JESUS BARABBAS.I. V tmě, v hrůzném sklepení Barabáš spoután dlel.Co v duši vzpomínek, to vraždy byly děsnéa posléz zbouření, jež ve své vášni běsnébyl v městě zosnoval... Teď smrti ve tvář zřel.Ve hlody svědomí mu z venku pokřik zněl.„Ukřižuj! ukřižuj!“ se v stěny tlačí těsné – –To duší proniká, že chvílí k zemi klesne,mní, každé „Ukřižuj!“ že z ní mu za ortel.Již v duchu hřeby zří, jak pronikají dlaně –tu dvéře žaláře se otvírají v spěchu –„Jsi svoboden?svoboden!“ – „Jak? Já?“ – Má dáti víry slechu?„Kříž právě na se vzal teď Kristus místo tebe!“– „Kdo? – Kristus? světec, Bůh, ten divotvorce Páně?já lotr svoboden? ó znič mě, zdrť mě nebe!“II. Ta drahá svoboda, jež cílem touhy bylamu po čas vězení, jíž přál si dychtivě,kdy zmíral v pochybách, zda najde na živějej rána paprslek, jak teď jím zamrazila!Smrt, krutou smrt si přál, by v ráz jej rozdrtila,po jejím údělu teď toužil žíznivě. –Ven vyšel, – brzy ples jím zachvěl mrazivě,ó děsnou, krutou věc teď duše jeho snila!„Kde Kristus je, kde jest?“ tak škytal v rozechvění.– „O blázne, vesel buď, tys živ, on musí mřít,hle, viz ty zástupy, jim musíš vděčen být,tam Kristus zbičován kříž nese k umučení!“ –– „Pryč, stranou, šílení!“ vzkřik’ Barabáš a v skokuspěl odtud zděšeně a v každém klopýt kroku.III. Šel městem Barabáš, kam všecky spěly davy.Hle, cestou kudy šel, na dlažbě lpěla krev,jej v paty pálila, jak pálí oheň žhavý,z ní hlasy svědomí i kletby zněl mu hněv.A dále v před se dral, kde hlava vedle hlavyse množství tísnila – v křik, jásot jeho zjevje přivedl, vstříc zrak mu hořel posměvavýa pálil do duše a mrazil v nitru cév.Jen Krista přál si zřít, tu oběť svojí viny,jenž čist a nevinen a vždycky lásky plný,teď rotou zběsilých svůj těžký nese kříž.Kol kněží, vojáků a lidstva valné vlny.A lotr Barabáš, jak duch by plál v něm jiný,jen Krista v davu zřel a k němu dral se blíž.16IV. A posléz Golgathy již dostoupili patya výše hnal se proud a výše stoupal vztek,křik, posměch, rouhání, dav fariseů klatýkol svojí oběti v potupný jásal skřek.A Kristu zbrocené již dolů strhli šatya na kříž vážou jej – toť světa hold a vděk! –Zří hrůzně Barabáš v ty divé katů chvaty,tu na něm Ježíšův zrak utkvěl mimoděk.Ó, co v tom pohledu, co divem se v něm třáslo!Ni stínu výčitky v něm nezřel rozechvěn,než nebes svatý jas a lásku odpuštění,i naděj těšící, vše v pohledu tom haslo!Tu lotr Barabáš se v kajícníka mění,kles bolem nesmírným i štěstím omráčen.V. Víc posměch neslyšel, jímž vítali jej kati,a lotrů dvojice, jichž býval věrný druh,on spíš jim záviděl ten kříž, provazů pruh,to dřevo očisty přál sobě zulíbati.Tak dál se potácel, kde Ježíšova Mátive mukách nesmírných vše zřela, co syn, Bůh,tich trpěl, hrdinně tu stála, její duchvše trpěl společně, znalť pouze milovati!Jí k nohám Barabáš kles v nevýslovném pláčia líbal vášnivě jen šatů jejích lem,a „Barabáš jsem!“ štkal. Ta slova dvě mu stačí.Hle! slza Marie mu byla údělem –Ó šťastný, slzu tu si k soudu nese něm,a pohled Ježíšův mu svítí, kudy kráčí! – –Origines vypravuje, že se jmenoval Jesus Barabbas; také arménský překlad Písma svatého to uvádí. 17