Vy matky české, po dědinách skryté,
jak vlaštovičky jaré švitoříte;
tvář kulatá, byť rozvlněna vráskou,
vždy rumění se nejteplejší láskou;
kdo v oči hledne pod vašimi víčky,
jak pohleděl by v noci na hvězdičky.
Když o andělu české dítě slýchá,
že v noci k dětem kloní hlavičku,
že zlaté sny jim do hlavičky dýchá
a zulíbá je měkce na líčku:
jak v mysli dětské anděl ten se zjeví,
má maminčinu hlavu překrásnou!
Ti snové lepí k stáru nezhasnou
a chorým srdcím vždycky pouleví.
Když vykreslí si zádumčivá duše,
jak čekávala tenkrát u dveří,
skráň zahalenu majíc do loktuše
a pod ní věnec lesklých kadeří,
jak dítě měkkým přivítala slovem
a zulíbala svého okáče –
v té upomínce k stáru o samotě
si trudná mysl dětsky zapláče.
Když vzpomíná, jak pro své děti pouze
den za dnem znala pernou lopotu,
a když pak přišel večer v sobotu,
jak děti tiskla dlouze tak, ach, dlouze...
Jak v noci pozdní, časně na úsvitě
své dlaně tvrdé, plné mozolů
výš k nebi zdvihla, aby její dítě
v tom světě širém žilo bez bolů,
by Bůh je chránil, až se hlava její
tam na hřbitůvku navždy uloží,
by nespávalo nikdy na hloží
a nebloudilo světem v beznaději:
v té chvíli člověk zaletěl by v dáli,
až tam, kde leží nízká mohyla,
a tebe zas by, hlavo rozmilá,
chtěl vyhrabati jak to siré robě
a na tvých prsou požalovat sobě!
Nám česká matka čela mladá ková!
Že přestáli jsme bouři staletou,
i její tklivá dokázala slova –
ta v činy velké teprv rozkvetou,
vždyť je v nich láska, která pouze spasí,
jíž ve světě je bědně maličko,
jež mocnější je hesel hlučné krásy!
Ó, prostinká ty česká matičko,
co léků divných člověčenstvu hlásá
již věky v knihách rádců moudrých tlum-
a tvoje dobrá hlava šedovlasá
by radu pravou dala národům!