MINISTRANT
U Ludmily nohou sedí,
bábě v modré oči hledí,
na kolenou ruce spjaté,
poslouchá ty řeči svaté
o království Božím.
Jak ta babička je milá!
A jak je ta hlava bílá
kněze Kajchy ctihodného!
něco vane posvátného
z jeho starých očí.
Přítel otce Methoděje!
Až se srdce v prsou chvěje,
jaké dal mu krásné zpěvy,
jaké nadpozemské zjevy
na obraze zlatém!
Tak tu trojice ta sedí
a jen hocha odpovědi
Kopaniny ticho ruší,
a jen trojí srdce buší
v staré síni hradu.
„Babičko má, líp než v Budči
tady se to s tebou učí,
tam je všecko po latině,
ale tady v Kopanině,
rodnou mluvíš řečí.
31
A když otec Pavel slouží,
kterak srdce moje touží:
jako jiné jeho děti
také svaté při oběti
přisluhovat chvíli.“
Otec Pavel usmívá se,
na Ludmilu zadívá se,
po hlavičce kudrnaté
hladí hocha mnohokráte,
přivoluje k přání.
Na druhý den časně z rána
otvírá se kaply brána,
kněžic mladý blahem září,
s Kajchou spěje ku oltáři,
svatou knihu nese.
Co tam psáno, Bohem dáno,
české zemi darováno,
vlastní rukou světec Cyrill
znaménka ta nová vyryl
v zlaté blány knihy.
Václav kleká, Václav vstává,
sledovati neustává
otce Pavla každé hnutí,
při hostie pozdvihnutí
do prsou se bije.
Ludmila se kloní lebí,
Pavel myslí, že je v nebi,
andělé dva s obé strany,
křídla i šat duhovaný,
u kněžice klečí.
Pavel ve snách domů přišel,
dobře viděl, dobře slyšel,
kterak andělíček svatý,
jako Václav kudrnatý,
při mši napovídal.
Přední Kopanina v Pražském kraji u Tuchoměřic má jeden z nejstarších románských kostelů v Čechách. Druhdy tam stával hrad sv. Ludmily. Odtud vyjížděla sv. Ludmila do blízkého „Budče“, kdež byla křesťanská škola. – Třetí neděle postní, zvaná „kejchavá“, lépe prý sluje Kajchova, od kněze sv. Ludmily, žáka to Methodějova.
32