Mír.
Mír, svatý mír, jejž touží duše pít,
mír bezmezný pln vůně léčivé,
jež všecko hojí, smíří, utiší,
mír taký ze strun srdce vyloudit
svět nikdy nedovedl v touze své
a těch, kdo prosí, nikdy neslyší!
Jen věčný shon a vášně prudký proud,
jen hluk a tužby nezkojené vzdor,
stesk bezmocný a struny ztrhané,
jež musily se posléz přetrhnout,
když napínal je věčný, stálý spor,
svět pro srdce má, hříchem zmítané.
A pakli časem klamný vzejde klid
jak večer lákavý, když hvězdy první třpyt
se v oko zadívá a vánek nyjící
sen nese, list a květ a stromů šum,
toť chvíle jen, a ztopen v kouzlo dum
již cítím bouř se valem blížící.
Ten, který vlny v bouřném jezeru
jen tichým zkrotil ruky pokynem,
smrt jehož nebem, zemí otřásla,
a mrtvé v život v děsném zášeru
v ráz vzkřísila, ten v slovu jediném
dá v duši mír i v srdce vyhaslá.
1889
23