Půl chrám, půl palác
divného slohu,
pln drobných ozdob,
sloupků a sošek,
arkád a vížek
na vyvýšeném
pyšní se místě.
A nad portálem
stkvěje se nápis
z ryzího zlata:
„Mus vyvolencům,
elitě ducha
a eleganci
možno sem vstoupit.“
V ústraní stojím
a pozoruji,
kdo všechno přijde,
kdo bude vpouštěn
a nevyslyšen,
a zahanben kdo
musí jít zpátky.
Ekvipáž jede
nádherná, krásná,
táhnou ji bruny
ohnivé, mladé
jak okřídlenci,
u brány stanou –
na dlažbě zvoní
podkůvky jasně
z ryzího stříbra.
V livreji sluha
otvírá dvířka,
a vystupuje
spanilý jinoch,
postavy útlé,
dlouhý vlas splývá
mu na ramena.
Bělostný límec,
černý frak, botky
a rukavičky,
vše bez úhony –
i parfum cítit,
jak by teď vyšel
z modního skladu.
Svižně a lehce
jak z gutaperče
přistoupí k bráně,
obnaží hlavu,
zaťuká prstem:
„Pusťte mne, prosím,
jsem Jarmil Pěnka.
Vydal jsem knihu
prvotin svojich,
ve skvostné vazbě
s ořízkou zlatou
u první firmy
v královské Praze –
předmluvu napsal
slavný náš básník,
drahý můj přítel.
Vizte!“ a vznáší
exemplář knihy
vázaný vkusně
v sametu rudém
se zlatou lyrou,
slov důkaz pádný.
Bránka hned vrzne.
Pán elegantní
a uhlazený
úsměvem vlídným
jinocha vítá,
na čelo líbá,
v náruči tiskne
mladého mistra.
Pak odvádí jej
do zlaté síně,
rovného k rovným,
kde vavřín kvete,
odkud se valí
kadidla oblak,
vůně a chvály.
Fanfáry zavzní,
hymnické zpěvy –
v tom brána třeskne,
neslyšet více,
jen nezřetelný
jakýsi hlahol,
jak by les šuměl.
Jsem na rozpacích,
odvážit-li se
přistoupit blíže
a zaklepati:
tak rád bych věděl,
jak se to žije,
jak se to dýchá
v takové slávě,
v oblacích dýmu,
v oblacích vůně
a mezi mistry
mistrovanými.
Však strach mnou třese:
oděv mám starý,
z mody už vyšlý,
nenovou obuv –
(nedbá se na to
tak na venkově)
no, zkusím štěstí.
Bázlivě klepám –
dlouho však nikdo
mi neotvírá:
jistě tam myslí,
že pro almužnu
přichází žebrák –
V tom otevře se.
„Visitku máte?“
„Pro Boha, nemám –
a je to nutné?“
„Žádá to slušnost.“
„Vždyť nemám peněz
na potřebnější,“
namítám tiše.
„Nuž, rcete jméno!“
úsečně zazní,
jako když ocel
do srdce vjede –
„Kalusův Josef.“
„Líto mi, neznám.“
Zahanben mlčím.
„A co jste napsal?“
„Valašské písně.“
„Kdo pak je tiskl?“
„Šašek a Frgal
V Meziříčí Velkém.“
„Venkovské hnízdo
kdes na Moravě?“
Kývám, že ano.
„Nesete výtisk?“
Z poboční kapsy
třesoucí rukou
vytahnu sešit
v obálce šedé,
tušímť: že obal
zde rozhoduje.
Dostačil pohled
a kniha se mi
s poznámkou vrací:
„Venkovsky prosté,
tisk, papír, všecko. –
Rcete, kdo z mistrů
našich vám vzorem?“
„Vzorem mi krása
a nehledanost,
národní písně.“
„Ach, to jste chudák:
kdo za vás potom
ve veřejnosti
lámat má kopí?“
„Nikdy bych nechtěl,
by mne kdo z přízně
vynášel, chválil,
co se tkne vnějšku,
vždy jsem si pravil,
obsah ať mluví,
pouzdro že vždycky
zůstane pouzdrem,
byť bylo zlaté.“ –
„Ó mýlíte se:
obsahu onoť
teprve pravé
dodává ceny,
jak perle skvostné
obruba zlatá.“ –
„Ach, nevěděl jsem.“ –
A ostýchavě
pohlednu ve tvář
moudrému pánu,
nežertuje-li:
vážně se dívá
na moje perka
s příštipky dvěma.
Zastyděl jsem se...
On lakýrky má,
z atlasu vestu,
frak z brusu nový,
moderní účes.
„Co studoval jste?“
zvolna se táže.
„K řemeslu šel jsem
z národní školy –“
„Tak?“ svraští čelo,
pak jako kníže
z vysoka ptá se:
„Čím živíte se?“ –
„Tkalcovstvím, pane.“
„A myslíte si,
že psáti knihy
a dobýt slávy
je též tak snadno
jak člunkem házet?“
„Ach, křivdíte mi –“
nesměle pravím
a lítosť dravá
stáhla mi srdce.
Byl bych snad plakal –
V čas ještě spatřím,
že celý Parnas
ve dveřích stojí,
úsměšek na rtech
šuškaje cosi
dívá se na mne.
I měl jsem pocit,
jakobych z trestu
ulicí běhal
do naha svlečen
a po mých zádech
svištěly důtky,
pruty a biče.
Z vnitra se draly
tlumené smíchy
se stuchlou vůní,
jak by tam kdosi
františky pálil –
pomalu brána
pak zavřela se.
Hned vytušil jsem,
že mně už více
se neotevře –
že vstupu nikdy
se nedoprosí
a nedotluče
venkovský poet. –