ANDĚL PÁNĚ.
Don Zavala byl zajat v boji
a ruce spjaty ve jho pout,
jej láska ke Karlosu pojí,
rád za něho dá volnost svoji
a proleje své krve proud.
Děl soudce změřiv přísně odbojníka:
„Zpovědníka!“
Don Zavala stál sloupem pevně.
„Kdy?“ ptal se krátce jeho ret
a svatým klidem mluvil zjevně.
A generál ho změřil hněvně:
„Tu půlhodinku, brachu, hned,
než zazní večer s věžní rudé báně
„Anděl Páně“.
Již tmí se večer. Vešly stráže,
by dovedly ho k popravě.
Lid tísní se, jej zříti baže.
„Zbraň k líci!“ setník mužům káže
a nebe rudne v záplavě.
V tom zazněl zvon a pěje ke cti Panně
„Anděl Páně“.
Vše smeká. K zemi klesly zbraně,
don Zavala, v ráz pokleká,
a slzy v zrak mu tryskly maně,
ret modlí se o pomoc k Panně
snad naposled... Hle! člověka,
šat bílý mává... „Milost!“... Dozněl v pláně
„Anděl Páně“.
Don Zavala, důstojník španělský, pro velezradu k smrti odsouzený.
44