Podle chaty jabloň stará,
na ní muka Boží,
a k nim svými okolíky
pne se bujné hloží.
Pode stříškou rozepjatý
Kristus malovaný,
Jan a Panna v gloriole,
obraz popraskaný.
A v té chatě matka stará,
služebnice Boží,
nemůže-li tady venku,
v lůžku dlaně složí.
Zrnko pouští po zrnéčku,
modlitbičku šeptá,
bída tlačí, nemoc pálí,
matka nezareptá.
„Pojď sem, hochu, slib mi svatě
při té Boží muce,
že ty za mě s růženečkem
denně sepneš ruce.
Růženeček prosba mocná,
milá svaté Panně,
bude tobě nápomocná,
klíčem k nebes bráně.“
Dítě slíbí, matka skoná,
dítě nerozumí;
jen ta jabloň s Boží mukou
venku teskně šumí.
Přešla doba. Válka děsí,
cválá s morem zemí,
sžehla chatu, jen ta jabloň
stojí, soudce němý.
Kde je dítě? – Muž to přísný
dumá na bojišti,
k rodné chatě duch se vrací,
letí v dobu příští.
„Vari s cesty! pane Spánku,
povinnost mi káže“ –
a již zrnko ku zrnéčku
na šňůrce se váže.
Vítr táhne, mraky plouží,
kdo to bloudí nocí?
sluha Páně bdí a touží
přispět ku pomoci.
„Kam tak pozdě, sluho Boží?“ –
„Zítra boj se strojí,
čeká smrt a dobře s Bohem
smířit duši svoji.
Jak? co vidím? růženeček?“
Hejtman usmívá se:
„Celý život zrnem Božím
prst můj probírá se.
Slova matky, slova svatá,
ta mě zavázala,
když mě mátla chvíle klatá,
světlem při mně stála.“
Hejtman kleká, zpovídá se,
v prsa svá se bije,
kříže svaté rozhřešení
milost s nebe lije.
Na den druhý děla hučí,
salvami smrt hřímá,
hejtman odkaz matky svatý
v ztuhlé ruce třímá.
Pod jabloní suchých snětí,
kde pní muka Boží,
vítězovo tělo padlo
v rozdupané hloží – –