LEGENDA NEBESKÁ.
I.
Modrá louka nekonečná,
na ní hoří světla věčná.
Světla věčná, zlaté hvězdy,
květiny, jež kvetou vezdy.
Měsíček tam bíle zkvítá,
slunéčko se s květy vítá.
A v té louce kostel stojí
v holubiček bílých roji.
Neviděl jsem holubičky,
ale Boží andělíčky.
Holubice jedna bílá
na oltář se usadila.
Milý Bůh na zlatém trůně,
bílá Růže v jeho lůně,
a z té Růže ptáček vzlétá,
Spasitel to všeho světa.
II.
Přišla duše do kostela,
zachvěla se bolem celá.
– „Kde jsi, duše, kde jsi byla?“
– „Ze slzí jsem vínek vila.“
– „Přistup duše, přistup blíže.“
– „Ku zemi mě poutá tíže.“
– „Co jsi doma zůstavila?“
– „Nemocná to dcerka byla.“
– „Michaeli, zaleť k zemi,
zamávej tam perutěmi.“
Sletěl anděl, vzletěl vzhůru,
v archandělů stanul kůru.
– „Co to neseš, Michaeli?
oči mé tě provázely.“
– „Nesu, matko, tvoje dítě,
a to tíže pozbaví tě.“
20