LEGENDA NAZARETSKÁ.

LEGENDA NAZARETSKÁ.
Nazaretská chaloupka nad vše chaty světa, pod ochranou Holoubka, který s nebe slétá. Slunéčko když vychází, v okénko se dívá, a co vidí, předrazí? – nebe se tam skrývá. Krásnější tam sluníčko ve dne v noci svítí, – Ježíškova hlavičko, lilijové kvítí. Září se z ní celý den, že až slunce hasne, že až blednou u oken v noci hvězdy jasné. Svatá Panna měsíčkem u kolébky sedá, jak se sklání nad líčkem, Dítě očka zvedá. A v tom zraku závratné štěstí věčné dlívá, a v té chvíli posvátné Matička mu zpívá: „Dřímej moje děťátko, jedináčku Boží, vrať se k ráji na krátko den ti bídu množí.“ Andílkové okolo nedýchají ani, křidélky mu napolo přivívají spaní. „Hajej, malý Ježíšku, ve vyhnanství země, bílý lilje kalíšku, přitul se blíž ke mně.“ Andílkové zvědaví nahlížejí kolem, tlačí se mu u hlavy při temínku holém. „Spi všech hříšných naděje, spáso všehomíra, srdce mé tě zahřeje, které láskou zmírá.“ Svatý Josef, tatíček, u okénka sedá, vidí tisíc hvězdiček, betlémskou tam hledá. „Synáčku můj, netušíš, co je bolest, posud, já se třesu, blíž a blíž jde tvůj krutý osud.“ Svatý Josef od oken u děťátka stane, z oka slza tryskla ven, po líci mu kane. „Všecku krev svou tisíckrát za tebe bych dala, kdybych s Boží vůlí snad muka s tebe sňala.“ A již čistý Panny ret dotýká se čílka, blažeností vše je hned, věčností ta chvilka. Andílkové zpívají, srdce štěstím zmírá, a Bůh otec potají dolů v chvatuchatu zírá. 10