Nazaretská chaloupka
nad vše chaty světa,
pod ochranou Holoubka,
který s nebe slétá.
Slunéčko když vychází,
v okénko se dívá,
a co vidí, předrazí? –
nebe se tam skrývá.
Krásnější tam sluníčko
ve dne v noci svítí, –
Ježíškova hlavičko,
lilijové kvítí.
Září se z ní celý den,
že až slunce hasne,
že až blednou u oken
v noci hvězdy jasné.
Svatá Panna měsíčkem
u kolébky sedá,
jak se sklání nad líčkem,
Dítě očka zvedá.
A v tom zraku závratné
štěstí věčné dlívá,
a v té chvíli posvátné
Matička mu zpívá:
„Dřímej moje děťátko,
jedináčku Boží,
vrať se k ráji na krátko
den ti bídu množí.“
Andílkové okolo
nedýchají ani,
křidélky mu napolo
přivívají spaní.
„Hajej, malý Ježíšku,
ve vyhnanství země,
bílý lilje kalíšku,
přitul se blíž ke mně.“
Andílkové zvědaví
nahlížejí kolem,
tlačí se mu u hlavy
při temínku holém.
„Spi všech hříšných naděje,
spáso všehomíra,
srdce mé tě zahřeje,
které láskou zmírá.“
Svatý Josef, tatíček,
u okénka sedá,
vidí tisíc hvězdiček,
betlémskou tam hledá.
„Synáčku můj, netušíš,
co je bolest, posud,
já se třesu, blíž a blíž
jde tvůj krutý osud.“
Svatý Josef od oken
u děťátka stane,
z oka slza tryskla ven,
po líci mu kane.
„Všecku krev svou tisíckrát
za tebe bych dala,
kdybych s Boží vůlí snad
muka s tebe sňala.“
A již čistý Panny ret
dotýká se čílka,
blažeností vše je hned,
věčností ta chvilka.
Andílkové zpívají,
srdce štěstím zmírá,
a Bůh otec potají
dolů v chatu zírá.