Příteli! snad tvář svou jasnou nemračíš,
S českou Uměnou že hraji sobě?
Čili ona příčinou, že nevracíš
Odpovědi mně, že v dlouhé době
Žádostí mé srdce necháš truditi?
Kamžpak smutné myšlínky mne vedou?
Což pak nejsi Čech? což tě i vzbuditi
Ze sna nemá harfa česká? – S bledou
U Parnasu německém sem bloudíval
Tváří; vždy mé oko slzívalo,
Choulostivě stranou vždy sem chodíval,
Mne by hejno cizí nevyhnalo,
Anož honosí se na sta písněmi.
Já jen pod horou sem sobě zazpíval,
Tys jen tamto slyšel zpěv můj němý,
Vzdy mé oko slzívalo; vidíval
Ze všeho sem, má že vlast to není:
Pěním jiným kojila mne mátě
Na kolébce. Po dlouhém pak úpění
Pod stínícím klenem zdřímnu. – – V šatě
Bílém, se jak stříbro jemně lesknoucím,
V štíhlé kráse, v očích modrých věrnost,
Pohledem mne Panna jala vroucím,
Ana s hory dolů přišla. Černost
Smutku v srdci mém se zjasnila;
Když tu bohyně ta usmívla se na mě.
By též toužbu moji po ní splnila,
Po políbení mi dala rámě.
U jejím teď boku dál jdu po hoře;
Příjemné a moudré rozmlouvání
Vedla, neb vše věděla, co v oboře
Světa dělo se. Pak požádání
Mému vyznala, že Klio jméno jí
A že na pravou mne cestu vodí,
Kdež mé srdce písně libé ukojí.
Nyní velkou horou jdem, kde rodí
Každý vršek hlasů husté rojení,
Necítí však rozkoš ucho žádnou,
Jež jen nespanilé hlasu měnění
Proniká, i ohlasové slabnou.
To snad mají být ty písně, v duchu si
Pomyslím, jenž veselit mne mají? –
Dál však bohyně mne vede, nemusí
Ty to býť. Tu Tevtonové hrají.
Nyní pod lípami jdeme, lučinou,
Lesem, polem – pak se tratí v dálí
Hlasů oných roje, již se pod jinou
Procházíme oblohou. Tu valí
Modrojasná se řeka, kolem strmící
Hory k nebesům, a pozdravuje
Reka Černohorského tu věžící
Nadherně se sídlo. Blaňská sluje
Tato hora, jíž sem malé pachole
Za hranice světa, na něž nebe
Postaveno, mněl, když do pole
Z jara kvítky zbírat šel sem, tebe
Tenkráte již hledaje. – Tu k studánce
Mile křovím zastíněné zajdem –
I v tom libozpěvy zvučí do tance
Kouzlící. A tu ač zřídka najdem
Písní, najdem libé, ježto hudbařové teď
Slovanští nám milou hudbou hrají;
Rozkoš v skalinách též jeví ohlasové. Hleď!
Vše tu smutky utěše se vzdají.
Nepochybuji též, sem že bohyně
Vésť mne chtěla; to že jsou ty písně
Jemné, tu že ona vlasti svatyně,
Kdežto na vše zapomenu tísně,
Takýmiť mne zpěvy mátě kojila
Na kolébce, také v zdřímnutí mne
Čarovaly sladké. „Protoť zrodila
Milá máteř tě, bys drahé břímě
Nésť jí pomáhal, jí život oblažil,
Slavozpěvy děkoval, a tady
Jenom směle abys v rozkoši té žil;
Tuto směle vzdělával své sady.“ –
Takto řkouc mne vnadná Klio políbí:
Já ji obejmouti chci – v tom hrála
Zhusta svatá harfa na nebi
Polákova, a mně sen ten vzala. – –
Ještě skrze vršek klenu mého svítilo
Slunéčko, já chvátal, abych přišel
K hoře Bláňské za večera. Barvilo
Již se nebe, měsíček již vyšel;
Když mne hora Bláňská přijala,
Když sem sídlo Černohorské spatřil
Na skále, jež hodně naše objala
Vltava, když s Čechy sem se sbratřil,
Hvězdičky se v modru jasném třpytěly,
Nebe se jen na mne usmívalo,
Zpěvcové se v hájích temných ztišili;
Láskou k vlasti srdce plápolalo.