LEGENDA VELKOPÁTEČNÍ.

LEGENDA VELKOPÁTEČNÍ.
Velký pátku, přísný poste, minulých dob svatý hoste, srdce světa z tebe pláče, smutek všehomíra roste. Kostelíček v roucho černé přioděl se v chvíli věrné, a lid prsty vodou máče, cítí hoře bezeměrné. Světla planou v Božím hrobě. Tělo Páně v jeho kobě svitem lampiček se chvěje, rdí se ruce, nohy obě. Pusto v chrámě. Vyšly davy, konec zpěvů, truchlé slávy... trní koruny se skvěje, svité kolem svaté hlavy. Co se to tam nyní shýbá, maloučké se rozkolíbá? Drobné robě v Božím hrobě tělo Páně vlhce líbá. 18 Košilka se v šeru bělá, suknička se mákem rděla, cosi šeptá sobě, brouká, dotýká se Páně čela. Vidí hřeby – jak to zebe! – slzí v zraku modré nebe, rány hladí, na ně fouká, lítostivě šeptá: „Bebé!“ Kristus tiše víčka zvedá, pohled děcka zrakem hledá – – a to vřele Spasitele líbá dlouze v ústa bledá. Podobnost s Nerudovou „Balladou horskou“ je pouze zdánlivá, motiv legendy této vzat je z lidu.
19