V hrad Karlsteinský vichru vztek
tak divě zavířil,
že ze staletých, šerých hnizd
ven vylétl na jeho hvizd
roj havranů ze klidných míst
a k nebi zamířil.
V svár větru jejich vpadá skřek,
ráz černých perutí,
kol věže velkým obloukem
jich neklidný se nese sněm
a nad bývalým útulkem
jde v nebes klenutí.
Hrad v nové kráse pyšnou skráň
zas nese do mraků,
zde stará střecha padá v rum,
ruch práce zní tu křik a šum
a nových zdí vyrůstá tlum
jak divem zázraku.
Roj ptáků na protější stráň
se snesl s výšiny,
a podivný hned stesk a hlas
z jich davu slyšet zas a zas,
když starý havran počal v ráz,
té praděd rodiny:
„Já s lítostí jen hněvnou zřím
na tuto strmou věž,
a s bolestí jen vzpomínám,
jak střechu shodili a trám
ti lidé zlí, jak vzali nám
i naše hnízda též!
Tam v štěstí mnohým stoletím
jsme žili četný rod,
tam s výše hleděli jsme v kraj,
v ten český kraj, v ten les a háj,
tam otec věděl sterou báj
za času nepohod.
My s láskou dolů shlíželi
na čilý ruch a rej
za Karla, ach, kde čas je ten! –
a havran vydal divný sten –
jen v zpomínkách jak zlatý sen
ten dávný vidím děj!
Sem rytíři se sjížděli
a vzácný panstva květ,
pak s ohaři a sokoly
ven na lov jeli v okolí,
zvěř četná v krve tratoli
se k zemi kácí hned.
Co skvostů císař snesl sem,
co svatých ostatků,
co maleb v kaple nádherných,
kde často zbožně, sám a tich
se ve modlitbách hroužil svých
na prostém klekátku!
Ó byl to císař drahý všem,
a srdce zlatisté,
dnes teskně na něj vzpomínám,
z těch dob já živý zbyl jsem sám,
a běda, již i zhouba nám
se blíží zajisté.
A přešel krutých bouří sněm
a mnohý krve brod,
já vídal starých ohňů zář
a chmurný věže samotář
jsem v temno hroužil v bolu tvář
za vřavy pustých rot.
Já vše to ukryl v srdci svém,
až jednou mladý kněz**
sem často ke mně přicházel,
a já mu všecko vyprávěl
a do péra mu často zřel,
jest ve knihách to dnes!
Nad skalním srázem k zahradám
pod okny slední byt
nám zůstal z oněch sladkých dob,
kde starý trám nám skytá strop,
však já to vím, mně kyne hrob,
ó jak se rozloučit?
Ó příliš v lásce hrad ten mám,
své sídlo staleté,
ó rcete, kam my půjdem as,
až motyky a rýčů ráz
již neodvratně v brzký čas
nám hnízda rozmete?