KARLSTEINŠTÍ HAVRANI.*

KARLSTEINŠTÍ HAVRANI.*
V hrad Karlsteinský vichru vztek tak divě zavířil, že ze staletých, šerých hnizd ven vylétl na jeho hvizd roj havranů ze klidných míst a k nebi zamířil. V svár větru jejich vpadá skřek, ráz černých perutí, kol věže velkým obloukem jich neklidný se nese sněm a nad bývalým útulkem jde v nebes klenutí. Hrad v nové kráse pyšnou skráň zas nese do mraků, zde stará střecha padá v rum, ruch práce zní tu křik a šum a nových zdí vyrůstá tlum jak divem zázraku. Roj ptáků na protější stráň se snesl s výšiny, a podivný hned stesk a hlas z jich davu slyšet zas a zas, když starý havran počal v ráz, té praděd rodiny: 57 „Já s lítostí jen hněvnou zřím na tuto strmou věž, a s bolestí jen vzpomínám, jak střechu shodili a trám ti lidé zlí, jak vzali nám i naše hnízda též! Tam v štěstí mnohým stoletím jsme žili četný rod, tam s výše hleděli jsme v kraj, v ten český kraj, v ten les a háj, tam otec věděl sterou báj za času nepohod. My s láskou dolů shlíželi na čilý ruch a rej za Karla, ach, kde čas je ten! – a havran vydal divný sten – jen v zpomínkách jak zlatý sen ten dávný vidím děj! Sem rytíři se sjížděli a vzácný panstva květ, pak s ohaři a sokoly ven na lov jeli v okolí, zvěř četná v krve tratoli se k zemi kácí hned. Co skvostů císař snesl sem, co svatých ostatků, co maleb v kaple nádherných, kde často zbožně, sám a tich se ve modlitbách hroužil svých na prostém klekátku! Ó byl to císař drahý všem, a srdce zlatisté, dnes teskně na něj vzpomínám, z těch dob já živý zbyl jsem sám, a běda, již i zhouba nám se blíží zajisté. A přešel krutých bouří sněm a mnohý krve brod, já vídal starých ohňů zář a chmurný věže samotář jsem v temno hroužil v bolu tvář za vřavy pustých rot. Já vše to ukryl v srdci svém, až jednou mladý kněz** sem často ke mně přicházel, a já mu všecko vyprávěl a do péra mu často zřel, jest ve knihách to dnes! Nad skalním srázem k zahradám pod okny slední byt nám zůstal z oněch sladkých dob, kde starý trám nám skytá strop, však já to vím, mně kyne hrob, ó jak se rozloučit? Ó příliš v lásce hrad ten mám, své sídlo staleté, ó rcete, kam my půjdem asas, až motyky a rýčů ráz již neodvratně v brzký čas nám hnízda rozmete? * Psáno r. 1890 před opravou hradu Karlsteinského. ** Václav Beneš Třebízský.
58