PTÁK.
Od nebes trůnu vylét pták
a širým křídlem mával,
jak bílý, sluncem zpitý mrak
ku zemi dolů plaval.
A s nebe svatí, světice
se nahýbali k zemi,
jak bílé hvězdy záříce
nad bílých mráčků lemy.
Je všecky stesk po ptáku jal,
jich srdce za ním spělo,
kam pták perutě rozpínal,
sám Bůh své klonil čelo.
A stále k zemi níž a níž
ten rajský pták se nesl,
jej potkal orel, skřivan, číž,
hned ztich’ a nezahlesl.
A kdo ho spatřil, žalu prost,
a blaha pln, kdo zíval,
kam nebeský ten letí host
se nedočkavě díval.
Však mnohý, sotva vlhký zor
za divným ptákem zvedl,
již mizel mu za modrem hor,
kde vzdušnou lunou bledl.
54
A celý život vzpomínkou
ten pták mu v duši zpívá,
jej zřel jen chvíli kratinkou,
však věčnost z ní se dívá.
A dále letěl pták ten sám,
svým neumdlívá křídlem,
hle tu se v nebe týčí chrám,
v něm Spasitel je sídlem.
Jdou školní děti v průvodu,
dnes první přijímání,
hle! vizte divnou náhodu,
pták peruť nad ně sklání!
A nechce se mu světem dál,
blíž nad hlavy jich, blíže
svým čistým křídlem zamával
ten pták v znamení kříže.
A každému dal památku
své běloskvoucí péro,
a marně z lidstva ve zmatku
se pjalo rukou stero.
Dál letěl pták... hle, na prahu
rodina malé chatky,
svým křídlem, měl tu odvahu,
se dotknout čela matky.
Však za ním, slyš! ten davu hluk,
již pílí sterá noha,
než volně perutí zní tluk,
dál letí ten pták Boha.
A stále roste, roste dav
a hlučí heslo: Za ním!
však pták se vznáší vesel, zdráv
dál ku modravým stráním.
Tu vzhlédl rolník na poli:
To podivný je skřivan!
tím zpěvem srdce nebolí,
tím Pán buď věčně vzýván!
A podivný to věru zpěv,
ven spěchá, kdo ho slyší,
a podivnější ptáka zjev,
to zjev jest nebes říší.
Nad knihou vědec zvedl skráň:
Co to? již mrštil brkem,
a ven, ven za ním v širou pláň
se žíznivě hnal hrkem.
A světem letí telegram
o divuhodném ptáku,
jest každý pohyb jeho znám,
jej sleduje cval vlaku.
55
A kde kdo chvátá, křesťan, žid,
jen mít ho již v své moci,
však pták ten neví, co je klid,
a letí ve dne, v noci.
Nad povykem a šumem měst,
nad zlobou jich a vírem
se nestaví ve cvalu cest,
jen kdes nad monastýrem.
Tam z nitra cel mu zaznívá
zpěv přepodobný ráji
a pták se k nebi zadívá,
zrak jeho touhu tají.
Pak prolet jizbou básníka
pod rozedraným krovem
a nad hřbitovem zaniká
nad zapomněným rovem.
A posléz do svatyně vlét,
a sed na zpovědnici,
kde chvěl se studem hříšný ret
i srdce lítostící.
Když vyšel v slzách kajícník
a tiše bral se domů,
pták za ním spěl, až kdesi znik’
ve směsi fijál dómu.
Dav lačný marně za ním zřel,
pták stále letěl vzhůru,
nad hejnem zahanbených čel
se ztápěl do azuru.
A vyšel z chrámu starý kněz,
dav jemu cestu klestí:
„Ten pták,“ děl, „již je v ráji kdes,
zda znáte jej? – Pták Štěstí.“
56