LEGENDA NEBESKÁ.

Sigismund Bouška

LEGENDA NEBESKÁ. I.
Modrá louka nekonečná, na ní hoří světla věčná. Světla věčná, zlaté hvězdy, květiny, jež kvetou vezdy. Měsíček tam bíle zkvítá, slunéčko se s květy vítá. A v té louce kostel stojí v holubiček bílých roji. Neviděl jsem holubičky, ale Boží andělíčky. Holubice jedna bílá na oltář se usadila. Milý Bůh na zlatém trůně, bílá Růže v jeho lůně, a z té Růže ptáček vzlétá, Spasitel to všeho světa.
II.
Přišla duše do kostela, zachvěla se bolem celá. – „Kde jsi, duše, kde jsi byla?“ – „Ze slzí jsem vínek vila.“ – „Přistup duše, přistup blíže.“ – „Ku zemi mě poutá tíže.“ – „Co jsi doma zůstavila?“ – „Nemocná to dcerka byla.“ – „Michaeli, zaleť k zemi, zamávej tam perutěmi.“ Sletěl anděl, vzletěl vzhůru, v archandělů stanul kůru. – „Co to neseš, Michaeli? oči mé tě provázely.“ – „Nesu, matko, tvoje dítě, a to tíže pozbaví tě.“ 20