Hrad, skála pod hradem – vše rdí se jako v krvi.
To paní Čachtická tam hýří v lázni as,
ta lepá Najáda, jež bez zachvění brvy
líc jedva vynoří, hned pohrouží ji zas
a svěží z lázně jdouc se blahem chví a září,
jak šíj by skropila jen rosou, perlí vod –
leč jaká skvrna lpí to v úsměvné jí tváři?
Ó, probůh, totě krev! Ta koupel – krve brod.
Ne vnučce Báthorův, jen běsné hordy dceři
tak zlý, tak satanský cos vnuknout mohlo lék,
jímž věčně kvetoucí jak růže v mladém keři
ty, sličná Meduso, si chráníš vnad svých vděk.
Nach atil magnátských, ba háv i z hranostaje
tak vábíš v zátiší, kde šerých dost je kob
a host tu velmožný ti k nohám poklekaje,
co rozkážeš, dá rád: ne jednu – sto dá rob.
S tím davem nešťastnic ty hraješ podle chuti:
jim vínem ohnivým dnes rozplameníš hruď
a zítra pobaví tě jehly zabodnutí,
bys mohla nazpět vzít mok rudý odtamtuď.
Tak našla’s pudem lvic zdroj rozkoše a síly –
Nuž, pýcho césarův, ať dál se lepou zdáš,
nechť volí z otrokyň tvůj jícen ušlechtilý:
ta láje šťastna buď, že ty jí nezhrdáš!
Jak v loži upíra těl vyssátých se množí,
ta hora pod hradem, toť jediný je rov,
a přec ti nezbrání hlas lidský ani boží:
ty vršíš mohylu, ať přeční nebe krov,
ty prolit neváháš i krůpěj tisícerou,
když vráska jediná ti brázdit počne skráň –
ó, kvílí každá máť, již Bůh obdařil dcerou,
nebť není hrdin víc, by lítou zmohli saň.
Dost smělců třáslo sic bran nedobytnou mříží,
by panně železné tam vyrvat mohli lup
z té hrozné náruče, kde tisíc dýk se kříží:
svou děvu zmučenou či aspoň její trup.
Leč dole pod hradem – to není červeň zory,
v čem jako v záplavě kol všecka tone zem:
byl tvrdší skály štít než statných hochů vzdory –
hle, každý hlubokou má ránu v čele svém!
Nechť hejna krkavců kol padlých reků krouží,
nechť stopy zvědavců sem vábí jejich slet –
to, paní vznešená, as málo tebe souží,
byť o tvých zločinech i celý zvěděl svět:
svět stěží uvěří, čím viní vzácnou paní
těch klevetníků skřek – jen lichá je to zvěst!
Kdo snivou poznal tě, tak něžnou v milování,
tenť hotov na smrt jít i umřít za tvou čest.
Znáš očarovat tak, že přízeň mocných světa
tě místo na pranýř zve ve svůj pyšný kruh,
té klatby neslyšíc, již tisíckrát jsi kleta,
té skvrny nevidouc, jíž znamenal tě Bůh.
A zvěst tvých zločinů z chat přece-li se šíří,
toť nic než lživá prý a utrhačná báj,
jichž na sta o hradech, kde sídlí bohatýři,
ta zlá, ta závistná vždy vymýšlí si láj...
– Leč jednou, jednou přec šla od úst k ústům těcha,
že tenkrát nemine tě spravedlivý soud,
neb Titan zjevil se, jejž ňadra libodechá
ni alabastrový tvůj neomámil oud.
A vskutku našly se prý o tom pergameny,
jak tehda knutou svou on srazil tebe v prach
a za ten slovenský lid tebou umučený
dal po krk zakopat tě živou na postrach.
Hlas taký šel... Ó blud, ó hra to byla pouhá –
spělť člověk hyénu v touž noc již vyhrabat,
a saň, hle, žije dál a zpupně dál se rouhá...
Rod holubičí se jí musí znova bát,
ať prchá z očistce až v sněžné Tater pláně
i výš – až k nebes bráně – nikde není jíst...:
kéž za živa jej vpustí slitování Páně
na nejzaslouženější z mučenických míst!