ZÁVIST.

ZÁVIST. LEGENDA NĚMECKÁ
V chatě, kam se slunce děrou dívá, žila žena hříšná, závistivá. Světla lidem nepřála ni stínu, bledou závist nosíc v srdci klínu. Chudé bez almužny žene, plísní, jmění bohatých ji v noci tísní. 47 Celý život trávíc v hříchu smutku času nemá k setbě dobrých skutků. V noci nepravosti jenom jednou přelét úsměv její lící blednou. Kdysi kleknuvši na úzkou lávku, prala u potoka zelnou hlávku. A tu maně lupen utržený spadl do vln, odnesly ho pěny. Shýbla se, proud rychlejší byl mnohem, a tak řekla: „Jdi si s Pánem Bohem!“ Přišla léta, žena umírala, na spasení naděj byla malá. Svatý Petr stoje v nebes bráně: „Co s tou ženou?“ ptal se Lásky Páně. „Nic!“ – „Snad aspoň onen lístek zelný získal by jí život nesmrtelný?“ – „Zvedneš-li ji k nebi na tom listu v koutě ráje ať se těší místu.“ Zaplesalo srdce klíčníkovi, hříšné duši Boží vůli poví: „Na svůj lupen stoupni obezřele na něm závisí tvé blaho celé!“ Prostorem již k nebi letí duše, ale za ní mnohá hříšná kluše. Chytají se listu na okraji, snad s tou šťastnou dostanou se k ráji. Ale běda! stará závist ženy zaplála v ní nové ve plameny. Odhání je, s dušemi se hádá – list je ve dví, duše v peklo padá. „Co s tou ženou?“ ptá se Láska Páně. – „Nic!“ děl Petr hledě v rajské pláně. V Dostojevského románě „Bratří Karamazovi“ je podobná legenda o cibulce. Tato je původu českéhoněmeckého a psána samostatně před léty, kdy jsem ruskou versi ještě neznal.
48