si tam pluje,
prales zázračný ji divy obklopuje,
něma Boha chválí říše čarovná.
Sestřičky mé, ryby, miláčkové Páně,
mezi vámi volil rybářů si kruh,
vy jste živily ho, daly peníz daně,
on vás žehnal, množil, prošel vodní pláně,
bouři tišil, kázal u vás, vlídný Bůh.
Jonáš v břiše ryby obrazem je Krista,
který po vzkříšení žehná pokrm ryb,
Tobiáši ryba nové světlo chystá,
voda, živel rybí, křtem je spása jistá,
Petr lidi loví, jak děl Pána slib.
Rybičky mé zlaté, zvířátka vy němá,
zahrnutá péčí Tvůrce tvorů všech,
ukažte svou vděčnost, jaké bludař nemá,
po způsobu vlastním tady přede všema
klanějte se Pánu ve svých zástupech!“
Na ta slova divem ryby tisíceré
otvírají ústa, sklánějí se hned,
ocasem i ploutví ryba do vln pere,
barvy mění, blýská, ku předu se dere,
nežli potopí se v tůni naposled.
Němo bylo, ticho divném po kázání.
Rimiňané k nohám světce klekají,
který rybám žehná nad nesmírnou slání –
Sklopily se oči v tichém přemítání,
po smíření nebes duše volají.
Sv. Antonín Padovánský, františkán. Zemřel a pochován v Padově roku 1231.
38
BUBLINY.
LEGENDA PŘÍBRAMSKÁ.
Do vltavských vln,
palčivých ran pln,
mlčelivý klesl zpovědník.
A jak v siném proudu znik,
zaúpěla Praha,
ve tvář krále vraha
krvavý proud střík.
Svaté hlavy tíž
padá níž a níž,
chví se, trne řeky Vltavy
posvátný proud modravý,
vlna šumí, úpí,
bubliny se z hloubi kupí
svaté u hlavy.
Ale jaký div!
Když do nebes niv
duše spěla v slunné výšiny,
nad hladinou bubliny
vzplály v žhavém kruhu,
věnčí Páně sluhu,
chloubu otčiny.
39
Větřík přestal dout,
posvěcený proud
svaté břímě v slavném tichu nes’,
zmlkly vlny, ztichl jez,
žasnou rybek sjezdy,
kolem hlavy hvězdy
září do nebes.
Kudy světec plulplul,
svítil vodní důl,
břehy zkvetly noční tišinou
novou vonnou květinou:
silná, čistá vůně
dýchá do vln tůně
zlatou bublinou.
Dívky! vonný máj
přišel v český kraj,
svatojanské kvítí začlo růst:
pleťte věnce, minul stesk a půst,
pleťte vytrvale,
světci Janu k chvále
mlčelivých úst.
Na Příbramsku zovou bublinami květinu pryskyřníkovitou upolín evropský (Trollius europaeus) pro její kulovatý květ. Někde ji jmenují také buličí oko, boleočko, vartecké kvítko a j. Sochy svatojanské hojně zdobí lid náš věnečky a kytkami této vonné a krásné květiny. Někde nazývají svatojanským kvítím blaťouch, někde také kopretinu (tuto, že kvete kolem sv. Jana Křtitele).
40
SMRT SV. FILIPA BENICKÉHO.
Na prostém lůžku v klášterní své cele
již světec umíral a hleděl v nebes výšku,
kde vstříc mu pěli nebes archandělé.
„Ó podejte mi sem mou nejmilejší knížku!“
tak řekl ku bratrům, již stáli v lůžka čele.
Jak nevyhovět poslednímu přání,
když bratr odchází a nevrátí se více?
Již knihu po knize mu nosí bez ustání,
však pořád marně jen tu knížku hledajíce.
„To není kniha ta, již přál jsem sobě, bratří!“
Ó marně po knize se ruka lásky shání!
Tu posléz krucifix na holé stěně spatří,
před kterým klekával muž svatý každodenně,
i vezmou svatý kříž a nesou neprodleně
jej světci náhradou za potracenou knihu.
Hle, oko hasnoucí zaplálo v okamihu
a duše chtějící již vale dáti světu,
se celá připíná na kříže svatou tíhu
a ruka třesavě ten poklad nese k retu.
A ku bratrům své vděčné oči zdvihá:
„Dík, synové, to moje byla kniha!“ –
V té knize rozjímal, v té knize vždycky četl,
v té přál se potěšit, než posléz k nebi vzlétl,
by stránku poslední, jež věčným světlem září,
si přečet nadšeně v tvář Boží hledě tváří.
Sv. Filip ze slavného rodu Benických ve Florencii (1233-1285), byl lékařem, později knězem a představeným řádu Servitů, t. j. služebníků Marie Panny.
41
ĎÁBLOVA KNIHA.
(CODEX DIABOLICUS). R. 1239.
Podlažický opat, řádu pýcha,
zbloudilého kárá bratra mnicha:
„Nedal Bůh ti k malbě vzácnou vlohu,
abys hříšnou kresbou zdobil slohu
frejné písně, nevěren jsa Bohu!
Kaj se, odpustí ti Beneš světec,
do slz žalu péro smoč i štětec!
Pergament si vezmeš do své celly,
Starý, Nový Zákon opiš celý,
svého umění dej důkaz skvělý.
Flaviovy knihy z války židů,
Kosmu, slávu Čech i jejich bídu,
Isidora bohoslovnou vědu,
řeholi pak naši ku posledu
opíšeš tam zdobně, milo hledu.
Bratr k zemi klesl: „Vinou ďábla
duše moje v horlivosti slábla.
Požehnání, otče, nebo zhynu!“
– „Bůh ti žehnej, povstaň, milý synu,
jdi a uměním smaž velkou vinu!“
Kruhy oken světlo v cellu padá,
bratr malíř řádku k řádce skládá – –
Neubývá práce, kterou přijal,
ruka zmdlívá v spleti inicial,
v sněhu lilijí a modru fijal. – –
42
Spousty pergamentu – jaká práce!
„Kde jsi, ďáble svůdce, hříšný rádce?
když jsi pomáhal mi chutě k pádu,
pekel zmetku, podlou stroje zradu,
zjev se, pomoz v práci do úpadu!“
V koutě celly již se rarach zdvihá,
oko mnicha bleskem svým ho stihá.
„Viz ty pergamentu bílé kupy,
zda se na nich brk můj neotupí?
stejným trestem ať i rarach úpí!“
Rarach sedí na obrovském listě,
píše, kreslí v bílou blánu čistě:
barvy hoří, v zlaté kvetou půdě,
jak by ohněm pekel rdí se rudě,
pestří se jak polní kvítka v hrudě.
Umdlívá-li rarach, zbystří bázní
před svěcené vody trapnou lázní.
Kniha roste, ďábel popiloval...
Když mnich obří knihu domaloval,
ďábla vděčně kreslí v písma oval.
V první polovici XIII. století napsána v klášteře benediktinském v Podlažicích, v kraji chrudimském, obrovská kniha (Codex giganteus), již ve XIV. století jako největší kniha na světě proslulá, často půjčovaná a zastavovaná a konečně Švédy 1648 do Štokholmu odnesená. Středověcí mniši zvali ji Liber pergrandis (= kniha převeliká), obsahujeť přes 300 silných listů pergamenových, z výší téměř jednoho metru a zšíří přes půl metru. Sluje také Nekrolog Podlažický, ježto obsahuje též soupis zemřelých mnichů a v tom několik set jmen českých: jinak je psán latinsky. Codex diabolicus zove se dle nádherné zlaté inicialky, v níž je rarach vymalován; odtud vznikla tato legenda. (Viz „Písemnictví české“ dra. Václ. Flajšhansa str. 17.)
43
ANDĚL PÁNĚ.
Don Zavala byl zajat v boji
a ruce spjaty ve jho pout,
jej láska ke Karlosu pojí,
rád za něho dá volnost svoji
a proleje své krve proud.
Děl soudce změřiv přísně odbojníka:
„Zpovědníka!“
Don Zavala stál sloupem pevně.
„Kdy?“ ptal se krátce jeho ret
a svatým klidem mluvil zjevně.
A generál ho změřil hněvně:
„Tu půlhodinku, brachu, hned,
než zazní večer s věžní rudé báně
„Anděl Páně“.
Již tmí se večer. Vešly stráže,
by dovedly ho k popravě.
Lid tísní se, jej zříti baže.
„Zbraň k líci!“ setník mužům káže
a nebe rudne v záplavě.
V tom zazněl zvon a pěje ke cti Panně
„Anděl Páně“.
Vše smeká. K zemi klesly zbraně,
don Zavala, v ráz pokleká,
a slzy v zrak mu tryskly maně,
ret modlí se o pomoc k Panně
snad naposled... Hle! člověka,
šat bílý mává... „Milost!“... Dozněl v pláně
„Anděl Páně“.
Don Zavala, důstojník španělský, pro velezradu k smrti odsouzený.
44
POHŘEB
LEGENDA PAŘÍŽSKÁ. (R. 1084).
„Můj mistr“, řekl Bruno,
„má pohřeb dnes,
jde v Abrahama lůno,
jde do nebes“.
A celá Paříž hrne
se ve chrám jen,
a celá Paříž trne,
jde z chrámu ven.
Zda byl kdy mudrc větší
než Raymund Diocrès?
vše podmanil svou řečí,
než mrtev kles.
Všech zemí přišli žáci,
je chloubou škol,
s ním Paříž všecko ztrácí,
ó jaký bol!
Síň universí pusta
a ztichl ruch,
jsou navždy něma ústa,
z nichž mluvil Duch!
Pod klenbou Notredamu
spí mudrc teď,
jdou davy žáků v chrámu,
vše jedna změť.
„Můj mistr“, šeptá Bruno,
„má pohřeb dnes,
jde v Abrahama lůno,
jde do nebes“.
Na marách mudrc leží,
je ztuhlá dlaň,
a hodinky sbor kněží
se modlí zaň.
Slyš táhlý nápěv žalmů,
vzlyk žáků slyš,
viz věnce, nápis, palmu
a u mar kříž!
Lid sám se v žalmy mísí
a roste zpěv,
teď zmlkli: – děcka rysy
má jáhna zjev.
45
Vstal, všem se kolem kloní,
jde k pultu výš
a Joba stesk se roní
mu se rtů již:
„Jak mnoho mám nepravostí,
mně odpověz,
mé viny, nešlechetnosti
zjev jasně dnes“ – –
Slov děsných zní to proudem
jak z pekel bran:
„Já svatým Božím soudem
jsem žalován!“
A zpátky padla hlava
a v chrámě šum,
vše řítí se jak láva,
je prázdný dům.
Requiem přerušeno.
Než druhý den
dál od mar přeplněno
vše kolem stěn.
A s novou se tajemností
hlas Joba vznes:
„Jak mnoho mám nepravostí,
mně odpověz“ – –
„Já pyšným byl jsem bloudem“,
dí odpověď:
„a svatým Božím soudem
jsem souzen teď!“
Den třetí rychle letí – –
co zjeví Bůh?
co přijde ve zápětí?
vře města ruch.
Již začlo Joba čtení – –
ó jaký strach!
tu mudrc bez prodlení
vstal na marách.
Mráz projel každým oudem,
k svým žákům obrácen,
děl: „Svatým Božím soudem
jsem zatracen!“
Děs žene lidstva vlny,
pad’ mrtvý zpět,
chrám zvědavostí plný,
je prázdný hned.
Čím Bohu lidská pýcha,
čím Raymunda je ret?
Dva muži venku zticha
jej zakopali hned.
A Bruno zdrcen plouží
se do Chartreusy v dál,
pryč z toho světa touží,
šat mnicha vzal.
Svatý Bruno (Břeněk, Břetislav) 1035–1101, básník, filosof a bohoslovec, učitel na školách v Remeši, založil řád Kartusiánů, zvaný dle pustiny Chartreuse, kde s šesti druhy poustevničil. Raymund Diocrès byl svého času slaveným mistrem vysokých škol v Paříži.
46
ZÁVIST.
LEGENDA NĚMECKÁ
V chatě, kam se slunce děrou dívá,
žila žena hříšná, závistivá.
Světla lidem nepřála ni stínu,
bledou závist nosíc v srdci klínu.
Chudé bez almužny žene, plísní,
jmění bohatých ji v noci tísní.
47
Celý život trávíc v hříchu smutku
času nemá k setbě dobrých skutků.
V noci nepravosti jenom jednou
přelét úsměv její lící blednou.
Kdysi kleknuvši na úzkou lávku,
prala u potoka zelnou hlávku.
A tu maně lupen utržený
spadl do vln, odnesly ho pěny.
Shýbla se, proud rychlejší byl mnohem,
a tak řekla: „Jdi si s Pánem Bohem!“
Přišla léta, žena umírala,
na spasení naděj byla malá.
Svatý Petr stoje v nebes bráně:
„Co s tou ženou?“ ptal se Lásky Páně.
„Nic!“ – „Snad aspoň onen lístek zelný
získal by jí život nesmrtelný?“
– „Zvedneš-li ji k nebi na tom listu
v koutě ráje ať se těší místu.“
Zaplesalo srdce klíčníkovi,
hříšné duši Boží vůli poví:
„Na svůj lupen stoupni obezřele
na něm závisí tvé blaho celé!“
Prostorem již k nebi letí duše,
ale za ní mnohá hříšná kluše.
Chytají se listu na okraji,
snad s tou šťastnou dostanou se k ráji.
Ale běda! stará závist ženy
zaplála v ní nové ve plameny.
Odhání je, s dušemi se hádá –
list je ve dví, duše v peklo padá.
„Co s tou ženou?“ ptá se Láska Páně.
– „Nic!“ děl Petr hledě v rajské pláně.
V Dostojevského románě „Bratří Karamazovi“ je podobná legenda o cibulce. Tato je původu českéhoněmeckého a psána samostatně před léty, kdy jsem ruskou versi ještě neznal.
48
KAZATEL.
Divy konal pater Serafin
s vyzlacené dómu kazatelny,
nadchnul jeho rety Hospodin:
líčil pekel nejhrůznější klín,
nebes blesky, život nesmrtelný.
Davy hříšných hrnuly se v chrám,
odcházely davy kajícníků,
duše čistil řeči jeho plam,
vracel radost, ničil hříchu klam,
dával sílu prvních mučedníků.
Jako zázrak lid ho velebil,
chválil věhlas, příval řeči prudký...
Zdroj však divu nikdo netušil,
prostičký to jenom žebrák byl,
dole sedě prosil ze všech sil,
by ta slova změnil Pán Bůh v skutky!
49
LEGENDA BŘEVNOVSKÁ.
„Hej, hospodo, nás lépe pohosť všecky,
číš novou sem a nové přines necky,
žert frašný provést chcem, nechť starosvětský
dnes zvyk se kaje, truchlí pokrytecky!”
Číš vypita a necky připraveny.
V háv mnicha zhalen, pitím uzarděný,
v ně lehl Masopust a žalmy čteny,
pěl „Miserere“ sbor a lkaly ženy.
Když requiem dle ritu odzpíváno:
„Vstaň!“ volá první, „dost již toho žertu!“
Muž v neckách leží, kolem čadí svíce.
„Vstaň, blázne, přec, snad neusnul jsi, k čertu!
již konec kvasu, nedaleko ráno!“
– Ten v neckách spal a nevzbudil se více.
50
HROB NA CESTĚ.
LEGENDA BROUMOVSKÁ.
Široká cesta písčitá
vlnami hrobů prokmitá.
Kamenná deska veliká
na cestě hrobku zamyká.
A kdo jde božím hřbitovem,
cesta jej musí vésti sem.
– Kdo si tu v cestě lehl v zem?
– Stařec, byl naším farářem.
Zryta je deska kamenná,
setřena na ní písmena.
Ryla tu slza plamenná
víc než-li sochaře ramena.
– Kdo to jde po mé ložnici?
– Otče, toť tvoji farníci.
– A čí to slza rozmilá
na mojí desce zvonila?
– Otče, toť tvoji sirotci
teskně tu pláčou po otci.
– Vraťte se domů, přátelé,
zjasněte oči zardělé.
Dokavad můj zde leží hrob,
nebude nikdy bez ozdob.
A vaše slzy, perel skvost,
k Bohu já nosím na výsost!
51
NEBES KLÍČ.
Podle chaty jabloň stará,
na ní muka Boží,
a k nímnim svými okolíky
pne se bujné hloží.
Pode stříškou rozepjatý
Kristus malovaný,
Jan a Panna v gloriole,
obraz popraskaný.
A v té chatě matka stará,
služebnice Boží,
nemůže-li tady venku,
v lůžku dlaně složí.
Zrnko pouští po zrnéčku,
modlitbičku šeptá,
bída tlačí, nemoc pálí,
matka nezareptá.
„Pojď sem, hochu, slib mi svatě
při té Boží muce,
že ty za mě s růženečkem
denně sepneš ruce.
Růženeček prosba mocná,
milá svaté Panně,
bude tobě nápomocná,
klíčem k nebes bráně.“
Dítě slíbí, matka skoná,
dítě nerozumí;
jen ta jabloň s Boží mukou
venku teskně šumí.
Přešla doba. Válka děsí,
cválá s morem zemí,
sžehla chatu, jen ta jabloň
stojí, soudce němý.
52
Kde je dítě? – Muž to přísný
dumá na bojišti,
k rodné chatě duch se vrací,
letí v dobu příští.
„Vari s cesty! pane Spánku,
povinnost mi káže“ –
a již zrnko ku zrnéčku
na šňůrce se váže.
Vítr táhne, mraky plouží,
kdo to bloudí nocí?
sluha Páně bdí a touží
přispět ku pomoci.
„Kam tak pozdě, sluho Boží?“ –
„Zítra boj se strojí,
čeká smrt a dobře s Bohem
smířit duši svoji.
Jak? co vidím? růženeček?“
Hejtman usmívá se:
„Celý život zrnem Božím
prst můj probírá se.
Slova matky, slova svatá,
ta mě zavázala,
když mě mátla chvíle klatá,
světlem při mně stála.“
Hejtman kleká, zpovídá se,
v prsa svá se bije,
kříže svaté rozhřešení
milost s nebe lije.
Na den druhý děla hučí,
salvami smrt hřímá,
hejtman odkaz matky svatý
v ztuhlé ruce třímá.
Pod jabloní suchých snětí,
kde pní muka Boží,
vítězovo tělo padlo
v rozdupané hloží – –
53
PTÁK.
Od nebes trůnu vylét pták
a širým křídlem mával,
jak bílý, sluncem zpitý mrak
ku zemi dolů plaval.
A s nebe svatí, světice
se nahýbali k zemi,
jak bílé hvězdy záříce
nad bílých mráčků lemy.
Je všecky stesk po ptáku jal,
jich srdce za ním spělo,
kam pták perutě rozpínal,
sám Bůh své klonil čelo.
A stále k zemi níž a níž
ten rajský pták se nesl,
jej potkal orel, skřivan, číž,
hned ztich’ a nezahlesl.
A kdo ho spatřil, žalu prost,
a blaha pln, kdo zíval,
kam nebeský ten letí host
se nedočkavě díval.
Však mnohý, sotva vlhký zor
za divným ptákem zvedl,
již mizel mu za modrem hor,
kde vzdušnou lunou bledl.
54
A celý život vzpomínkou
ten pták mu v duši zpívá,
jej zřel jen chvíli kratinkou,
však věčnost z ní se dívá.
A dále letěl pták ten sám,
svým neumdlívá křídlem,
hle tu se v nebe týčí chrám,
v něm Spasitel je sídlem.
Jdou školní děti v průvodu,
dnes první přijímání,
hle! vizte divnou náhodu,
pták peruť nad ně sklání!
A nechce se mu světem dál,
blíž nad hlavy jich, blíže
svým čistým křídlem zamával
ten pták v znamení kříže.
A každému dal památku
své běloskvoucí péro,
a marně z lidstva ve zmatku
se pjalo rukou stero.
Dál letěl pták... hle, na prahu
rodina malé chatky,
svým křídlem, měl tu odvahu,
se dotknout čela matky.
Však za ním, slyš! ten davu hluk,
již pílí sterá noha,
než volně perutí zní tluk,
dál letí ten pták Boha.
A stále roste, roste dav
a hlučí heslo: Za ním!
však pták se vznáší vesel, zdráv
dál ku modravým stráním.
Tu vzhlédl rolník na poli:
To podivný je skřivan!
tím zpěvem srdce nebolí,
tím Pán buď věčně vzýván!
A podivný to věru zpěv,
ven spěchá, kdo ho slyší,
a podivnější ptáka zjev,
to zjev jest nebes říší.
Nad knihou vědec zvedl skráň:
Co to? již mrštil brkem,
a ven, ven za ním v širou pláň
se žíznivě hnal hrkem.
A světem letí telegram
o divuhodném ptáku,
jest každý pohyb jeho znám,
jej sleduje cval vlaku.
55
A kde kdo chvátá, křesťan, žid,
jen mít ho již v své moci,
však pták ten neví, co je klid,
a letí ve dne, v noci.
Nad povykem a šumem měst,
nad zlobou jich a vírem
se nestaví ve cvalu cest,
jen kdes nad monastýrem.
Tam z nitra cel mu zaznívá
zpěv přepodobný ráji
a pták se k nebi zadívá,
zrak jeho touhu tají.
Pak prolet jizbou básníka
pod rozedraným krovem
a nad hřbitovem zaniká
nad zapomněným rovem.
A posléz do svatyně vlét,
a sed na zpovědnici,
kde chvěl se studem hříšný ret
i srdce lítostící.
Když vyšel v slzách kajícník
a tiše bral se domů,
pták za ním spěl, až kdesi znik’
ve směsi fijál dómu.
Dav lačný marně za ním zřel,
pták stále letěl vzhůru,
nad hejnem zahanbených čel
se ztápěl do azuru.
A vyšel z chrámu starý kněz,
dav jemu cestu klestí:
„Ten pták,“ děl, „již je v ráji kdes,
zda znáte jej? – Pták Štěstí.“
56
KARLSTEINŠTÍ HAVRANI.*
V hrad Karlsteinský vichru vztek
tak divě zavířil,
že ze staletých, šerých hnizd
ven vylétl na jeho hvizd
roj havranů ze klidných míst
a k nebi zamířil.
V svár větru jejich vpadá skřek,
ráz černých perutí,
kol věže velkým obloukem
jich neklidný se nese sněm
a nad bývalým útulkem
jde v nebes klenutí.
Hrad v nové kráse pyšnou skráň
zas nese do mraků,
zde stará střecha padá v rum,
ruch práce zní tu křik a šum
a nových zdí vyrůstá tlum
jak divem zázraku.
Roj ptáků na protější stráň
se snesl s výšiny,
a podivný hned stesk a hlas
z jich davu slyšet zas a zas,
když starý havran počal v ráz,
té praděd rodiny:
57
„Já s lítostí jen hněvnou zřím
na tuto strmou věž,
a s bolestí jen vzpomínám,
jak střechu shodili a trám
ti lidé zlí, jak vzali nám
i naše hnízda též!
Tam v štěstí mnohým stoletím
jsme žili četný rod,
tam s výše hleděli jsme v kraj,
v ten český kraj, v ten les a háj,
tam otec věděl sterou báj
za času nepohod.
My s láskou dolů shlíželi
na čilý ruch a rej
za Karla, ach, kde čas je ten! –
a havran vydal divný sten –
jen v zpomínkách jak zlatý sen
ten dávný vidím děj!
Sem rytíři se sjížděli
a vzácný panstva květ,
pak s ohaři a sokoly
ven na lov jeli v okolí,
zvěř četná v krve tratoli
se k zemi kácí hned.
Co skvostů císař snesl sem,
co svatých ostatků,
co maleb v kaple nádherných,
kde často zbožně, sám a tich
se ve modlitbách hroužil svých
na prostém klekátku!
Ó byl to císař drahý všem,
a srdce zlatisté,
dnes teskně na něj vzpomínám,
z těch dob já živý zbyl jsem sám,
a běda, již i zhouba nám
se blíží zajisté.
A přešel krutých bouří sněm
a mnohý krve brod,
já vídal starých ohňů zář
a chmurný věže samotář
jsem v temno hroužil v bolu tvář
za vřavy pustých rot.
Já vše to ukryl v srdci svém,
až jednou mladý kněz**
sem často ke mně přicházel,
a já mu všecko vyprávěl
a do péra mu často zřel,
jest ve knihách to dnes!
Nad skalním srázem k zahradám
pod okny slední byt
nám zůstal z oněch sladkých dob,
kde starý trám nám skytá strop,
však já to vím, mně kyne hrob,
ó jak se rozloučit?
Ó příliš v lásce hrad ten mám,
své sídlo staleté,
ó rcete, kam my půjdem asas,
až motyky a rýčů ráz
již neodvratně v brzký čas
nám hnízda rozmete?
* Psáno r. 1890 před opravou hradu Karlsteinského.
** Václav Beneš Třebízský.
58
MATIČKA SLÁVA.
Stařičká jabloň na pláni
shrbena v zem se uklání.
Pozdním-li květem rozkvétá,
zem že je bíle poseta?
Není to jabloň stařičká,
ale je Sláva matička.
Nejsou to květy povadlé,
vlasy jen bílé, opadlé.
Na zemi smutná klekala,
bolestně na ni klepala:
„Ozvi se, otče, zdali spíš,
Methode drahý, procitniž!
Tisící dávno přešel rok,
po vlastech bludný vláčím krok.
Krvavých všude plno stop,
která z nich vede přes tvůj hrob?
V potupě syn můj žije, rob,
a tvůj hrob stále bez ozdob!
Procitni, otče, ze hrobu,
zažehnej kletou porobu!“
59
Zachvěl se svatý Velehrad –
zavál to smutný vítr snad?
Anebo hučí chvílemi
tajemný zdroj to pod zemí?
Nebyl to zdroj ni větru rej,
promluvil otec Methoděj:
„Pod zemí nech mé tělo spát,
stíní mě svatý Velehrad.
Naříkáš, syn že robem jest?
Není-li dětí tvých co hvězd?
Není-li téměř celá zem
pod nebem jejich domovem?
Bůh dal jim zemi za podar,
ďábel však v srdce vštípil svár.
Ve zlaté rakvi v hloubi spím,
svárlivých nezřím, neslyším.
Od rakve mojí zlatý klíč
v Dunaje proudy vmetli pryč.
Nestačí ruka jediná,
bezedná je to hlubina,
ale tvých dětí svorná páž
dosáhne na dno tůně až.
Velká je mojí rakve tíž,
nesvár ji tlačí níž a níž.
Svorné však ruce v jeden den
lehounce vynesou ji ven!“ –
Domluvil. Zdřímnul zlehýčka.
Dočká se Sláva matička?
60
SMUTNÁ POHÁDKA.
Pohádku známou, přátelé, svolíte-li,
z dětského snění znovu vám připomenu,
pohádku smutnou, při níž jsme zachvěli se
hrůzou a děsem.
V krajině dálné, za sedmým modrým vrchem,
v údolí pustém v jeskyni netvor sídlil,
zubatým hřbetem, ohonem mrskal skálu,
plamenem dýchal.
Duněla země pod tíhou jeho plátů,
svěží zeleň spálil Sodomy dechem,
prchalo ptactvo z okruhu jeho sluje,
zmlknula města.
Ohnivý jícen nesytil hrudou země,
prchala zvěř a pusty jsou pole, lesy –
nevinné děti žádá si netvor pouze,
po krvi lačný.
Nevinné děti uchopil z klína matky,
s výkřikem děsu umlkly na vždy němy,
marně jen matky v šílenství bolu kvílí:
„Zachraň nás, Jiří!“
Znáte-li, drazí, pohádku onu starou?
Chápete nyní hluboký její smysl?
Od Baltu břehů netvora toho vidím
nořit se z hloubi.
61
Rujanu starou, Vinetu čarokrásnou,
Polabské nivy pustoší dračím zubem,
kolébku Slávskou, slavenou pěvcem Janem,
na rakev mění.
Slyšíte nářek pradávných našich bratří?
Slyšíte? Ticho. Oněmly širé pláně.
Ku jiné straně netvora krunýř míří:
k Evropy srdci.
V ohradě vrchů, v zeleném rámci lesů
otčina naše, vlažená řek svých rosou,
hlaholem českým vlní se, Prahu v středu,
kolébka písní.
Veselé Bůh nám do prsou srdce vložil,
veselé děti rád má na nivách země,
skřivanem píseň při práci ze rtů letí,
za pluhem pílí.
Bratří a sestry, pohleďte k horám hranic!
netvora hlavu za nimi růsti vidím:
z Polabských hrobů k našemu ráji táhne
zbavit nás řeči.
Radostné zpěvy Vltavy krásných dětí
dráždí jej k lupu, po krvi naší touží,
po dětech našich, naději naší svaté,
posvátném věnu.
62
Přátelé, bratří, povstaňme všichni k boji,
zažeňme draka v otčinu jeho dálnou,
netrpme déle na půdě naší svaté
dávného škůdce!
Běda matkám, třikráte, drazí, běda,
které jak ženy v Molocha temných dobách,
vrhají v tlamu netvora nenasytnou
vlastní své děti! – –
Zjevení svaté na bílém koni vidím:
Není to Jiří, hrdinská je to Matka,
do boje volá s odvěkým naším vrahem
všecky své věrné:
České matky, chraňte své děti drahé,
otcové čeští, Václava svatou řečí
syťte jich duše, podejte věrné paže
Matici svojí!
63
CHYBY TISKOVÉ.
Na str. 10. poslední verš – čti „v chatu.“
Na str. 12. první verš – čti „Hle ta chatka...“
Na str. 14. prostřední sloupec, 3. verš – čti „chcete-li.“
Na str. 14. prostřední sloupec, 5. verš – čti „nad stromy.“
Na str. 15. verš 8. – čti „pláčíc.“
Na str. 16. verš 11. – čti „Jsi svoboden!“
Na str. 15. verš 8. – čti „plačíc.“
Na str. 35. verš 3. dole – čti „šlehán dešti.“
Na str. 48. řádka 2. – čti „původu německého.“
Na str. 52. verš 3. – čti „k nim.“
Na str. 55. verš 1. – čti „památku,“
Na str. 58. verš 4. dole – čti „püjdem as,“
[64]
OBSAH.
Na útěku7
Legenda nazaretská10
Legenda egyptská11
Dva trámy13
Trn bodlák. Legenda biblická14
Tělo Satanovo. Legenda Origenova15
Jesus Barabbas 16
Legenda velkopáteční. Česká18
Legenda nebeská. Česká20
Houby. Legenda česká21
Tři noci. Legenda mikulášská24
Dar Hyeny26
Cesty Boží27
Ministrant31
Otčenáš33
Kázání sv. Antonína37
Bubliny. Legenda příbramská39
Smrt sv. Filipa Benického41
Ďáblova kniha42
Anděl Páně44
Pohřeb. Legenda pařížská45
Závist. Legenda německá47
Kazatel49
Legenda břevnovská50
Hrob na cestě. Legenda broumovská51
Nebes klíč52
Pták54
Karlšteinští havrani57
Matička Sláva59
Smutná pohádka61
E: tb; 2004
[65]