III. U STUDÁNKY.

Josef Kalus

U studánky v stínu skály mladé Valašky dvě stály. Mladé děvy, růžné líce, krásné jak dvě borovice. A již k studánce se kloní – ze rtův jejich píseň zvoní. Studánečko malá, kde jsi se tu vzala, bludná noční chmura tebe vyplakala? Zajisté u srdce bolelo ji cosi, že ronila z očí tolik zlaté rosy. Snad ztratila dítě, snad ztratila muže – či vykouzliť chtěla ze skal vonné růže? Ach na skalách našich růže neporostou, mateří jen douškou zakvítají prostou. Tady jenom rostou břízy, jedle, buky a to srdce naše plno slasti, muky. Tady jenom roste mech a hořec rudý a s valašskou písní valašský lid chudý. Studánečko malá, kde jsi se tu vzala, slasť-li tě, či bolesť z očí vyplakala? A již jedna pije a nabírá dlaní – pak i družka její k studánce se sklání; sklánějí se obě v jedné a též době, srazily se čelem, trhly zpátky tělem, zasmály se obě: Směj se, Haničko, zlaté srdíčko, jako malina, jako sluníčko! Směj se pořád jen májový jak den, jako ovčáček, když vyhání ven. Máš-li milého, směj se na něho, házej jiskry naň z oka černého. Házej růžičky z jasné tvářičky, ať můžeme plésť k svatbě voničky. – Směj se, Haničko, zlaté srdíčko, jako malina, jako sluníčko! Má zlatá Verunko, pohledni na slunko, milému ve zraku hoří jak v oblaku. Pohledni ku hrázi, tvůj milý přichází v červeném brunclíku, na rtech sto slavíků. Přichází blíž a blíž – Jak spěchá, nevidíš? Bude tu za krátko, zlíbá tě přesladko! Na tu píseň, na ta slova už tu postať horalova. Statná, vysoká jak jedle, co tu stojí vedle. A tvář veselá a zdravá jako v máji tráva. Oko hnědé jiskry hází jako potok v mlází. Ret se jarním kvítím směje a už výská, pěje: Já té studánce závidím dneska, že se z ní napila panenka hezká. Že z ní pily dnes růžová ústa, ústa dvou sličných děv – závisť má vzrůstá. Dvé par očiček se v ní dnes shlídlo – přešťastná. studánka, přešťastné zřídlo! Byl jsi na malinách jistě, že máš ústa tolik sladká?! Spáváš na růžovém listě, krmíš cukrem holoubátka? Vrkáš jako ony, jak dech růží vonný poslouchá se tvoje řeč! Máte jazyk jako meč na mne nabroušený dneska – skryta v trní poupátka dvě hezká zdáte se mi býti. Toho, komu zavoněla, mohou poraniti. Ať si teče krev má vřelá – vaše ústka uzardělá chci přec políbiti. Nic nesvedeš s námi! Popalte mne třeba kopřivami, ale potom sypte kvítí! V růžový sad vplížil se had a hoch ku děvčeti, bral ho do objetí a šeptal, jak ho má tuze rád! Ach tuze rád! Zulíbal pak ústa i zrak, rozplétl jí vlásky, vypil pohár lásky, a zmizel jak v lese zlatý pták. Ach, zlatý pták! Otrávil had růžový sad, svadla láska mladá, srdce mře a strádá, leč nezapomene nikdy snad. Ach, nikdy snad! Dívky za ruce se vzaly a včelkami odlétaly. Se smíchem se poohlédly a zmizely ve stínu jedlí. Popěvek však brzy nový z úst jich letěl k horalovi: Synečku, přijdi k nám, až vyjde měsíček, já tobě natrhám koš sladkých jablíček. Z růží a marjánku kytku ti uvinu – k srdci tě přivinu – blahem se rozplynu! – Na to Valach zahlaholí, až to slyšeť po vůkolí: Vyrostla mi růže bílá, nebudu ji trhati, do srdce mi trny vryla, že jsem musel plakati, pak se srdce vyhojilo, veselo je, jako bylo! Vytryskla mi studanečka, nebudu z ní vody pít, jed mi kápla do srdečka, otrávila všechen cit – srdce se však vyhojilo a je zdrávo, jako bylo! Dnes jsem spatřil růži jinou a stříbrný sladší zdroj, a mé síly zase hynou, v ňadrech cítím nepokoj – srdce, jež se vyhojilo: nemocno je, jako bylo! A teď z blízkého zas lesa dívčí hrdlo písní plesá: Jen se mi, mé potěšení, neusouži – musila bych na hrob chystať věnec z růží, musila bych v kytku svíjeť rozmarinu, musila bych na rakev ti házeť hlínu. Ach! bez tebe nemohla bych déle žíti: na dvě truhly musilo by růží býti, dvakrát tolik rozmariny na kytice, dvakrát vzdechů víc i slzí dvakrát více. Do hrobu pak dali by nás jediného – ach! co by tu bylo pláče žalostného, zvony, ty by hlaholily smutná hrana, že mládenec umřel touhou, žalem panna! – Sotva ústa dívek ztichla, horalova duše vzdychla: Sotva v neděli se octnu za dědinou, ty zelené hory odevšad mi kynou. Nevím kudy jíti – každá je mi milá, jak by se mi byla v srdci narodila. Každá je mi milá jako vlastní matka, na každé se skrývá studánečka sladká. Každá loubí spřádá z jedloví a smrků, písně se tam lejí ze sta ptačích krků. A bystřiny hučí jako vlnobití – na každé se srdce jako doma cítí. Ale na jednu z nich chodím nejraději, třeba proudy deště s oblaků se lejí. Tam jsou ona šťastná i nešťastná místa, kde poprve tryskla moje láska čistá. Tam jsou místa touhy, mojich útrap zřídla, tam si moje srdce popálilo křídla. Dřív létalo volně po horách a dolech a teď hyne láskou a teď hyne v bolech! Naslouchá teď, jiskry v oku, slyší ale známou sloku: Jen se mi, mé potěšení, neusouži: musila bych na hrob chystať věnec z růží, musila bych v kytky svíjeť rozmarinu, musila bych na rakev ti házeť hlínu! Pověz mi, děvčátko, kdy mi vyznáš lásku? Až slunečko bude vodiť hvězdy rudé v noci na procházku! Pověz mi, děvčátko, kdy mám jizbu strojiť? Můžeš počíť hnedle –: sřízni všechny jedle, hleď je lýkem spojit a jdi jizbu strojit! Pověz mi, hrdličko, kdy mám přijeť pro tě? Až ovečky naše půjdou na salaše pást se v zimní psotě! – Řekni mi, děvčátko, kdy ti řeknu ženo? Stoleté až tetky budou skákať s dědky v tanci přes vřeteno! – Chvíli ticho. V tom již zase Valach dále vyptává se: „Řekni mi, děvčátko, proč mne nenávidíš?“ Mám tě tuze ráda: jako štíra, hada, že děvčátka šidíš! Pověz mi, děvčátko, kdo ti nalhal na mne? Hvězdy vyzradily – ony svědky byly tvojí lásky klamné! Hvězdám, holubičko, jak jen můžeš věřiť? Však jsem nevěřila – v jedlí jsem se skryla, počalo se šeřiť. Musila jsem věřiť! Řekni, duše moje, co tě k tomu vedlo? Starosť jen o tebe – strachem o tvé nebe líce moje bledlo, to mne k tomu vedlo! Řekni, moje zlato, s jakous odcházela? Srdce prudce bilo, oko slzy lilo, já se potácela – tak jsem odcházela! Pověz, duše drahá, a co cítíš nyní? Hořkosť jenom, hochu, lásky ani trochu, bol mi čelo stíní! – A než hovor dále snuli, na chvilénku umlknuli – Pak zas ze rtův Valachovi řečí proud se řinul v nový. „Řekni mi, děvčátko, co teď bych měl činiť?“ K starodávné lásce co nejspíše vrať se, sic mne bude vinit – to bys teď měl činiť! A víš ty, hrdličko, jestli nepochybím? Ne! Tak jednať svato – ku svatbě ti za to družičkou jíť slíbím! A víš ty, děvčátko, budu-li s ní šťastný? Budeš, musíš býti – Slična je jak kvítí a svět je tak krásný – Budeš jistě šťastný! Řekni však, růžičko, jak obnoviť známosť? Totě tuze snadné – z luk své děvče vnadné doprovoď dnes na most. A pověz, děvčátko, co as řekne ona? Zardí se a lekne, pak tě slůvkem sekne ta růžička vonná. A pověz, děvčátko, odpustí mi všecko? Dostane-li tebe, budeš její nebe, budeš její všecko, zaplesá jak děcko! Nuž s Bohem, děvčátko, pojď, podej mi ruku! Pán Bůh ti dej štěstí! Slyš, žežulka věstí z lesa: kuku, kuku, kuku, kuku, kuku! Na těch horách roste jedlí k nesečtení – plno je tu vždycky šumu, šelestění. Každá ta jedlička jak zelená vlna ševelu a šumu, sladké vůně plna. A všecky jedličky jak zelené moře, které prostírá se od hory až k hoře. A ty hory naše ještě větší vlny, šumotu a vůně a ševelu plny. A v těch velkých vlnách, v tom zeleném moři, malé chaloupečky loďkami se noří. Některá už tone, už je vlnou skryta, jenom okénečko ze zeleně kmitá. A v tom okénečku smavé, svěží líčko – Pán Bůh tebe pozdrav, moje holubičko! Pojď! já tebe spasím, na Radhošť tě vznesu z té šumivé vlny zeleného lesu. Tam se budem dívať na zelené moře, jak se rozprostírá od hory až k hoře. Jak v těch šumných vlnách celičký kraj tone, jenom já a ty ne, poupátko mé vonné! – Roste horám z ňader tisíc vonných jedlí a jen na některé ptáci hnízdo spředli. Každičkou z těch jedlí lásce nezasvětí – některé jen svěří svoje malé děti. V některé jen stelou své rodině ptačí – celý den pak po ní zpívají a skáčí. Kdyby všecky jedle v ňadrech hnízda kryly, jako varhany by hory hlaholily. Celá krajina by rozkoší se chvěla – lidé by k nám spěli jako do kostela. Pak by lidé všichni opouštěli chaty a chtěli obývať valašský kraj zlatý. A hory by stále zvonily a hrály – my bychom se s lidmi všemi objímali! – K rodné krajině s rodným domečkem, v dětství jsem již lnul s celým srdečkem. A lnu dosavad vším svým myšlením a vždy budu lnouť – v tom se nezměním. Vždy k ní budu lnouť vroucně, dětinně jako kapradí k lesní bystřině. Jako k Bezkydám vonná jedlice, jako k nebesům zlatá dennice. Vždy k ní budu lnouť stejným nadšením, stejnou vroucností – v tom se nezměním. Já vždy s hrdostí k srdci přivinu rodný domeček, rodnou krajinu! Kdo mé hory haní, jakoby mne haněl, kdo mé hory chválí, jak by se mi klaněl; kdo o horách zpívá, jak by o mně zpíval, kdo na horách bývá, jak by u mne býval. S horami jsem jedno, co jsem já – jsou ony, jak bych s nimi prožil roků miliony; jednak s nimi cítím, jednak s nimi žiju, z jedné číše s nimi skalní pramen piju. Stejně tvrdou lebku mám s horami svými, jedinou jen duši, jedno srdce s nimi; vše, co horám patří, i mně přináleží, každý strom a hnízdo, rosa, kvítek svěží. Co vidíte na nich, to je všecko moje – vysoké ty jedle, stříbrné ty zdroje, ty komnaty lesní, ta mechová lůžka, jeleni a srny, travička i muška. Mé je všecko, všecko, cokoli je tady – každá studánečka, všecky vodopády, veškeré ty písně, které ptáci zvoní, veškerá ta vůně, kterou kvítí roní. Mé je všecko, všecko, nač jen padne oko od nejvyšších vrchů až v zem přehluboko – vše tu posvětil jsem štěstím svým i žalem... Na horách jsem pánem, na horách jsem králem! Spikli se proti nám lidé zlí i nebe, a přec Valach ještě, Bože, věří v Tebe! Horal doufá, věří, srdce své Ti nese, ať už pase ovce, nebo kácí v lese. Horal doufať, věřiť v Tebe nepřestává, ať mu puká srdce, ať mu klesá hlava. Ač jen do haleny, odívá se chudé – Valach vždycky věřiť v Tebe, Bože, bude! Valašská písnička prostá je, chudičká jak lístek jedlový, jak horská rosička. Nerostla v kolébce z perel a hedbáví, vyrostla na mechu ve stínu doubravy. Neměla za kmotry kněžny a knížata – jí byly kmotrami valašská děvčata. Kmotrami Valašky, za kmotry Valaši – tančili celou noc na vonné salaši. Pili jí na zdraví voděnku studenou, ranními červánky na bledo zbarvenou. V Bezkydách sirotka všichni se ujali, všichni ho líbali, na klíně chovali. Vodili do lesa, k Bečvě a na pole – věnce mu svíjeli z chrpy a koukole. Tak prostě vyrostla ta píseň s horaly, při jejich popěvcích kravičky oraly. Ovečky pásly se, psíčkové dřímali, skřivánci jásali, a mračna hřímaly. Blýskavým oblakům z daleka kynula, jak k prsoum mateřským k horám se vinula. Dlaň v hřívu zpěněnou bystřině vkládala a na dno propastem se smíchem padala. Do hnízd se dívala orlům a sokolu, perutě ztápěla v slunečním plápolu. Jen rosné vláhy víc a záře sluníčka, a zkvete překrásně ta horská růžička. Svou krásou prostičkou, ryzí a čarovnou všech písní nejkrasších stane se královnou!

Patří do shluku

růžička, kvítek, květinka, srdéčko, kvítko, kvítí, věneček, poupátko, růže, kytička

639. báseň z celkových 910

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 3. Příčina pláče. (František Jaroslav Kamenický)
  2. Jarní idyla. (Rudolf Pokorný)
  3. VI. MRTVÁ. (Jaroslav Vrchlický)
  4. Z violek. (Irma Geisslová)
  5. Věnečky. (Simeon Karel Macháček)
  6. Vzdechnutí. (Adolf Heyduk)
  7. Květinářka. (Adolf Heyduk)
  8. Za Jarmilkou. (Adolf Heyduk)
  9. Ztracená mladost. (František Cajthaml-Liberté)
  10. XX. Má duše včelky předhoní, (Vítězslav Hálek)