Pietas (1897)

Sigismund Bouška

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ.
VYCHÁZEJÍ PÉČÍ KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
ČÍSLO IV.
S. BOUŠKA + PIETAS.
V PRAZE A V NOVÉM JIČÍNĚ 1897.
NÁKLADEM VYDAVATELŮ + TISKEM CYRILLO-METHODĚJSKÉ KNIHTISKÁRNY V. KOTRBY V PRAZE.
[2] PIETAS P. SIGISMUND BOUŠKA O. S. B.
BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ 4 NÁKLAD. VYDAVTELŮ + PRAHA A NOVÝ JIČÍN MDCCCXCVII.
[3] TÉTO KNIHY VYDÁNO BYLO 5 VÝTISKŮ NA RUČNÍM PAPÍŘE, 50 ČÍSLOVANÝCH NA LEPŠÍM (MIMO PRODEJ) A 1000 VÝTISKŮ NA OBYČEJNÉM PAPÍŘE.
[4] Příteli ALOISIU KOUDELKOVI, faráři Nykolčickému, slovutnému překladateli a výtečnému znalci evropských řečí a literatur připisuje S. B.
[5] PIETAS. Ne scribam in vanum, duc pia Virgo manum
[7] B + D! Cum permissione abbatis. U. J. O. G. D.
[8]
PROLOG.
Tu ruku pravou požehnej mi, Kriste, své krve rubín vpusť v tu pravou dlaň, v niž beru denně Boha Tělo čistéčisté, tu jako Františkovu ruku raň! Tu ruku pravou požehnej mi, Kriste, tou zvedám Krev Tvou denně v kalichu, nechť, andělové, čistá jako vy jste, plá v nevinnosti zářném přepychu! Tu ruku pravou požehnej mi, Kriste, kéž Panen Královna ji posvětí, tou bojuji já za vítězství jisté a za svůj hřích chci býti obětí. Tu ruku pravou požehnej mi, Kriste, v ni péro beru, jak jsem přísahal, bych ke cti Ježíše a Panny čisté své hymny svaté a ty pouze psal! [9]
VE STOPÁCH KRISTOVÝCH.
[11]
Věnec trnový.
Buď veleben, ty vínku trnový, jenž kolem čela Kristova se rděl, buď veleben v tom ostnu každičkém, jenž v svatou hlavu hluboce se ryl, ty bolu symbole, ty laure spásy! Pryč s věncem zpívající rozkoše, pryč s tebou, vínku z růží spletený, pryč růže vášně, které lákají, krev srdce pijí, sílu ochromí, a v studu posléz klopí očí řasy! Pryč s těmi květy, dolů s čela již jak rudé slzy k zemi padejte, ať zbude jenom vínek Kristův zas, byť nepodoben zdál se vavřínu, ó vínku očisty a laure spásy! Jak svatá Terezie de Jesu, ta mystických včel – pěvců královna, ó Ježíši, já básník poslední, jenž v kněze lyru biji nehodný, Tvou žádám korunu, Tvůj vavřín spásy! 1894
13
Hřích.
Hrůzné vidění. Ztrnulým hledím okem k počátkům věcí dlouhým, bolným věkem, čas letí skokem, divým honěn zmokem, zřím jeho tuhý zápas se člověkem. Věčnosti strže. Trojice sama žije. Trojí kruh jen v závrati štěstí se točí. Bytosti nové z odvěké tryskly harmonie, blaženost Boží z duchových line jim očí. V nesmírných kruzích kol trůnu Boha víří... Běda, mnozí v chorovodu se staví, vlastní krásou zpiti v nitro své míří, ohněm pýchy vlastní si peklo žhaví. Hvězdy se řítí šíleným s nebe pádem. Jedna bledne obrovská v obrů středu, padá, padá démonů krutým řádem v záhubu věčnou bez Boha, vzdor a bědu. Vidím Adama praotce, vidím Evu. Se stromu ráje démon hadem se plazí, vidím Cheruba s plamenným mečem hněvu, rodiče první prchají s hadem nazí. 14 Adam sehnut, v pláči mně Eva se ztrácí. Jenom hada mohutné vidím tělo, vždy a všude démon ten zas se vrací, při lidstva práci týčí své drzé čelo. Rodí se Kain. Hned do duše jeho syčí, odbojem drsným plní tu mladou duši, k nebesům nutí pěst jeho trpasličí, do skrání jeho vzdorem a zlobou buší. Oltáře dva si z balvanů staví bratří, mezi nimi poprvé smrt se rodí. Krev lije Abel – oběť ta hadu patří, roste, roste, v krvi té tělo své brodí. Lidstvo se množí, hýří synové světa. Zvolna Noe obrovskou archu staví – – Nesmírná vlna lidstvo s povrchu smetá, had roste znovu, nové oběti dáví. Zřím jej v děsu apokalyptickou stvůru: Jeho tělo objímá kouli země, v spirale valné zdvihá se ku azuru, k slunci výše vymrštil svoje témě. Zlaté, stříbrné desky krunýř tvoří, planou, svítí řeřavým kovem pekla, horkou krví zbroceny, bronzem hoří, krví, jež hojně ze sváru lidstva tekla. 15 Duní, řinčí tajemnou hlubin tůní, časem strojí hody své v pláních války, nad světa lány despoticky trůní, titana tělo do věků táhne dálky. Mizejí věky závinů jeho kruhem... Golgota tmí se, na kříži Láska zmírá, v minulost, v příští teskným světa luhem Ježíš v mukách v oběti svojí zírá. Skončena oběť. V hrůze svíjí se Satan, řada duší z objetí jeho prchá, modly se kácejí, v divadle žasne katan, na půdu cirku posvátná kane sprcha. Hossanah Kristu! Jupiter v prach se řítí. Augustin žízní po svatém vody křestu. Zpívejte hymny, nové začíná žití, Kristus je světlo, k ráji nám ukázal cestu! Mizejí věky, umění divy tvoří, nesmírné dómy k nebi se tmí a věží. Mizejí věky, věčná lampa hoří samotna v chrámu, před nímž se bíle sněží. Titanský had se stržemi světa plíží, nezřím jej okem, duše jen ducha tuší: sedmerým kruhem oblouky jeho víží ubohé lidstvo, sedmerý bol je kruší. 16 Nezdolná pýcha žezla i bratry drtí; dětské již ruce kladivem sváru bijí; stenání bídy zní z nádherných paláců čtvrtí, pohlaví dvé se v rozkoše křečích svíjí. Šampaňské kypí, kaviár jazyk dráždí; plamenem dýchá závist v míru lesy; nečinné davy válí se, ducha vraždí, – sedmerým kruhem spirala hadí děsí. Lidstvo je uštknuto zubem příšerné zmije, na poušti světa Mojžíše hledajíc hyne, v palčivých mukách v ňadra si ruce ryje, marně mu Ježíš se kříže svého kyne. „Není víc Boha! Evoe, není hříchu! není víc rány!“ – V ranách se Lazar hroutí, zachránil aspoň jediné co měl: Pýchu, chatrnou hůl v té k Věčnosti vratké pouti. Kněží Krista v posměchu světem bloudí, ač jenom kněžská nemocné zhojí ruka, nechce je svět, had jinam k rozkoši loudí, – podruhé Kristu milostné srdce puká. Hřích vidím všude, na srdci lidstva leží, ledem je mrazí, krví se v ranách pění... Žehnejte, bratří, žehnejte v lásce, kněží, sluhové Krista, dávejte rozhřešení! 17
„Pojď!“ řekl Kristus – –
Pojď!“„Pojď!“ řekl Kristus, pod tíží se kloně, a pravicí kříž na rameně zvedal, a okem v slzách průvodčího hledal, co líc mu bledla mrtvou bělí sloně. Stál dole člověk, vstal a zase sedal si na kmen kříže, kapky potu roně, a jeho sandál, o křemení zvoně, jak byl by z kovu, kroku křídel nedal. „Pojď!“ řekl Kristus, stoje na temeni. Než člověk níže sedal na kameni, kříž položil, v hluk světa zpět se díval. „Pojď!“ Kristus štkal a znovu, znovu kýval, „hle, nebes brána září ve plameni!“ a vešel. – Ticho. – Muž dál odpočíval. 1895
18
Stopy Kristovy.
Jakoby zhaslo věčné Slunce světa, veliká noc se přivalila na zem, pochmurná, teskná, s bolestným trudem kmeta, národy celé propadly do sna rázem. A jak se vlnily noci té chladné vlny, Veliký kdos šel po vlnách mrtvého světla, neznámé slunce, Poutník milostiplný, kamenů srdce pod jeho nohou kvetla. Veliký stín se za jeho třásl kroky, posvátný stín, jenž přinášel požehnání, uzdravil choré, jenž předlouhé chřadnuli roky, naléval síly a osušil krůpěje skrání. Národy spaly v té hluboké smyslů noci. Veliký Poutník procházel lidstva duší, do srdcí lidských tajemnou vkročil mocí, a ve snách mluvil věci, jež duše jen tuší. Pravicí žehnal, tajemným znamením spásy, levici vztáhl zpět proti nepříteli, šlépěje jeho, jako když šumějí klasy, do snění lidstva zvoněním věčna zněly. 19 A jeho tvář, ta zázrakem byla krásy, hvězd všecka světla slila se do jeho očí, noc hasla znovu, sklopil-li svoje řasy, za jeho kroky celý se vesmír točí. Závratná mdloba pojala lidstvo v snění, nesmírná trýzeň, když štěstí je rovno smrti. Jaký to sen, té vidině podobné není! pod vánkem kroku všecka se srdce drtí. Nesmírnou tíhu ten veliký Poutník nese, nesmírnou Lásku, jež ve Srdci jeho hoří, vesmír se nítí a v základech svých se třese; před divem Lásky té smrtelné všecko se koří. Není to člověk, ten podivný Poutník noci, ačkoli zdá se člověka býti synem, všecko se vzdává nezemské jeho Moci, kterou dští svatých, proklaných rukou kynem. Jaký to sen, jenž národy všecky spíjí? Dušemi všech ten Veliký prošel zvolna, zmírali svatí, pyšný se v muce svíjí, zplanuli vlažní a hojí se srdce bolná. Nadešel den. Již procitli zmámení spáči. Byl to jen sen? Kde zůstaly Poutníka stopy? Tisíce hříšných se rozplývá v lítosti pláči, tisíce štěstím zemřelých slzami kropí. – 1896
20
Uplakaná okna.
Jen šerých štítů stín, střech křivolakou změť a okna maličká, jež sešlá drží zeď, jest vše, co z okna vidím klášterního. Výš nade dvůr jen sporá trčí sněť, vše do stínu se noří večerního. A přece rád se dívám v divný stesk těch holých zdí, v nichž jak by oral blesk, tak zbrázděny jsou, jako starce vrásky, v těch oknech matný, šedý plane lesk, jak v oku žebrákově touha lásky. A mrtvo v nich. Kdo bydlí v domech těch? Mně zdá se někdy, že tam škytl vzdech a časem nemluvně mi do snů pláče, jak smrti stín by kolem stavil běh a věčným spánkem dotknul by se spáče. Kdo bydlí tam? Zda láska vzájemná ty lidi pojí? oběť příjemná z jich krbu zda se nese k trůnu Pána? A odpověď v tom tichu tajemná: jsou mnohým deštěm okna uplakaná. 1890
21
Pes.
Byla noc a všecky hvězdy zhasly. V hustou tmu se dívám do zahrady; byla hrůzná s temným okem zrady, chvílí listy chvěly se a třásly. Tichem noci, jak by zmíral hlady, zavyl pes v tak děsném nesouzvuku, spící pták že nevěda si rady, prchal v dáli v křídel tichém tlukutluku. Rozladěn jsem zavřel okenice. Avšak znova v ticho monastýru stenal pes jak poraněná lvice. Lehl jsem. I v snu mě pes ten leká: stále vidím, v zlobných vášní víru světa nenávist že venku čeká. 1890
22
Mír.
Mír, svatý mír, jejž touží duše pít, mír bezmezný pln vůně léčivé, jež všecko hojí, smíří, utiší, mír taký ze strun srdce vyloudit svět nikdy nedovedl v touze své a těch, kdo prosí, nikdy neslyší! Jen věčný shon a vášně prudký proud, jen hluk a tužby nezkojené vzdor, stesk bezmocný a struny ztrhané, jež musily se posléz přetrhnout, když napínal je věčný, stálý spor, svět pro srdce má, hříchem zmítané. A pakli časem klamný vzejde klid jak večer lákavý, když hvězdy první třpyt se v oko zadívá a vánek nyjící sen nese, list a květ a stromů šum, toť chvíle jen, a ztopen v kouzlo dum již cítím bouř se valem blížící. Ten, který vlny v bouřném jezeru jen tichým zkrotil ruky pokynem, smrt jehož nebem, zemí otřásla, a mrtvé v život v děsném zášeru v ráz vzkřísila, ten v slovu jediném dá v duši mír i v srdce vyhaslá. 1889
23
Ticho.
Tam venku démon v lidské vlny dmýchá, až pěna záští hradby naše třísní, – zde vášeň ztichá. Tam venku roste, roste olbřím: pýcha, ven z chaty, ven, výš, celý svět ji tísní, – zde vášeň ztichá. Tam venku rozkoš do všech srdcí dýchá, sníh liljí kalí, čisté rety pálí, – zde vášeň ztichá. Tam venku mamon moří se a vzdychá, schne lakotou, své bedny zlata válí, – zde vášeň ztichá. Tam venku démon v štěstí žluči míchá, ó jaký shon to, za štěstím vše šílí, – zde vášeň ztichá. Tam venku slza v oku neosychá, čím větší vášeň, tím víc lítost kvílí, – zde vášeň ztichá. 1895
24
Ó kniho Bohem psaná...
Ó kniho knih, ó kniho Bohem psaná, jen svatou vůní ráje prodýchaná té kaditelny, kterou před trůn Pána sám Cherub staví, ó hudbo choru nejsvětějších duchů, tak věčně živá, v stálém znící ruchu, v tvém čaru svatém ráje cítím tuchu a nebes slávy! Ó sladký úřad, z blan tvých pěti chválu, ten souzvuk v štěstí, svatou těchu v žalu, ať v prostých slovech, vážném ve chorálu zpěv k nebi pílí, vždy v žalmů rythmu tón se pojí s tónem, jak varhan pláčem a jak temným zvonem, hned slavným zdvihem a hned tichým sklonem, a k Bohu cílí. V tvých řasách všaký lék se duši tají, sny legend zázračných tam šepotají, tam sladkou, dávnou řečí verše hrají, tam srdce prodlí, tam v strasti sílu, v tísni najdeš radu, tam vejít lze jak rajskou ve zahradu, tam zapomněvši na vši světa svádu, se duše modlí! 25 Ó poesie žalmů Davidových, ó harfo nebes, v strunách prorokových zníš tajem věčných záhad myšlenkových a ráje tuchou, tys varhan zvuk, jenž nebes kathedralou hrá nadšenou a věčnou Boha chválou, že sled té hudby spěje lesem, skalou i pouští hluchou. Hle, bratří sbor! když, v rukou svatou knihu, vši z duše zpěvem vypudili tíhu, jak pták, jenž v podzim v dál se bere k jihu, tak duše vzletí, tak ze všedního stoupá ze klopotu a letí výš, až v jednu sladkou notu sbor archandělů slyší ve jásotu zpěv slávy pěti. A s nebe dolů křídlaté ty zjevy se nesou v chrám a v bratrů plesné zpěvy, klas nebes svatý, zázrak božské révy v svých rukou mají; z nich jedni snesou v chrám se na varhany, tam druzí v chóru dvě se pojí strany, kde v stánku pod obrazem svaté Panny se svátost tají. A všecko tvorstvo v jedné chvále jásá a všecka ústa pějí mnohohlasá: Dík Tomu buď, jenž světa mocná Spása se z Panny zrodil, 26 buď velebena věčná Boha Láska, nechť svět se řítí, země hyne, praská, nás pevná k nebi víry pojí páska a slávy podíl! 1889
27
Moje prvotiny kněžské na Svaté Hoře.
I. (X. Dvořákovi.)
Zde, na tom Montserratu českých niv jsem přál si prožít žití svého div a vzpomínat pak na něj jaktěživ! Já časně vstal, noc ještě všude kolem, jak v dolech stříbrných, kam otec pílí v té asi posvěcené ranní chvíli. Tam kladiv ruch již ozývá se dolem, zde dosud ticho, neslyšíš hlas tvora a v spánku klidném dosud Svatá Hora. V své celle stojím nad hlubokým srázem a hledím ven jak z věže hvězdárny a zrak můj k nebi letí, padá na zem, v háv kraje šerý vnořen beztvárný, dům rodný hledá na úpatí Hory, jenž k sobě poutá vždy mě lásky svazem, a v dáli obzoru tam tuší bory. 28 Dnes tedy, dnes! ó jak to srdce buší! Svůj celý život jako jedním dechem jsem hnal se k cíli tomu stálým spěchem, k té Hoře svaté svého života, kde od mladosti jako nebes echem mi hymny svaté vyzváněly duší, ba víc než srdce dětské ještě tuší, než fantasií jeho mihotá! Dnes splněno jest tedy svaté přání a srdcem burácí to bez ustání jak velké vody zaplaveným jezem: Jsem řeholníkem a dnes také knězem! Ó svaté blaho! zavři ruku svoji, ó Kriste můj, z níž proudy milostí v mé srdce bídné potopou se rojí, že člověk, klesám vlastní slabostí! Hle, v svatou metu stoupá moje noha, dnes posvěcena všaká duše vloha, dnes v andělů zpěv má se mísí sloha: dnes v rukou svých já svého zvednu Boha! Tak svatým blahem jak se chvěju celý zde u okna své temné malé celly, hle, prchá noc! Den poslal hlasatele, již na obzoru hřeben vhoup’ se směle, a v širý kraj se rudý přísvit vlévá, jak v temný kalich perlící se réva. Ó rudé červánky, dne prvá zvěsti! Má kněžský život můj tou počít krví? 29 má znak to býti příští doby prvý, kde vykrvácí lidské moje štěstí? Či v zoři té se rdí krev mého Krista, již pozvednu dnes nejprv v kalichu, jež zmyje duši mou, by byla čista, a oblekne ji v šarlat přepychu? Ó svatý dne, ó chvíle vytoužená, má duše k oběti je připravena! Den blízek již, proud světla v obzor tryská, již patrna je v dáli mnohá víska, jak mapa leží přede mnou náš kraj, svit roste a již chvíle je tu blízká, kdy slunce zaplá ve svatyně taj. Sta obláčků se po obloze tříští a v nich se duha sterých barev blýští, to sluhů dav již krále věstí příští. Ó slunce velebné, ó nebes králi, tak Kristus jednou přijde v soudu den, zrak před tvým zjevem bezděky se halí a k zemi klopí řasy oslněn. A v němém úžasu zřím nebes divy! Jde majestátně slunce nad obzor, to velkou hostii Bůh zvedá živý teď nade hřeben posvěcených hor! Ó Tělo sladké, andělská ty manno, tak obraz tvůj zřím v prvotin svých ráno, tak v rukou božských již mi ukázáno, tak Svořitele dnes já zvednu – tvor! 30 Co údělem tvým bylo, svatá Panno, když v Betlémě v svých loktech děťátko jsi nejprv vznesla k nebi plna díků, to i mým štěstím bude za krátko. Ó jak se chvěji, červ všech smrtelníků! Ó posvěť ruce mé tím slunce žárem, dej ať má krev dnes vzkypí lásky varem, ať všakou vášeň náhlým spálí zmarem! V mém srdci plaň, ty slunce Kalvarie, ať rána kladiv tvých v něm stále bije, a čistý závoj Panny Hory Svaté, ať duši mé dá roucho přebohaté! 1892
31
II. (Svým rodičům.) Požehnání.
Požehnej mi, otče, požehnej mi dnes, dítě tvé jsem, Kristův řeholník a kněz, v ornátě teď klekám na kámen, velebností úcty k tobě omámen: „Žehnej, otče, zvedni těžkou ruku, požehnej mi v srdce svého tluku! Otec chvěl se, ruku pozvedal: „Otec, Syn, Duch Svatý“ žhavým písmem psal. Požehnej mi, matko, nejstarší tvůj syn k oltáři jde nyní, volá Hospodin! Hle, tvých dětí řady kolkolem hoří k tobě lásky plápolem: Žehnej, matko, zvedni drahou ruku, kouzli štěstí, zažeň trud a muku! Matka němě, v zmatku trojí dělá kříž, slzy zrak jí kalí –: „Máti, nevidíš?“ 32
III. (Dominiku Čurdovi.)
Ten jásot lidu, kterak duši zpíjí! Ta roucha nádhera, ten blyskot zlata! Jak oblekli mne v zář a do lilijí a v mroucí květy šlape moje pata! Mně úzko blahem, duši v těle těsno, ta úcta davu hanbí mě a leká, i světcům na zdech v ambitech je plesno, zří na kněze jen a ne na člověka. A mdloba těžká kolenou se chytá a hlavou jako valný pochod vojů jde majestátně, nováčka mě vítá, snad ozvěna to budoucích je bojů? Zas jásá lid. Kde jsem? Zřím Jerusalem. Zřím vlny hlav, zřím pestrá jejich kola – – Slyš: „Hosanna!“ Toť staré znova v malém. Sním. Ticho. – Kdo teď: „Ukřižuj ho!“ volá? 1892
33
List paní, jež mě prosila o požehnání. S. P.
Ba milá mně a vzácná slova byla, jež o Kristu jste vřele promluvila! To bylo jedno tiché odpoledne, kdy duše svoje čistá křídla zvedne a, holubice snivá na rtech prahu, jde pro svou žízeň hledat citů vláhu. A my se tehdy v okamžik ten sešli a duše naše ve přátelství vešly. Kde skepse zemdlena, kde mlčí věda, kde duše marně východ z temna hledá, tam v čisté víry stánku v tísni citů sám Kristus čeká mlčící a v skrytu. To byla tehdy slova nestřežená, jež cit Vám diktoval, jež řekla žena, kdy duše pozná více víry písmem, než všecka věda přísným sylogismem. Ba nezvratná to jistě pravda jistá, že bludná duše v posled najde Krista! A najde klid a naději a štěstí – – – Ať duše moderní si cestu klestí dál mezi balvany a skepse srázy, kde zoufalost se na pokraji plazí, 34 kde mnohá bludička snad v temnu svítí, kde s výše nebes meteor se řítí, když sobě posléz pouhou pravdu řekne a světa soudu víc se nezalekne, a k pravdě dychtiva se žene blíže, tu stane vždycky zase u stop kříže. Či myslíte snad, trpící vy paní, že nešel jsem tou roklinou a plání, kde vítr pochyb duje zlý a děsný? Mně jinochu též chrám byl malý, těsný a duch můj lítal v místa dálná, pustá a stále žíznil jsem a práhla ústa. Však Bůh mě vedl rovně v cestu pravou, mně vše se vysvětlilo Láskou smavou, jež od oltáře ke mně promluvila. A pakli záhada mi ještě zbyla a úcty pln jsem zmaten zůstal v mnohém, tu řek’ jsem: Člověk jsem a nejsem Bohem! Ó díky, paní, za ta slova krásná, jež v listu Vašem vyčetl jsem žasna, dík za tu chválu, již jste vzdala Kristu v tak pravý čas a na tak pravém místu. Jsem sluha jeho nehodný a bídný a půjdu tam, kam jde i krok Váš vlídný: kde bída trpí, kde lká bolest v pláči, a dát chci vše, má síla pokud stačí. Tak naše cesty často půjdou spolu vždy k stolu bídy od oltáře stolu, tak půjdem za příkladem toho Krista, jenž chudé miloval a srdce čistá. 35 A jedno jediné mám vroucí přání, by poznala jste jednou, vzácná paní, že Onen, jehož koříte se vzoru, jejž nedostihl svět v svém stálém sporu, že Ten tak svatý, víc než člověk mnohem, že stal se člověkem, však že byl Bohem! Pak teprv k němu zvednete své zraky a sladký mír můj okusíte taky. Ó přijměte, vy cituplná paní, ó přijměte mé kněžské požehnání! Ať nade prací Vaší, Vaším chlebem, i nad bolestí Vaší, duše mukou, se požehnání moje pojí s nebem, a Kristus ruku mou svou vede rukou, již pro nás dal si probodnouti hřebem! 1892
36
Syn horníkův. (Svému otci.)
Jsem ze starého, hornického rodu; toť šlechta práce, na kterou jsem hrdý, můj děd a praděd v hojném potu brodu již v Kutné Hoře kámen trhal tvrdý. Já na kolébce usmíval se ze sna, když otec v noci moje zlíbal líce, než pojala jej dolů jáma děsná, v níž pracujících bylo na tisíce. A v poledne jsem přede dveřmi čekal a ulicí se díval v srdce tluku, šat otce špinavý mě nepolekal, a zčernalou jsem líbával mu ruku. To život trudný pro chleba byl skývu, víc v temnu země nežli v denním světle, já rostl v hocha, sílil ku podivu, a otec děl, mé hladě vlasy světlé: „Jdi, studuj, to je vše, co dát ti mohu, jsem chud, ty úděl lepší měj a větší, jdi, vlasti svojí služ a svému Bohu, pros za mne též, neb žiju v nebezpečí.“ 37 Teď po letech jsem přijel do Příbrami: můj otec raněn polomrtvý leží, jej z dýmů, kouřů vyvezli ven z jámy, a z hlavy drahé potůčkem krev běží. V tmu jedovatých výparů a plynů své pro soudruhy v peklo jámy spěchal a nepomyslil: Snad v té výhni zhynu – svůj život že tam málem za ně nechal. Tož hrdost náhle pronikla mě svatá, když v šatě kněze, v šatě řeholníka, co ruka moje v jeho byla spjata, jsem sedl k loži práce mučedníkamučedníka. A v svaté úctě líbal jsem mu tváře a hleděl k otci jako k svému vzoru a druhý den, hned za červánků záře jsem na modlitbách na Svatou spěl Horu. 1892
38
Kněz. Našemu kněžstvu.
Jsem Kristův kněz a prostý řeholník. Kde nebes práh a země rozhraní, jsem prostředníkem lidstva u Boha, v své ruce hříšné, v ruce svěcené, já Boha svého k nebi pozvedám, jenž Nekonečný, slov mých poslušen, se snáší s výše dolů na oltář. Ó nesmírná je moje důstojnost, ó nesmírná též moje nehodnost! Nic, pouhé nic, já volám Mocného, by v moje ruce stoupil s nesmírna a nehodného stal se obětí! Jsem Kristův kněz a prostý řeholník, jsem naší doby bídný paria, jejž každý vítá šklebným posměchem a plvá v moje dlaně svěcené a blátem hází na šat řeholní, ten symbol nicoty a bídy mé. To svaté slovo kněz, to dnešní svět vzal v ústa svoje, smíchu dychtivá, a slovo hany z něho urobil, by ve tvář mi je vmetl zardělou, že člověk jsa, jsem lidstva členem též, však sudbou Boha nebes prostředník. 39 Mé každé slovo v ústech obrátí a pozměněné v jedovatý šíp, je vmetá zpátky v srdce moje zas, to trpící, to milující vše, jež lásku chce a lásku hlásá jen, jež vědomo jest své si chudoby, však láskou světí vlastní nicotu! A všude čeká nedočkavý svět, by vážil přísně každičký můj krok a v misku moji přidá kámen hned, bych ke dnu padl zvážen nehodným, by z apoštola činil kejklíře! A přece všechněm vždy chci býti vším – – Jsem dítětem, když vstoupím do školy a ruce dětské spínám k modlitbě a v srdce dětská lásku vštěpuji, jíž srdce moje vždycky krvácí. A v zpovědnici hříšníkem jsem zas, a zpověď každou vlastní lítostí a vlastním žalem stejně provázím; mé srdce stejně s hříšným chvěje se, když ústa moje odpouštějí hřích, jak Kristus chtěl, když dal mi k tomu moc. A s kazatelny mluvím k zástupům, těm pravdy lačným pravdu hlásaje, ne lidské duše chorý výmysl, však svatá slova Syna Božího, 40 ne lidstvu jen, však sobě především tím uhlem slova svatě řeřavým své rety pálím, světím kající a k Bohu volám ovce zbloudilé. A k nemocným sám spěchám nemocný, sám s umírajícím též umírám, pot jemu s čela chladný stíraje sám cítím na svém čele hojný pot, to v strachu o tu duši předrahou, bych neztratil jí Pánu, pastýř všech. A přec jsem světu bídným pariou a na posledním místě chvěji se; když trpícího zavolá mě vzlyk, tu dávám sebe, dávám vše, co mám, a přece slyším slova potupná: Ten vládnout chce a ve tmy vězení nás váže zpupně poutem pověry! A doma v knihy vědců ponořen, zas mistrům zpěvu lačně naslouchám a v stesku svém lék hledám v umění, jež zjevilo mi všecky taje své, žák Boha, Jenž jest prvním umělcem! A přec jsem světu bídným pariou! I do studovny mé sem vniká smích, tak řezavý, tak ostře ranící, jenž otravuje práci mou i klid. 41 Tu Kristus, na kříži svém rozepjatý, mě těší vlídně, Lásky mučedník: „Trp, synu můj, já vytrpěl jsem víc, svůj vezmi kříž a následuj mě dál, já setru slinu, jež tvou hyzdí líc, pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“ 1894
42
Kaplan svému faráři. P. Methoději Laudínovi O. S. B.
I.
Tak spolu ořem totéž horské pole, tak kamenité, v potu, do únavy, a jsou to často jenom skály holé, jež vzdorujíce zvedají své hlavy. Co sejem, smete často vody příval, neb kámen tvrdý uzavře své nitro, když večer jsem se v osení své díval, mě zklamalo již příští náhlé jitro. Ty hory tiché, dumné, mlčelivé, ty mají také svoje zvláštní bouře, a stejně chaty sní své touhy divé, z nichž, míru znak, dým k nebi spěje, kouře. Ten lid tak drsný v chování i slovu, tak nedůtklivě slyší slovo cizí, jeť obal jeho duše zroben z kovu, a těžko najít pod ním srdce ryzí. A k tomu bída u nás všude hostem, je Chudoba a Nouzín soused blízký, a týden celý u nás dlouhým postem jest od chaloupky první v konec vísky. 43 A přec ten lid nám oběma je drahý, a ještě dražší malé jeho děti, jak v lásce k sobě lnem, cíl naší snahy je láska, v níž všem chceme vyhověti. 1894
44
II.
Pan farář stůně. – V kostele se modlí lid všechen za něj po mši každý den, jda kolem fary, zamyšlen tam prodlí, zrak ve slzách, se dívá do oken. A sousedé, jenž dřív se nepohodli, teď svorně o témž promlouvají jen, je stesky fary stejně v srdce bodly, a tkadlec za stavem sní zamyšlen. Sám kaplan nyní ku nemocným bloudí, sám do školy i v úřadovně sám, hor půvaby jej marně z fary loudí. Pes Beppo lehl pánu ku nohám a nežere, již týdny smuten leží, jak sudby symbol zdraví jeho střeží.
1894 45
Puklý zvon. P. Methoději Laudínovi O. S. B.
Přišel večer a s ním Anděl Páně. Zatmělo se trojí pásmo hor, světlo mizí kamsi za obzor, temnomodrý tmí se titán Bor, kouří chaloupky a voní stráně. Vyšel kostelník, bos, v ruce klíče. Šedou hlavu jako bílý dým sklání k zemi, kráčí ku dveřím, horský chrám hor ztmělým údolím kde se šeří, věž svou k nebi týče. Zmlkly stavy; tkalci venku sedí v nedbalkách jen, v sdílném hovoru – – Tmí se, hvězdy mžikly v prostoru, cvrčci časem spustí ve sboru – – – Mlknou otázky i odpovědi. V dumné ticho toho svatvečera s věže volá starý, známý zvon – – Kdo to stená? Bože, je to on? co ten nářek, co ten pláč a ston? Je to on, jenž hlaholil tak včera? 46 Všude živo! Přeplněny prahy. Cos se stalo, co všech ruší klid, novinu tu nelze pochopit, jež ten tichý, horský bouří lid: Pukl zvon! Náš zvon! O milý, drahý! Celá ves je venku, ruce spjaty. Srdce zvonu chví se bolestí, každá rána slábne, – zachřestí, už jen šeptá – – Jaké neštěstí! Všecky chaty jsou tím bolem jaty. Jak to pláče! zmírá, už se loučí – – Ne, to nelze více poslouchat, to již bolí, chce to srdce rvát; i ten zvon, ten musí umírat! Ba, je živ, svou duši odporoučí – – Dolkal zvon a všickni oddechnuli. „Chudák!“ slzu utřel kostelník, „Byl to zvon! ten nějak do hor křik’, naše chlouba! – Kdež je pamětník, když ho tenkrát vzhůru vytáhnuli!“ „Svatý Václav!“ našich hor byl duší! Češi v Prusku až ho slyšeli, když se rozkolébal v neděli, volal na mši plný veselí. Ba, to srdce slyšeli i hluší! 47 A když bouře třeskla v naše hory, kohout v chatu sedl červený, kterak zahřměl, jako raněný, volal, nutil hasit plameny, že až kolem zatrnuly bory. Dnes je puklý! S Bohem, starý brachu! Ba, jak bratra míval jsem tě rád, ty bys mohl mnoho povídat, tobě jsem si steskl kolikrát, a tys řekl vždycky: „Neměj strachu!“ Zvoník zmlkl, a lid shluklý mráčkem zas se tratí do chat omšených. Teď je smutno. Zvonit byl by hřích; mrtvý mlčí, navždy, navždy tich. Anděl Páně zvoní umíráčkem. – – 1895 48
Cesta k nemocnémunemocnému.
I.
Blesk v mračna píše křivolakým pérem – – Noc kolkolem, jdu v svitu lampy šerém, jdu strmou cestou neschůdného vrchu. Tma po nebi, tma po zemi se plíží, mrak oblohu, mrak stezku sráznou tíží, jen časem blesk mi v cestu svítí svrchu, a zase noc – a zas se blesky kříží. Muž přede mnou se v temném vzduchu míhá a zvonek v ruce, v prostor prázdný zvoní, a nade vším cos jako velká tíha, to noci stesk, a krok se noří do ní. Tam podle srázu v temnu les se krčí, vstříc větví praskot zní a šumot smrčí, v tom nový blesk! – tam ku nebi kříž trčí. V té noci černé vichr svatbu slaví, svůj tanec divý kol mé tančí hlavy, a do vlasů mi hrčí svoje rythmy, a lampou šlehá v mihotavé přítmí. Jdu s Pánem Bohem, ruce bursu drží, jdu opatrně nad zející strží a v kamenité rýhy šlape noha – jdu s veselím, jdu, nesu svého Boha! 1893
49
II.
Jdu s Pánem Bohem, chvátá krok, duch zmeškati se leká, a přes kamení s vichrem v skok, tam nemocný mě čeká. A noha spěje dál jak stroj, duch do předu mi těká; dál! po čele mi stéká znoj však nemocný mě čeká. Co nevykonal, Kriste, bys, co nedal za člověka, vždyť v tváři jeho Boha rys, a nemocný Tě čeká! Jdu s Tebou, Kriste, nejdu sám, a nechť se noha smeká, Tys ve tmě hříchu spasný plam, a nemocný Tě čeká. Hle, tam již chudé chýše práh, kde kdo tu, na zem kleká, a šťasten v bolu mrákotách, hle, nemocný nás čeká! 1893
50
III.
Jdu k nemocnému, zvonek slabě cinká, však horalům ten jeho pláč je známý; stav umlká, kde s průvodčím se berem a v svatém tichu všecko kolem kleká. Tu před chatou dva dovádějí hoši, jsou ještě malí pro lavice školy. Teď lekli se: Co udělati nyní? tak tuší cos, že teď by kleknout měli! Jdu kolem. Starší ručkou vzhůru sahá, chce smekat, ale čepice je kdesi – – ach, kamení je plna na zápraží! Co dělat rychle? – V tom jsem přešel dále. A hoši v rozpacích zří pomateně v dál za mlknoucím zvonkem v horském klínu; jen otce slyším: „Nevíš, že’s měl kleknout? šel s Pánem Bohem velebný pán kolem!“ As po hodině navracím se domů. Dva hoši klečí jako andílkové teď před tou chatou, ručky spínajíce, a velké slzy po tvářích jim tekou. 51 Jak upokojit srdéčka ta v žalu? Je pohladil jsem po hlavičkách rusých a ze studánek očí pil své štěstí. Jak výskli! vstali – v chatě byli skokem! 1895
52
Děti.
Ty děti na mně celou duší visí hned od počátku, kdy jich tváří rysy jsem vryl si v duši v prosté školní síni, a vidím stále čím tak byly kdysi, a co jsem pracně vytvořil z nich nyní. To každé dítě, sotva prvním krokem v své sínce rodné tílko rozkolíbá, již usouzeno k práci dlouhým rokem; den celý nad kolovratem se shýbá a souká jen, je matka nezulíbá. To dítě nezná dětství pravé chvíle, jest líčko jeho často zasmušilé, neb musí stále na svou myslit práci, když do školy jej pošlou jedné chvíle, než jde, když přijde, k sukadlu se vrací. A otec, matka za svým stavem sedí, a v jeho tlukot takřka slova nedí, ba času nemají své zlíbat dítě. Jak do školy se tedy žene hbitě! Je šťastno? Pohled je mi odpovědí. 53 I vejdu v třídu. Co jich tady v řadě v těch lavičkách svých na můj příchod čeká! jim úsměv z očí zří, plá v tvářích, bradě, hned ztichnou ve své mnohohlasé radě, i šíbaly můj příchod nepoleká. A všecky dětské posledních dnů stesky dřív vyslechnu než počnu vyprávěti, jich čela jsou jak sněhobílé desky, kam svědomí jim píše svými blesky, že přímo čtu v nich život svojich dětí. Ba mám je rád, ty pukající květy, jimž nutno býti pilným zahradníkem, déšť nebes ssají žíznivými rety, když otvírám jim nadpozemské světy, své kalichy tam uklánějí s díkem. A jsem jim otcem zároveň i matkou a každé z nich má srdce moje celé, rok školní uplyne nám chvílí krátkou, tak příjemnou, tak toužebnou a sladkou, když rozjímáme život Spasitele! 1893
54
Pláč dítěte. Frant. Leubnerovi.
Muž přišel na faru a klepal tiše. Tak vešel nesměle, zrak žádal cosi, a stopy budoucí v něm vlhly rosy. Je tkadlec – pokora mu ze rtů dýše – zde blízko bydlí, však tam chodím kolem, tam za potokem u velkého statku má skromnou svoji, poníženou chatku, dvě děti zdravé za chuďoučkým stolem. Než Aninka, však znám ji, dávno stůně, už přes dva roky doma bledá leží, už dnes by k svatému šla přijímání, ta ubohá, a uzdraví se stěží – – A včera, Bože, jaká radost, vůně! šly všecky družky, květy kolem skrání, jen jeho Anna blízka umírání – – A zamlčel se. – Jak to bylo krásné v tom kostele, ty bílé šaty dítek, ten nával lidstva, – každé dítě šťastné, jež dočká se těch věnců a těch kvítek. – Snad mohl bych jít procházkou v tu stranu a připravit ji ku zpovědi, Annu? Jen prostou světnici má, v ní jen bídu – a zrak mu vlhnul. „Dobře tedy, přijdu.“ 55 Den májový. Ó jak se modří hory! vzduch ambra jest, strom každý vidíš v stráni, skal temena se týčí nad obzory, klín údolí jest v plném rozkvétání. Kam hlédneš, běl se v sněhy květů mísí, tu v trávě hoří a tam s větví visí, v té běli hasnou bílé chatek rysy. Jdu zvolna zadem za starými ploty; kde tráva bujná jako kapradiny své palmy nad modrými šíří stíny, tam stezička se tratí podle Lhoty. Tu cíl mé cesty. Vetchá, stará chata, jíž svěží zeleň mechu došky krášlí, se tratí v louce, okna travou jata, že sotva byste ve trávě je našli. I vcházím sehnut do nizoučké síně. Stav široký, a na něm plátno bílé. Co žena spící děcko chová v klíně, muž v plné práci jednotvárně klepe, jak člunek lítá sem a tamo čile, a za ním okno zelení je slepé. Stůl, sukadlo a navinuté cívky a v zadu lože. Bledé líčko dívky se v rámci zlatých kučer teskně dívá, a v ručkách rozpálených odpočívá. Muž ustal v práci, za stavem dál sedí a jeho zraky na nemocnou hledí; vši lásku svou v té dívce pochovává. 56 Jdu k loži. Zná mě, vždyť je moje žačka, ač léta dvě ji nemoc tísní dravá; vždy nevinná to byla, velká hračka. Jdu k ní. Než dívka v bázni líce skrývá a škytá, vzlyká bleda, zimomřiva. Co děsí ji? co tak ji pláčem dusí? Či myslí snad, že nyní umřít musí? A čím jí život, dlouhé umírání, v tom útlém věku v bolu, bez usmání? Svou všecku něhu, všecku lásku vkládám v svá vlídná slova, která v hovor spřádám. – Než dítě mlčí a vždy více škytá a každý zvuk můj nový žal jí skýtá. Je marno vše, dnes necháme ji v klidu. A otec vyprávěl tu celou bídu: Šel se ženou kdys ráno na roráty. Noc byla ještě, rozsvítili svíčku, sníh zpola zakryl okna malé chaty. Jen Anna s mladší sestrou měla bdíti, co otec s matkou chce se pomodliti. Zlou náhodou však děti na stoličku si k stavu sedly, světlo překotily, a ve plameni stav byl v téže chvíli. A plamen roste – – Děti v málomoci zří ztrnule, jak temnou, chladnou nocí zář děsivá se v každý koutek plíží, vše hltá plamen, víc a víc se blíží. Jen Anna křičí, šílí, děsem ledná, v tom vědomí, že za vše zodpovědna, 57 ač bezmocny jsou slabé ručky její. V tom soused přiběh’, v okně spatřiv plamen, zřel spoustu uvnitř, hasil, běhal zmámen a zřel, jak děti škytají, se chvějí. Byl oheň uhašen, však Anna hoří, jí zmítá horečka a dosud moří ji nemoc dlouhá v jisté beznaději. A otec zmlkl. – Aspoň ku zpovědi ji kdybych připravil, by Pána Krista též přijala. – Ta dětská duše čistá má zpovídati se? A z čeho? Z ticha jdu znova k loži. Anna zvolna dýchá tak nemluvna a bez vší odpovědi. HleHle, obraz mučednice v dětském těle, v té líci čisté obraz Trpitele! A sotva jménem zavolal jsem dítě, hned v nový pláč se dává křečovitě, tvář v peřinách, se ve svém žalu dusí. „Tak často myslím, co to dítě zkusí; nic netěší ji víc. Když přijdou žačky ji navštívit, tu vyslechne je plačky, a na obrázky víc se nepodívá; nic nejí skoro a jen stále pláče. To Bůh jen ví, kde stále duší bloudí! ba myslívám, proč tak ji Pán Bůh soudí?“ – A malá sestra na kolíbce skáče a žvatlá cosi, kanár v kleci zpívá, a matka tiše kolovratem točí, co oknem dovnitř květů hledí oči. To divný pláč! Proč as to dítě trpí? 58 Smrt za dveřma si brousí svoje srpy, jde vysvobodit Annu z její muky. Ta pláče jen, slyš, dušené ty zvuky! A náhle jal mě smutek nekonečný, v mou duši padal ze všech síně koutů, ta zpínala se marně v jeho poutu, hloub v jeho tůně padajíc a chmury; v tom pláči slyším bídy nářek věčný a paprsk světla nepadá v něj shůry. Ó záhado, kdo vysvětlí tvé runy? To dětské tělo a ta dětská duše, ač bez viny, přec jakés ve předtuše, jak blíže noci bez paprsku luny! Jdu domů zas, muž ven mě vyprovází, to srdce jeho teď se chvějí struny: „Tak myslím sobě, co té Anně schází, proč trpí tak? mě již ta bolest mrazí. Snad za mne, za nás, světice má čistá nám zaslouží snad lepší v nebi místa.“ – Já domů šel, ta řeč mi v uších zvučí – snad slovem prostých Bůh nás pravdě učí. 1895 59
Za babičkou.
Půl století, jen v bolestech a trudu a na lůžku svém život osamělý, když oheň trávil nitro starých údů, jsi žila svatě, stejně, noc, den celý. Já nikdy nezřel na tvém retu nudu, ten modlitbu jen šeptal rozechvělý, neb v svatých knihách, cudných, beze bludu, si šeptal blahou zvěst, když oči bděly. Ó mnoho, mnoho knih jsi v žití četla, však jednu z nich jsi nejvíc milovala, to zedraný byl, starý „Život svatých“. Již chápu, odkud v tváři tolik světla a k utrpení tolik síly vzala i tichou smrt, jas kolem rukou spjatých. 1890
60
Ženy.
Vás, ženy, ctím a miluji, bytosti čisté a slabé – Sesterské duše v zahradách Neviditelného! Ne láskou despoty, jenž deptá vaše labutí šíje, rozkoše nástroj pro svoji podlou choutku a rozmar, tiché, blednoucí luny pro svoje žhavá slunce, ne láskou hříšnou, která vás dolů strhuje s trůnu, vás ženy miluji soucitem spolutrpícího, útlou, vnímavou, ženskou duší. Velebné matky, kojící v bolestech národů símě, mateřské pohledy, laskání rukou obětiplné, mučednice kolébky, madonny pode křížem. Vás, ženy, ctím a miluji, bytosti čisté a slabé! Panny, koupající lilie těla ve žhavém vzduchu, bílé, chladné, voskové krásy kaplí a dómů, panny, svíce na oltáři Nejčistšího, svíce, jež hoří věčným, nehnutým světlem. Noli me tangere! mluví hluboké vaše oči. Velebo matky, nedotknutelná svatosti panny! V jediném vtělení znám tě a kořím se ve prachu tobě: vidím tě na měsíci, jejž otočil had svým kruhem, spasení slabých, velikou, zářnou očistu hříšných, paprsky slunce řinou a prší z jasu tvých rukou: Maria je tvé jméno a Královna je tvůj úřad. 1896
61
Matička Sláva. Beneši Methodu Kuldovi.
Stařičká jabloň na pláni shrbena v zem se uklání. Pozdním-li květem rozkvétá, zem že je bíle poseta? Není to jabloň stařičká, ale je Sláva matička. Nejsou to květy povadlé, vlasy jen bílé, opadlé. Na zemi smutná klekala, bolestně na ni klepala: „Ozvi se, otče, zdali spíš, Methode drahý, procitniž! Tisící dávno přešel rok, po vlastech bludný vláčím krok. Krvavých všude plno stop, která z nich vede přes tvůj hrob? 62 V potupě syn můj žije, rob, a tvůj hrob stále bez ozdob! Procitni, otče, ze hrobu, zažehnej kletou porobu!“ – Zachvěl se svatý Velehrad – zavál to smutný vítr snad? Anebo hučí chvílemi tajemný zdroj to pod zemí? Nebyl to zdroj ni větru rej, promluvil otec Methoděj: „Pod zemí nech mé tělo spát, stíní mě svatý Velehrad. Naříkáš, syn že robem jest? Není-li dětí tvých jak hvězd? Není-li téměř celá zem pod nebem jejich domovem? Bůh dal jim zemi za podar, ďábel však v srdce vštípil svár. Ve zlaté rakvi v hloubi spím, svárlivých nezřím, neslyším. Od rakve mojí zlatý klíč v Dunaje proudy vmetli pryč 63 Nestačí ruka jediná, bez dna je ona hlubina. Ale tvých dětí svorná páž, dosáhne na dno tůně až. Velká je mojí rakve tíž, nešvár ji tlačí níž a níž. Svorné však ruce v jeden den, lehounce vynesou ji ven!“ Domluvil. Zdřímnul zlehýčka. – Dočká se Sláva matička? 1895
64
V nemocnici.
Ó mlčení těch zraků a těch retů, jež balsam lijí v duše znavení! Kdo jsi? sem přišla’s jako zjevení, zda cestou hvězdnou stanula jsi v letu? Já bojím se tě a zas toužím v muce, můj život, mrtvý dnešní bolestí, se mění divem v mír a ve štěstí a div ten tvoje čisté tvoří ruce. Ty ruce duchů, lilije ty chladné, ty ruce církve, ruce jeptišky, ty konvalinek vonné kalíšky, jak pod jich dotknutím má duše mládne! Sny nečisté z mé duše vymizely, ty prsty sáhly v duše klávesy, jí dotekly se náhle nebesy a písně dětské pod nimi se chvěly. Ó víro v mládí, plesný zraku děcka! Tvé štěstí čisté teď mě zalilo, jak ranní slunce v něm by zářilo, má bytost snad se přerozuje všecka! 65 Kde – jsem? co chci zde, v tomto koutě míru, já cizinec, ba církve odpadlík? A teď má duše celá pěje dík, já mroucí chápu, žádám, piji víru! Ta láska kolem, soucit nekonečný, mě pálí, taví v hmotu měknoucí, a vděčnost moje, lampa horoucí, plá před oltářem, kde mě čeká Věčný. 1895
66
Milosrdné sestry. Ctihodným sestrám v Příbrami.
Širou, hlučnou třídou města v barev příval pestrý spějí dumné dcery ticha: milosrdné sestry. Nejdou, plynou, zraky v zemi – milosrdí zřídla, v šatě smutku, jen tvář v sněhu – snad to skrytá křídla? Mlčí celá jejich duše v nebi rozepjatá, divný zjev, jak s oltáře by dolů sešla svatá. Kam že spějí, kdo je nutí, cizích světů zjevy? Bol je volá, Láska sílí slabé údy děví. Milé sestry, nejsem pěvcem, jejž Duch Boží světí, ale zpěv svůj nejkrásnější pro vás chtěl bych pěti! Zřím vás, cudné lilje v sněhu, v sněhu toho světa, který mrazem sebelásky, jíním záští zkvétá. Zřím ty vaše zraky dětské, stydlivé v řas cloně, oči míru, požehnání, hvězdy v nebeskloně. Zřím ty oči uzavřené před střelami hříchu, květy lotosu, jež pučí v lazaretů tichu. 67 Zřím ty oči, které stvořil Bůh jen pro žal lidský, jejich slzy balsámem jsou, nardu vůní vždycky. Zřím ty oči divotvorné, posměch když je raní, jejich pohled nevinností oheň ve tvář vhání. Cosi z líce Dolorosy, věčné kouzlo panny vane, line z vašich lící v teskné světa hrany. 1894
68
Znamení kříže.
V srdce svá, v nohy, dlaň pišme to znamení, na dvéře domů, chat, na cesty v kamení, palme je v čela svá ve svatém plameni! Na zámky žalářů, na sloupy pomníků, na věže kathedral, v paláce portiku, na stroje železnic, na přídě parníků. Stavte je na školy, na štíty úřadů; na skrýše chudoby, na brány pokladů pište to znamení spásy a příkladu! Ráno s ním vstávejme, lehejme k večeru, plašme jím pekelnou, odbojnou příšeru, plašme tím znamením vlažnost i nevěru! Jako dob minulých nadšení křižáci silme jím paže své k boji i ku práci, Kristovi sluhové, bratři a vojáci! Deptá-li světa pych kříž svatý do bláta, a cesta ku nebi hříchy je zaváta, označme kříži, kde stezka je přesvatá. 69 Burcujme křížem tím svědomí světáků, nastavme tisíce svatých těch odznaků široko daleko od země k oblaku! 1894
70
Écrasez l’infame! Janu Ev. Hulakovskému.
V světa širý ocean božskou rukou vrhnul zrnko horčičné Ježíš Kristus, ztvrdlo, rostlo v nesmírné obří tvary, v Petrovu skálu! V hloubi vodní kořeny svými stála, v nebes blankyt zvedala tvrdou hlavu, svatým dómem zdobenou, staveb divem: Kristovou Církví. Leviathan vynořil z tůně hlavu. Oslep září svatého kříže dómu, padl v hloubi, ohonem objal skálu, dunělo moře. Marně chrupem nestvůrným drtil kořen, marně hřbetem zubatým skálu tiskl, zemdlen klesl zraněný tesů hranou v pekelnou bránu. Bouří moře, k nebesům vlna šlehá, lačnou štěká hyenou u bran Církve, nové, nové zástupy spějí k světlu, stoupají k nebi. 71 Časem vlny pekelné chodce lapí, bleskem mrští krvavá těla v skálu, rudnou vody, zmučených volné duše nesou se k výši. Přešly věky. Petrova skála stojí. Vyšli z hloubi zedníci divní, drsní, hrubou pášou zástěrou mocná bedra, lopaty v ruce. „Zničte, zdrťte Hanebnou!“ skřípou zuby. v skály ryjí lopaty v divé zlobě, ale, běda, nesmírná Petra skála roste a roste. Jako démant zatvrdla skála svatá. Často prudce odskočí vzteklé rýče, v prsa zbojných zedníků náhlou ranou krvavě bijí. Z jejich rukou tajemný klesá trojhran, temně duní o skálu Ježíšovu, – stříbrovlasý na vrchu sedí stařec: Lumen de coelo. Ruce zvedá v modlitbě, světu žehná, divá bouře utichá, světlo září, z dómu v dáli nebeské znějí písně, žalmy a hymny. 1894
72
Hold básníka svému biskupu. J. M. ndp. biskupu Edvardu J. Brynychovi.
Bůh poslal velkých andělů svých pluky, jich křídla sněžná letí ode hvězd, jak bílá stuha jejich řada jest, zpěv jásá lidstvu z nebes čarozvuký, zpěv významný až z dálných sferných cest, a blíž a blíže peruť tisícerá se k zemi blíží zářná, zlatoperá, a srdce zbožné sladkou tuší zvěst. A v ticho pochmurné ta hudba zvoní, v tu dlouhou mdlobu duší zamlklých, jež odvykla si úsměvy a smích, jež v nečinnosti časem slzy roní a mrtví sílu, naděj v prsou svých. Hoj, jak to proudí svalem odumřelým, jak znovu krev se stala zdrojem vřelým a vůle vstává ze snů mrákotných. Ó divy zřím! hle, letí posli nebe a ke všem stranám peruť zářící se nese bleskem, ledy tavící, a mizí mdloba, která srdce střebe, 73 ruch, život tryská v Pána vinici. Hle, v každé srdce anděl křídlem bije, to ze sna probuzeno znovu žije, a člověk k dílu zvedá pravici. „Aj, já jsem s vámi do skonání světa!“ to slovo Krista dává odvahu, Bůh nové doby stojí na prahu, zas znovu provaz na rouhače splétá a vrahům v čelo píše výstrahu, své věrné sčítá a je v zápas vede, nám v čele vojska zářný, svatý jede a všecky chvátá dovést ku blahu. A v čelo vojů mužné staví vůdce, hle, i náš pluk má svého anděla, čtvrt století, co nejprv zastkvěla se jeho přilba v svaté nebes půtce, kdy v našich řadách ohněm zarděla se jeho ňadra se znamením kříže, kdy zaplál meč, jejž s nepřítelem kříže, štít víry zved, jejž zloba zhaněla. A nyní v odměnu nám stojí v čele, je celý náš, jak od počátku byl, svou krev by všecku za nás vycedil, své srdce dal, jež zlatem plá mu v těle, své péro ohněm víry pozlatil, své knihy provál svatým ohně slovem a nový heros v meči ocelovém nám podal zbraň, nás štítem svojím kryl. 74 Dnes v jásot všech i svoji píseň mísím, svou lyru, otče, k nohám skládám tvým, jí žehnej, ať svou touhu uhasím, neb na tvých rtech již dávno duší visím; můj přijmi hold, můj verš i chudý rým, neb tvůj jsem žák, tvůj erb mám na svém štítu, tvůj vojín jsem a ve tvých cností třpytu syn Benedikta o dnech lepších sním. 1894
75
II.
UMĚNÍ.
[77]
Sedmero strun.
Má lyra v sedmi strunách časem zvoní, to sedm tonů v jeden souzvuk splývá, když Musa tiše nad lyru se kloní. Ta první chví se různým světa zvukem, ta struna praskla, hloub se v srdce vrývá, že zimničným se často vlní tlukem. A druhá struna sluje odříkání, ta v hloubi celly, která nebe skrývá, co v duši vře, zní, zpívá bez ustání. V dum tvůrčích přízi třetí vždy se tulí, ta Uměnám se v sladké oči dívá, půl duše mé a nebes třímá půli. Je čtvrtá struna provaz s Krista kříže, jak cingulum mně rudé s boku splývá, a k trpícím mě táhne, vleče, víže. A pátá svatým sálá, plane zpěvem, toť struna kněžství svatá, vždycky živá, ta u oltáře nadlidským je zjevem. 79 A šestá, touha nebeské je lásky, tou svatá Panna, Matka milostivá, v mé duši něhy, úcty váže svazky. A struna poslední, jak stačí vloha, si hymnus svatý s archanděly zpívá a zmírá v štěstí přede trůnem Boha. 1890
80
Kus staré poetiky. I.
Sonet na sestinu.
Celý život v rozkoši si hoví: šest dní život z různých číší pije, z šesti rtíků políbení loví, laur a růže do vlasů si vije. Každý den jí úsměv chystá nový, každý den jí v jiný nástroj bije, v stálém nadšení si nepohoví, a jen tyje, pije, nyje, žije! – – Div-li, po takovém kvasu tučném, dlouhé písni, karnevalu hlučném, zmdlena něhou krásy, lásky, vůně, posléz vzpomínajíc, co vše prožila, aby k nové rozkoši zas ožila – sedmý den že odpočívá, stůně! 1890
81 II.
Sestina ku chvále sonetu.
Rád s poety já zvučný čítám sonet, jak klasy zrn, tak myšlenek je plný, má rythmu vzlet a rýmu zpěv i sílu; prv dvakrát stoupá čtverým krokem dlouhým jak Kentaur pružný, aby v trysku posléz své mety dospěl spádnou s vrchu drahou. Jak doréovskou, vzácnou malbou drahou jest v úzkém rámci skvostné dílo, sonet, již do tmy vkouzlil malíř, aby posléz v ni světla vmetl proud tak sytě plný, že obdiv z něho douškem pije dlouhým, kdo barev srovná soulad, kontur sílu. A čtrnácti má tonů zvučnou sílu, slyš, v přesném rytmu jistou letí drahou, to nejprv dvakrát čtverým tonem dlouhým cos napovídá, vypravuje sonet, by v tříčtvrtečním taktu souzvuk plný pak v mocně krásném forte vypěl posléz. A lásky hru v něm sladkou tuším posléz, tož čtverých očí přitažlivou sílu, když milenci, lesk štěstí v tváři plný, 82 se ztápějí druh v druha duši drahou, až laškovný ten lásky jejich sonet se posléz skončí políbením dlouhým. Ó,Ó studiem byl básníkům vždy dlouhým a lákavým – ač měnili jej posléz – vždy zářivý skvost poesie: sonet, v něm ironii Soulary a sílu, v něm Petrarca svou Lauru našel drahou, v něm Kollár vlasti zpěv dal steskuplný. Já, k velkým mistrům svaté úcty plný, v něm látku hledám k snění časem dlouhým a poesie velkou cenu drahou, z níž, odvrhnuv vši klamnou radost posléz, jsem vždycky čerpal novou duchů sílu. Nuž, ptáte se, čím mně jest tedy sonet? Jest sonet pohár vína vždycky plný, jenž sílu dá, když dlouhým piješ lokem, bys posléz na dně drahou našel perlu. 1890
83
Umění. Žák Boha, jenž jest prvním umělcem. – –
Ó svaté slovo Umění! Jsi mnohým věčným tajemstvím a jiní tebe, vznešené, jen v heslo boje promění! Měj, Bože, za ně věčný dík! Z Tvé ruky dar ten nebeský, jejž nepotřísní prach a rmut, já beru, vděčný smrtelník. Být umělcem, blíž Bohu být! Jeť odlesk věčných ideí, jeť obraz krásy prvotní v tvé tváři, Umění, a svit! Tvář trojí věčné Trojice! Tvář trojí, již má Umění! Tak jasné, palné obráží se slunce v hladi studnice. Ó chvíle štěstí! jaký vzruch, kdy zahoří duch myšlenkou, kdy nesmrtelnou ideu nám v duši vnukne Boží Duch! 84 Tvář druhá – pokořit se spěš! – toť Otec, Tvůrce vesmíra – ó mocná vůle umělce! je člověk jen a tvůrce též! Však jaká bolest tisíckrát v tom nadšení a tvůrčím snu! Syn, který Otcem zplozen byl, on trpět musil, umírat. Je člověk Boha obrazem a umělec je Bohu blíž – – Ó tvůrčí sílo velebná, jest bolest tvojím odkazem! Mé heslo: Odi profanum! Co z Boha jest, ať k Bohu jde, cíl Umění je Boha ctít a tvaru dáti božím snům. 1896
85
Příteli K. D. Lutinovu v dobách zlých. Gratia Dei sum, quod sum.
Dech hniloby vše prosáknul již mlhy, jež kolem nás se vzdorovitě tísní, svou marně chcem je proniknouti písní, jsou jako kůže pevné, neprostupné. Náš výkřik zpátky ozvěnou se vrací, a žalmy naše v prázdno duší duní, Lež, Pýcha, Mamon spolehlivě trůní – – Co chcem? Jsme směšni. Žalm náš ve hvizd mění. Dav nechce Boha, bytost dokonalou, chce modly jenom, lesy Suchodolu; my veliký Kříž, bratře, nesem spolu, chcem Umění, jež důstojno jest Boha. Zda slyšíš smích? – Jste sami, je vás málo, a vysoké jsou Kalvarie srázy! – Jsme vskutku sami? Šimon nepřichází? Ó,Ó přijdou jiní, pojď, však Bůh je s námi! 1895
86
Felibrové. Staré, hrdé, volné plémě poslední má život v nás, felibři když padnou, země padne a s ní národ v ráz.
Číše svatá, vrchovatá, v proudů bystřinách lij ve vlnách nám v duši vzmach a sílu do povah! (Z písně felibrů.)
Tak s lidem srůst, tak býti jeho mízou i jeho kořenem! brát sílu z něho, zpět ji vlévat ryzou, být rosou, plamenem! Své písně slýchat na rtech všeho lidu i z prosby žebráka, jak cikáda pět štěstí své i bídu, a zříti v oblaka, žít v písni své, tou čistá světit čela, třít pyšná popelcem, a mřít a snít: má píseň nezemřela, a zůstat umělcem! Ó,Ó u nás není pro felibry půdy, máť jiné slunce Jih, mráz, chladný vítr dýchá v naše hrudy, a na rtech hasne smích. 87 Vždyť u nás pěvec dosud podivínem, jej trpí pouze dav, a chce-li zjařit umění se vínem, má pár jen věrných hlav. Vždyť u nás hrstka umělců se tříští, a závist – to je chlad, my v zmatku zříme v temné doby příští, náš pustne vinohrad. Jak jinak v zemi barvínku a Číše, tam Mistral zvedá Číš, ten otcem všech, onť králem volné říše, toť Umění je říš! 1896
88
Frederi Mistral.
Jak onen vichor, jehož mocné proudy Crau šlehají i moře širý břeh, tak ducha tvého samorostlý žeh vlil zemi tvojí oheň v staré oudy. Tys jiskrou byl, jež v suché padla troudy, a požár hned se vznesl v plamenech, byls troubadour, jenž času zvrátil běh a z minulosti vzbudil lásky soudy! Tys mocný dub, jenž v rodné, svaté zemi, se nesčíslným zaryl kořenem, a koruna tvá hostí ptactva sněmy, jež pějí snětí tvojich nápěvem. Tys, divotvorce, vzkřísil jazyk němý, pěls vlasti čest a svoji našel v něm! 1891
89
Teodor Aubanel. Rintro à l’oustau e toumbo à geinoun, miserable! Davans Diéu, paure fòu, plouro e desgounflo te!
Když do kláštera odešla tvá Zani, jak granátové jabko temnorudé tvé srdce puklo; nevěděl’s, z té rány zrn – písní tisíce že krásných bude. Krev kapajíc, hle, divy tvoří všude a v jiných granátů již tuhne hrany, a provençalské kněžny roucho chudé tvou zásluhou jest bez vady a hany. Ó duchu vášní mrskaný a zdraný, v tvých žilách láva místo krve hřímá a v slokách žárných, nezkrocených dýmá. A přece divem, pěvče požehnaný, moc tajemná tě před pokleskem víže, ta moc, jež dýše na úpatí kříže. 1894
90
Příteli Jacintu Verdaguerovi. I.
Vln ve sváru a bouři oceánu, můj Cinto, psal jsi svoji Atlantidu, dech moře solný hojil těla ránu, blesk v mračna psal, ty v svoje blány v klidu. Pak umění ti dalo slavobránu, když v hory k svému navracel se’s lidu, tu k básni moře báseň hor a lánů jsi připjal na Caniga pyramidu. A posléz tesy hor a mořské vlny jsi opustil, snů nových, věštích plný, sen nebes Jana naslouchaje uchem sám Krista na prsou. Teď vidím tebe, jak zpěvů mystických a idyll nebe čar nesmírný svým obsahuješ duchem. 1892
91 II.*)
Je přízeň světa jako přízeň štěstí. Dnes bývalého svého milence dav opustil, v něm vida šílence, neb tolik lásky nemůže víc snésti. Když z mořských propastí své pěl jsi zvěsti, když rodných hor jsi slavil růžence, lid laur ti hojný vinul do věnce a v zlatou lyru chvátal růže plésti. Když, druhý Dante, v ráj jsi letěl k Bohu, dav nestačil tvou sledovati nohu a nesnesl víc pohledu v tvou líc: tož v nenávist jal zářná tvoje křídla a slova obdivu mu v záští stydla: „Jej zavřete! Je šílenec, víc nic!“ *) Báseň zakládá se na skutečné události. Slavný básník „Atlantidy“ neslýchanou intrikou svých nepřátel prohlášen za šílence a uvězněn v klášteře. I policie barcelonská básníka stihala. Verdaguer odešel z kláštera a vydal brožuru na svou obranu. Brožury pro a contra tvoří již skoro malou knihovnu. Nám stačí, že celá fakulta lékařská v Barceloně ve svém odborném listě prohlásila po důkladné prohlídce básníka, že Verdaguer je duševně docela zdráv.
1895
92
Maurice Maeterlinck.
Tvá Musa, ta má smrti křídla šerá, jde z krajů neznáma a nekonečna, je věčnou bájí a je pravda věčná, děs, hrůzu do tvého ti šeptá péra. A duše tvá, tak žíznivá a vděčná, v té nové hrůze nové světy vidí, co nezří nikdo z denních, všedních lidí, cos tajemného jako dráha mléčná. Ty neurčité starých slepců tuchy, jimž smrt i život v jiném mluví zvuku, kdy trnou nervy v divném srdce tluku, ty děti věštce, princezny a krále, tys, k mody písním necitný a hluchý, psal novou řečí jednotvárně v skále. 1894
93
Mrtvý Verlaine. (Ku kresbě F. A. Cazalse.)
Chudá jizba v latinské čtvrti města. Bledý v bílých poduškách, v pose spánku, ruce volně u těla, mrtev leží velikán písně. Lysou lebku Sokrata stranou sklonil, plnou hrbolů dětské, myslící duše, stisklá chřípě mrtvoly jakby ssála neznámé vůně. Skončen tedy titanský zápas smyslů, ztuhly v žilách kypící proudy krve. Jaké ticho! Na prsou pěvce pouze Crucifix leží. Zmlkl navždy Šalomoun nové doby, velký pěvec Moudrosti, knihy Boží, snivý milenec nové Velepísně, vášně a touhy. Slyšte, flétny zpívají, troubí rohy, stále nové odstíny vábné písně, sny a vidiny vstávají z bílých mlžin, dýchají máty. 94 Prostá jizba: vězení, nemocnice. Rovna stanicím bolestného žití světu skrývala kouzelníka veršů v legendy nimbu. Zemřel. Mrtev širokým lidstva davům, věčně žije poslední básník věku, silný v citu, ve snění, – slabý tělem: nevolník ženy. Malé ruce přikrývku bílou tíží, kdysi spjaté u nohou Krista kříže, neměly síly uchopit spasné dřevo v hodinu smrti. Kriste, jenž jsi zbičován, zbaven šatu, na kříž vydal nevinné, čisté tělo, pro ty písně kající jeho duše, básníku odpusť! 1894
95
Joris Karl Huysmans. Glossy ku třem románům. I.
NA RUBY.
Starého rodu poslední ratolest, nemocné matky nedokrevný syn, vrhá se z koleje v hlučící Babylon hříchu. Vypity všecky nečisté poháry, poslední choutka nudně zkojena, vévoda hyne moderní nemocí nervů. Pryč z toho Babelu, všecko je prach a hnus banalní krmě nesytí obraznost, rozkoše nové, nové si radosti stvoří. Jaké to choré Fantasie svět! Perversné chutě všednost mu nahradí, přírodu zvrátí na ruby, stvoří den v noci. 96 Strojené vůně v bizarním příbytku, vybraný přepych v umělém světle lamp, všecko mu nudu přemění v rozkoše klášter. Život mu nahradí raffinovaný sen, v kajutu změní s illusí cesty síň, vypudí ze svých vzpomínek nečistou ženu. Básníky Říma z úpadku mrzkých dnů, z domácích pěvců dekadentů zpěv, mystiku pouze katolických knih čítá. Znavená duše žízní však stále víc, nádoba těla láme se v svazku tom, hallucinace rostoucí chorobu děsí. Zmučená duše výstřední chutí svou! Neznámé světy šílenství hlídá zjev – Vrať se zas k lidem, nechceš-li plenem být smrti! 97 II.
TAM DOLE.
Jak se mu zhnusil ten nízký a hmotný naturalismus! Není v něm ducha, toť polovic jistě v něm umění zmírá! Bez víry sic, však připouští nutně Nadpřirozené, v každičkém kroku v tajemné toto bludiště vráží. Nevěří sic, však Grünwaldův hrozný Ukřižovaný k novému umění ducha jej probouzí ze sna. V samotě žije svým knihám a příteli svému des Hermies. Středověk! slyšte! to tajemné slovo volá ven světy. Středověk! prchni! tam dávná tě čeká a zaujme víra, nechceš-li vzhůru, tož víří to chmurně a vztekle tam dole, sáhni jen tam, hlehle, hrdina: Gilles de Rais, Modrovous zvaný! Durtal píše pomalu dějiny člověka – ďábla. Jaké to vraždy a jaké to svatokrádeže hrůzné! Jaký to maršál za doby čisté světice Jany! Jaké to ďábelství? – Zná-li pak nový věk podobnou zlobu? V Paříži sídlí! – Jak poznati černou mši zrádného Docra? 98 Pak teprv vypsal by věrně rouhání Modrovousova. – Durtal se chvěje, jej vede necudná Chantelouve. Satanské hrůzy! zda může člověk hlouběji klesnout? Ježíši! kterak to deptá se tvoje nesmírná láska! Nelze to čísti, mně vytryskly horké bolesti slzy – Jaký to hnus! hle, Durtal zahlcen řítí se z domu, divoká Chantelouve marně jej prznit chce dále. Durtal se hrozí: Jaká to nesmírná svatokrádež! v uších mu hučí: v hostii že jest přítomen Ježíš. – Durtal se chvěje, v něm všecko se boří a tvoří se nové. 99 III.
CESTOU.
Divno věru, Satan ho k Bohu vrací. Dlouhou cestou zvolna se k němu bere. Hříchem, vášní vysílen, posléz touží po Církvi Matce. Není jiné, nezbývá jiné cesty. Všecko zhořklo, zklamalo, znechuceno, v tesknou mdlobu zajásal náhle v duši starý mu choral. Kterak duší otřáslo De profundis! Durtal lačně probíhá Paříže chrámy, ssaje, loká novou tu silnou stravu nebeské vláhy. Kterak Církev choralem sílí, sytí! Durtal věří. Jak se to, ptá se, stalo? Náhlé světlo zalilo moji duši: milostí Boží. Přítel zemřel. Životy čítá svatých. Bolest svaté Lidviny láká jej, děsí. U knihkupce našel ho jeho vůdce Gevresin abbé. 100 Starý kněz a hluboký mystik spolu. Durtal slyší neznámé dosud taje, jeho duše uměním odchovaná novou má práci. Ó ti mystři v mystiky arcidílech! Hello, jediný psycholog tohoto věku! Tereza mužná, svatý Jan ode Kříže, jaké to duše! Ruysbroeck, Faber, Angela de Foligno, Kateřina Emmerich... jaká díla! – Vale světe! Na volnou zve jej dobu Trappistů klášter. Svaté ticho, velikých prací matko! živná sílo mlčení, klide věčný, jak tu duše zmučená pookřívá, rozpíná křídla! Žhavá lázeň zpovědi minulost smyla. Bratři řádu ochotně za něho trpí, jejich prosby v choralu extatickém za něho znějí. Církev! kterak vznešený je to ústav: bratr bratra břemena na se bere, bolest moji ochotně jiný trpí, smývá mou vinu. 101 Durtal všecky předsudky z duše ztratil. Ale bída Trappistů tělo mu kruší. S Bohem, bratři! odchází jiný člověk, mír váš má v duši. 1896
102
Antonín Chitussi.
Kraj širý, pustý, v samém vřesovišti. Zde trávy kývají, tam plaché břízy, a ve všem plno svěží, bujné mízy, jen místy voda zrcadlem se blýští. Srp žence tady nikdy nezasviští. V dál spousta mráčků v nekonečnu mizí; v tom bělmu tuším sledy božské řízy, v níž moře světla v paprsky se tříští. Ó širá pole, nedozírné stepi, ó nekonečna půvab velkolepý! Jen zde dost místa pro tvou duši, mistře, tu nezpoutanou v tvůrčím velkém chtění. Tys Tvůrce postih’ ve přírodě bystře a lil v svou duši její rozvlnění! 1894
103
Josef Manes.
Můj miláčku! vše, co z tvé vyšlo ruky, tak jemné, úchvatné, a vše tvé bídy posvěcují muky, vše tak mi posvátné! Tvář tvoje hledí denně na mém stolku, mé všecky blaží sny, a silen jsem v tom divuhodném spolku, jak pupen za vesny. Byls v pravdě geniem, a cítím jasně, že není většího, že co jsi kreslil, mistra byly básně, že není sladšího! Svou všecku sílu z našeho vzal’s lidu, a světil jeho typ, ty zušlechtil jsi všecko: dobro, bídu, a všecko viděl’s líp. Tvé zlaté srdce v každé kresbě zvučí, je slyším ztlumené, to obdivu mne velikému učí k tvé řeči nadšené. 104 Ti bohatýři vybájené doby, to tvé jsou ideje, byl’s šlechetným a svět byl plný zloby, jenž velkým nepřeje! A stejnou lásku měl jsi se mnou: děti, já líbat tě je zřím, zřím v šílenství tě zvolna krváceti, tam v dáli! tam je Řím. 1896
105
Adam Chlumecký.
Věř, Adame, my mnoho jsme ti dlužni. Tam kdesi ve svých horách lesnatých, ty, visionář, bloudíš zamlklý, a pod tvým krokem duní prahory! A velký sen, když našel formy své, tu mluvíš starou řečí proroků, tu Mojžíš sedá po tvé pravici, a rodným bratrem je ti Isaiáš. Tvá slova písmena jsou ohnivá, ta vrývají se s hrůzou do duše, to „Mene, Tekel“ píšeš v století a hrozíš jeho pyšným Andělům. Tvá země tebe nezná ještě dost. Však tys jí dal dar vzácný, veliký, své srdce Věštce a svá proroctví, jež znějí hromy Apokalypsy. Leč velký duch tvůj spěje ještě dál. Ty první psal jsi písně otroků, dnes celý svět bys objat láskou chtěl, pěl Svobody mu evangelium! 106 Slyš, Adame, jsem znaven řečí tvou, tak samorostlou, trpce hranatou, a tvoje vise jsou tak nadlidské!... Pojď, sedni, povídej mi pohádky! 1896
107
Příteli Xaveru Dvořákovi.
Luh církve naší drobnou zvonil písní, tak tiše, bez ruchu, tu zjevil jsi se orlem v jeho tísni a kroužil ve vzduchu. A všichni ztichli. Jaké nové tony! Jen stín zbyl v úkrytu. Ty rozhoupal jsi poesie zvony, jdeš stínem k úsvitu. Výš! Sursum corda! zní tvůj povel pěvce, a mizíš v azuru. Hle, Závist za tebou své hází dřevce, zda zříš tu nestvůru? Ó,Ó srdce tvé je plno lásky k Bohu, svět zůstal tobě v tmách, ty zříš jen Tvůrce, a já pokud mohu, jdu tobě ve stopách. Měj lásku pěvců, které vyburcoval tvůj ze sna hrdý zpěv, vše v lásce máme, co jsi v lásce choval, a náš je i tvůj hněv! 1896
108
O. Březinovi. I.
V zahradách duše své chodím s Tebou, můj drahý, pomalu, tiše, bratři dva, ruku v ruce, jedno nám svítí toužené, svaté Slunce, jeden nám úsměv neznámý blaží ústa, jedním nám tempem veliké bije Srdce! Branami smyslů dychtivá duše ven se řítí – – V tisíci tvarech Věčno k nám mluví kolem, jedno a totéž v tisíci zrcadlech září – – Jaké to štěstí chápati všecko kolem, blaženost závratná: v Umění mluvit s Bohem, cítíš tu rozkoš tvoření, svatost Tvůrce! O málo menší Andělů lidi stvořil – – Bolesti sladká: lámati pouta času, mávati křídly za meze prostoru v dálky, na prahu Věčna mříti a rodit se znova, u nohou Tvůrce cítit se Jeho tvorem! Sigismund Bouška 1896
[109] II.
Čtu tvoje verše: Duše vzhůru stoupá a vesmír zalil mě svým vlněním, vždy výš a výše... nebes báň se houpá, a k věčna hodům zve mě zvoněním. Již v modré mlze celý svět se koupá a mizí v hloubi tichým ztajením, čas, prostor zmizel, duše stále stoupá, jen Bůh k ní mluví smrti znamením. Dvě křídla duše v Minulé i Příští mně vzrostla divem v dechu věčnosti, mé světské sny se pádem v hloubi tříští. Mne závrať jímá, tuším Boha v blízku – a padám. Pomoc! – Náhle s radostí tě zřím a živnu v ruky tvojí stisku. 1896
110
Beneši Methodu Kuldovi, básníku „Legend“.
Tvůj slábne zrak, však v duši Tvojí svítá! Jak poutník stanul jsi na prahu ráje, kde nedočkavě Svatých sbor Tě vítá. Tvá lyra, Otče, k jejich poctě hraje, svět šeří se kol Tebe v teskné hloubi, však plá Tvůj zrak, se v slzách rozplývaje – Tvá duše s duší nebes se již snoubí, Tvůj slábne zrak, však v duši Tvojí svítá! 1894
111
PANEM DE COELO.
[113]
Invocatio.
Ó sílu, sílu všecko povědět, co andělský si šeptá v nebi ret, ó křídlo, křídlo cherubů mi schází! být knězem, mnichem ještě nestačí, já zrní sil, mně kvete bodláčí, a v nadšení mém vlastní hřích mě mrazí! Ó,Ó dětskou duši třeba tady mít, by nebes zpěv směl lyrou mojí znít! Kol Madon obrazů zřím dětské hlavy, ty pouze najdou pravý ráje zpěv, však rmutně teče v žilách našich krev a lilje spálí příval její žhavý. Ó třeba věru duše anděla, by harfa nebes ní se zachvěla a v čisté, svaté vtělila se písni! Ty, Gabrieli, křídla svá mi dej, bych v písni vzlétl v ráje věčný rej, když světa chmury nitro moje tísní. 115
Mé péro. K. D. Lutinovu.
Když Helena v té smutné země klínu kříž svatý, hřeby našla na Hoře, tu z hřebu jednoho pak Konstantinu dá ukovati uzdu pro oře, by v boji byla štítem její synu. Já z toho hřebu kuji svoje péro, mně rozžhaví jej Boží lásky žár, ať kolem mne je mráz a chmurné šero, mé nadšení již kladiva má tvar! A první rána vášně těla kruší a druhá ničí touhu mamony, a třetí hubí pýchu, zkázu duší, tři pekelného šatu zápony. Ó svatý žáre, nikdy nehasnoucí, jenž Boží milosti nám pečeš chléb, máš od Kristovy krve barvu vroucí, jež smáčela mu otrněnou leb. V tom plameni své všecky hříchy pálím, v tom plameni tvůj, Kriste, žhavím hřeb, již slzou lítosti své zraky kalím, sten kladiva zní slovem modliteb. 116 Buš, kladivo mé, do tohoto hřebu, až změkne, ostrých pozbude svých hran, jen buš a nedbej potupného šklebu, však učenníka také chválí Pán! Aj, z výhně lásky Kristovy již beru to péro ven, je zkalí Krista krev, a není rovného teď mému péru, hle, jeho zvuk je nebes svatý zpěv! Ó Kriste, uč mě, nehodného žáka, ó Kriste, uč mě tímto pérem psát, ač chvím se bázní, přece mě to láká, tím pérem tebe v básni opěvat! – Buď bleskem již, hle, jak se kolem smráká! 1894
117
Panem de coelo.
Bůh volal s nebe v slávě majestátu, blesk v rukou svých a nad hlavou hvězd plamen, co Sinai ve svoru hřměl Božích ramen: „Hled k nebesům a výhost dej již blátu!“ A člověk děl: „Jsem mocí Tvojí zmámen!“ Bůh zapřel sebe, lidské oděl tělo, a z Panny čisté oživil je krví; byl roven lidem, božství závoj mělo. „Ty svatý jsi a proroků všech prvý,“ děl člověk, „a já Kaina nosím čelo!“ Bůh ponížil se k lidstva vyvrheli, kříž na se vzal a stoupal na Golgotu, a nohy, ruce v brzku v krvi pněly. „Pojď za mnou,“ děl, „kříž cestou ku životu!“ A člověk sténal: „Sláb jsem, zmalátnělý!“ Bůh – Člověk zapřel i své člověčenství a v dobrotě své proměnil se v Chleby – ó pokrmu jest duším zapotřebí k té cestě kříže, bídy, protivenství! Co stupňů bídy a co stupňů k nebi! 1895
118
Boží zrno. J. M. nejdp. Václavu Horákovi, generálu ř. Křižovnického.
Jaké to prapory pod nebem vlají? Jaké to nápěvy podobné ráji, jaký to průvod jde z kláštera dnes? V stříbrných praporech zlaté zřím klasy, nevinných dětí jásají hlasy, holubic bílých zda roj se to snes? Stařičký opat jde v synů svých čele, jáhnové v zlatě jak o Božím Těle, bělostné zástěry vážou si sníh. Zlatisté obilí v liljovém klínu, pějíce hymny jdou v alejí stínu, v kouřící záhony zoraných lich. K hostiím bílým to určené pole obešli v průvodu posvátném v kole, svěcenou vodou ten vlažili luh. Kadidlo arabské v kaditelnice sypali, žehnali, držíce svíce, oblaky dýmu hned plnily vzduch. „Žehnána budiž, ty nebeská roli, nebes Pán pro Boží zrno tě volí, života věčného vloží v ně tep. 119 Nejčistší zrno jsme z úrody vzali, na zlatých sítech je přeposívali, Ježíš z nich nebeský upraví chléb. Padej již, Boží ty zrnéčko, v půdu, ozeleň brzy zas vonící hrudu, vytryskni v mohutný, posvátný klas. Až jenom uzraješ, přijdeme zase, výběrem zrnéčka v bohatém klase, bělostné mouky z nich zaplane jas. Svěcené vody ji skropíme lázní, napečem hostií ve svaté bázni, k oběti vzácné je vybere kněz. Ohřívej, slunéčko, posvátnou roli, nebes Pán pro Boží zrno ji volí, útěchu nemocných, věřících ples!“ 1895
120
Chléb a víno.
Jedu lesy, jedu hvozdy, každé chví se jehličí, slyším mluvu vůně, slyším drozdy, slyším z hájů píseň slavičí: Zapěj tvorstvo hymnu svému Pánu, bijme písní v svatou Tvůrce bránu. Jedu kopci podle stráně, na ní rdí se vinice, jedu v široširé nivy, pláně, mluví víno, mluví pšenice: Díky vzdejme nebeskému Pánu, z nás si nektar vyvolil i manu. Sklánějí se svaté klasy, zachvějí se nadějí, v šumný chorál jich se mísí hlasy, v plesu tvorstva zvoní jasněji: Svatý chléb my svému dáme Pánu, božství k zemi otvíráme bránu. 121 Zlatým, rudým kypí mokem hroznů lepé útvary, v jejich žilách vře to krve tokem, života v nich pučí požáry: Svatou krev my svému dáme Pánu, jeho boku otvíráme bránu. V jarní noci za hvězd pršky světa okruhem jde Pán, svatou révu v kypré sází vršky, svaté zrní v širý seje lán. Zapěj, tvorstvo, zapěj svému Pánu kolem oltáře a svatostanu! 1895
122
Květina. X. Dvořákovi.
Svůj domov měla vždycky ve skleníku. V tvář slunce velebnou a oblak bílý se nikdy nedívala; posléz k díku ji Tvůrci v oltář zlatý postavili. Květ tisícerý vytrysk z její dříku a vůni bájnou bílé květy dštily, vždyť s hostií v tak blízkém byly styku, že kalichy až k ní se naklonily. Však jaký div! když svátky ukončeny, a v zahradu ji odnést chtěly ženy, své květy v oltář lila proudem deště. Pak na výslunní vadla dobu dlouhou, schnouc po kadidle, po hostii touhou; a umírala: Zda ji uzřím ještě? 1890
123
Dívka. A. L.
Své ruce zcela zasvětila Bohu, jak Maria v své Nazaretské chýši, když Synu svému roucho bílé tkala a časem v slzách pohleděla k výši. A bájné květy časem vyšívala, a čeho tkla se prsty bělostnými, to posvětila k Boží službě svaté, to vyrůstalo tvary panenskými. Ó Boží Tělo! bílé roušky šila, i čeho bylo třeba ku kalichu; v té práci v duchu Božské plenky zřela, sníc o Ježíšku, rozjímajíc v tichu. A její ruce panenské se chvěly a jehlu pustivše se maně spjaly, co nade hlavou přikloněnou k ňadrům, hle, andělské se zjevy kolébaly! 1894
124
Padla lípa. Adamu Chlumeckému.
Již padla? jak ta zvěst mnou pozachvěla! Sta let již stála pevně u kostela, jak jeho sestra ladná, obrovitá, vždyť od něho vše odvracela blesky, a znala všech, kdož přicházeli, stesky – – Teď drvoštěpů pádná ruka hbitá tři dny již kmen a kořeny jí drtí, až klesla dnes jak velká oběť smrti. Je hřbitov jako dlaň a není místa! Kde lípa stála, kostnice se chystá. a první mrtvou lípa býti měla – – A zítra svátek Božího jest Těla. Tři dny jsem chodil kol té smutné lípy. Ráz seker padal jako žhavé šípy, jí ruka katů nejprv hlavu sťala, vždyť báli se, až celou tíhou padne, že zdrtí život tělo bezevládné, že zdrtí chýši, jež se dole krčí blíž kostela, kde lípa, obr, trčí. Tož jako mravenci, jak datli vzhůru se lidé drápou, čníce do azuru, jich pily teskné miserere pějí, až sněti lípy bolestí se chvějí. 125 Teď s hlukem příšerným se s výše řítí snět nesmírná a padá v hrobů kvítí, hrob drtí se a bílé kosti svítí – – * * * Již padla. Zase o jednu smrt více. Jak starý přítel byl by zemřel všem, se sbíhá ves a smutná každá líce. Včel, hmyzu roj se vznesl s bzukotem. A řekly včely: S Bohem, naše máti, dřív nežli otevřela jsi nám květ, tě zahubili lidé, stromů kati, nás oloupivše o vůni a med. A řekli mravenci: V tvé tvrdé kůře jsme měli útulek, teď bude hůře, buď každý ráz těch děsných seker klet! A řekli ptáci: S Bohem, naše hnízda, teď pila v těle hostitelky hvízdá, my siří v dál svůj obrátíme let. A řekla věž: O s Bohem, sestro věrná, má žalost jedině jest bezeměrná, teď sama jsem, již navždy sama, sama! již ztichla provždy hudba listí známá, jsem sirá teď v té výši větrné. A lípa leží. Kdož tu netrne? I mrtví v zemi zachvěli se mrazem, když nová mrtvá v hroby padla na zem. 126 Já přišel, ještě listí se jí chvělo. A zašeptala: Zítra Boží Tělo! Já těšila se tak! již zítra, zítra já uzřím Spasitele v slávě z jitra! Ven přes chrámu zeď hlédnu ze hřbitova, a po roce zas uvidím Jej znova, jak půjde kolem slavném ve průvodu, to v žalmů pění, hymnů chorovodu. Mé sněti jemu všemi svými listy svůj choral zazpívají svatý, čistý. Ó běda, podeťata padám čelem a zmírám dnes již přede Božím Tělem! A já ji těšil: Marně lípo stýskáš, svou smrtí ještě víc, než toužíš, získáš! Tvé sněti dají srdčité nám listy, je spletem u věnce a v oltář čistý je dáme zítra v oběť Spasiteli, tvé sněti kolem, aby všecko zřely! My jimi celou vyzdobíme cestu, kde Ježíš půjde za zpěvů a slávy, jak ženich nebes svoji pro nevěstu. A dívky listím tvým si zdobí hlavy. Vše zbylé sněti rozdělí si víska a každá chata ozdobí se nízká, tak budeš všude Spasiteli blízka. A dřevo tvé, to měkké, vonné, bílé, to vezme řezbář za tvůrčí kdys chvíle a cherubini z něho vyniknou divem a na oltáři vstanou v tvaru živém! 127 A lípa šeptla: Žehnána buď rána, jež podetla mě, Bohu hossiana! A zemřela. – Jen listím dechlo cosi jak retem, který modlí se a prosí. Já domů šel, v svém zraku plno rosy. 1894
128
Po ukončení překladu „Snu Sv. Jana“.
Hle, jaké Srdce! kol se trní splétá a divnou passiflorou porozkvétá, jež vůní svojí světy opíjí, že mizí před ní vůně lilijí a vůně táhne do čtyř úhlů světa. Tam k dálné vlasti svaté Terezie a Jana z Kříže vůně ta se lije; žák nový vstává svaté mystiky, tou vůní zbuzen, mistr veliký, sáh’ po trnu, jej ve své srdce ryje. Květ krvavý mu z ňader náhle pučí! ó jak to jeho duší vře a hučí, to mystických ven vylétl roj včel, by tajemnou se vůní napájel, jež ráje předtuše je sladké učí. Ten divný trn jsem přenes v naši půdu, v tu slzou, krví prosycenou hrudu; zda zapustí se do ní kořenem? A dá-li Bůh a zkvete plamenem ten Lásky strom, ó kde, ó kde já budu? 1893
129
Lilie. K. D. Lutinovu.
Vykvetla lilie čistá v zahradě Ježíše Krista, andělé slétali se všech stran v nebeská tato místa. V kalicha čistého lůně nebeská dýchala vůně, andělé křídla stápěli v čarovné její tůně. Ztajena všemu světu v chudičkém Nazaretu, rostla a kvetla, voněla, Královna všelikých květů. Ba i sám Pán Bůh svatý opustil trůn svůj zlatý, sklonil se v lůno kalichu nebeskou láskou jatý. Vyrostlo poupě malé ve kráse neskonalé, nebesa, hvězdy, celý svět, ku jeho zpívaly chvále. 130 V jeden se stonek víže lilie k poupěti blíže, ale když poupě odkvetlo, vzpjalo se na dřevo kříže. Smrt poupě zlomené kosí, lilie slzy rosí, u kříže stojí bělostná, v slzách se modlí a prosí. 1894
131
Sv. Kateřina Sienská.
I.
Kateřina.
Viz, choti můj, tu vonnou kytici jsem uvila ti, nachem zářící. Ježíš.
A jaký za ni žádáš sobě dar? Kateřina.
Chci Tvojich růží vůni a jich žár. Ježíš.
Zde jednu rudou v tvoji pravou dlaň, a stejnou levá měj, mé lásky daň, a pravá noha květem nebes plaň, a v levé kalich mojí růže vstaň, tvůj ozdob bok a oviň tvoji skráň! Kateřina.
O Ježíši, mně’s divné růže dal, jsou bez vůně a cítím jenom pal. 132 Ježíš.
Ty růže nikdy nerodila zem, a kdo je má, jest mojím obrazem Kateřina.
A jejich barva? Ježíš.
Srdce mého krev. Kateřina.
A jejich vůně? Ježíš.
Oheň v nitru cév. 1894
133
Sv. Kateřina Sienská.
II.
Zřím čtyři ptáky v hnízdech rubínů, jak, Kriste, v ran tvých sedli hlubinu, zřím čtyři rajské ptáky. V tvé levé noze Orel oblaků, toť Víra, plna tajů, zázraků, v tvé levé hnízdí noze. V tvé pravé noze kvílí hrdlička, jak plna Něhy chví se celičká, v tvé pravé cukruje noze. A v levé ruce holubice dlí, znak Odevzdání v ráně usedlý, tam čeká v levé ruce. Ó pravé ruky ráno, pelikán, ten symbol Lásky žhavé tobě dán, ó pravé ruky ráno! Já viděla je, já je volala, hned přilétli, ó já je poznala, ty čtyři rajské ptáky! 134 Svá opustili hnízda, v Krista bok mou duši vedli, Srdce ustal tok, v síň svatební ji vedli! 1896
135
Ctih. Anna Kateřina Emmerichová. Juliu Zeyerovi.
Ve chvílích nočních, spánek kdy míjí skráně, vídám tě bledou, zsinalou barvou smrti, na lůžku panny v horečce utrpení v extasi bdíti. Nemluvným tichem bije tvé svaté srdce. Bezkrevné tělo pomalu krvácí dále – – Pozvedáš hlavu s nestvůrné koruny tíhou, krvácí čelo. Jaké to ruce? Maria neměla bledších. Otiskem cudných retů v nich hoří rána. Kdo měl to srdce, v hynoucí panny tělo vpálit to stigma? Obraze živý Ukřižovaného! Jaká to muka stálého umírání? Divte se dívce, rekyni v utrpení za cizí viny! Hoří ta duše nesmírnou k duším láskou, plamenem žhoucím roste a přerůstá bolest, ale té duši žíznící nadlidskou žízní ještě to málo! 136 Jaká to oběť! Ježíš ji nejlépe cení. Vlněním věků vodí tu trpící duši, do dílny Věčna dává jí v obdivu zříti v závratné visi. Pukají poupětem panenská její ústa: neznámé divy mluví a Poutník je črtá – – Užásl svět, to vesnické děvče prosté učence předčí. Jazykem světců šepotá Kateřina. Bez tíhy času, prostoru bez okovů prochází věky, s Adamem žije v ráji, s Ježíšem trpí. Jaký to život! Před zrakem nevěřících zázrakem drží Boží Prozřetelnost k výstraze všem a k hroznému poučení: Ukřižovanou! 1896
137
Srdce Ježíšovo. Jacintu Verdaguerovi.
Ty trny, jež Tvé Srdce Božské vroubí, můj hříšný splétal prst, že zaryly se v svaté jeho hloubi a rubín pad’ v mou hrst; Tu ránu, jíž Tvé Srdce Božské puká, to jabko granátu, má hříšná, Kriste, otevřela ruka v šílenství záchvatu; Ten kříž, jejž Tvoje Srdce Božské nese, já odepřel jsem nést, jak Šimon, který nucen ustrne se nad bolem Tvojich cest; Ten plamen, jenž Tvé Srdce Božské zžíhá, já rozňal vinou svou, mráz nevděku a velké viny tíha mé chladné Srdce rvou. Kéž trny Tvé mi v lásky růže vzplanou, a v očistu Tvůj kříž, a rána Tvá mě k Tobě vede branou, a plamen k Tobě blíž! 1894
138
Boží oči.
Venkovský chrám, v něm postranní oltář tichý. Bolestná Matka tam ku nebi zdvihá oči, trčící meč jí ve srdci hluboko vězí. Prostý to obraz, však lid jej má v lásce zvláštní, každý den zbožná duše tu v dumách klečí. Prostičký oltář, můj Betlem, má Golgota denní. Pod Matkou Boží tam krucifix malý stojí: na kříži Kristus a jeho mě hledají oči. K oltáři stoupám, hle, teskně se na mě dívá, slzícím okem mě výčitkou v srdce bodá, chvěji se sláb a zahanben klopím zraky. Dřevěný kříž! Co Ježíš ten očima mluví? Nevinné oči, jež nevinné lily slzy; dítěte oči, jež macecha denně trýzní; panenské oči, když vydáno tělo hříchu; národa oči, jenž oloupen o svá práva, okovy spoután, posmíván v řeči svojí; beránka oči, jejž k zabití surově vedou! Výmluvně mluví a stenají němé ty oči! Ježíši ustaň, sic zahltí srdce mé slzy, hříšný jsem, vím, a nehodný být tvým sluhou, chvěje se kalich v hříšných mojich rukou, hříšný jsem, vím, však veliká má je lítost, 139 hříšný jsem, vím, však větší je tvoje Láska! Rozechvěn šeptám posvátná slova mešní, pozvedám hostii, pozvedám k nebi kalich – – Vyjasněte se bolestné Boží oči! 1896
140
Communio. Živ pak jsem již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Ep. ku Galat. 2, 20.
Pateno zlatá, obětní misko mešní, jaký to neseš Chléb, většího není nad tento zázrak dnešní, krve v něm kmitá tep! Kalichu zlatý, ohnivou hoříš krví, věčnosti je to zdroj, Ježíše zrak v něm, krvácí jeho brvy, Smrti a Lásky v něm boj! Století naše nemá již v zázraky víry, jaký však zde to div! zničeno Božství Láskou beze vší míry dnes jako tisíc let dřív! Ježíši, Bože, z prachu mě zvedáš k sobě, z člověka stal se Bůh, zmírá má duše, zmírá mé tělo v Tobě, v žilách mých Krve tvé ruch! Jaký to plamen prolétá moje cévy, jaký to zázrak a div, v údech mých síla rajského klasu a révy, Ježíš je ve mně živ! 1896
141
Varhany. Fr. Kyselému.
Chrám vůní prodýchán, mrak kouře vzhůru stoupá, jak oblak stříbrný se v hustých kupách houpá a mizí ve vzduchu a znova v něm se koupá Tu varhan zvučný hlas zní chrámem velebně, že v svaté hrůze třás’ se oltář, blesk a jas, a zmíral toužebně. A píseň velduchů, jež divným hučí tajem, jde chrámem vítězná, je dusné vůně plna, jak hrůzně velebná a gigantická vlna se z varhan vylila a z chrámu letí krajem, les šeptá v úžasu v té svaté hudbě trna, jež letí v šíř a výš, až nebes projde rájem. Ta píseň, zář a svit a lásky vroucí cit, se z nebes loudí, ten zvuk je štěstím spit, výš, výše nad blankyt se vznáší, nebem bloudí. 142 Ó slyš, sta andělů v chor kol varhan se staví a nová píseň hned se mísí do varhan: „Buď věčně veleben, a věčný hymnus slávy Tvůj, Bože nesmírný, ať chválí božský stan, náš chorál jásavý toč kolem Tvé se hlavy, nechť tvorstvem veleben je tvorstva mocný Pán! Bud dík Ti vzdán, jenž od věků svůj věčný plán nám chystal’s k spáse, jenž člověku v tak divné kráse jsi v svatém čase dal země lán a Syna poslal svého, by vinu ubohého vzal na se!“ A nový světců sbor se k varhan písni pojí, vše jásá v modlitbě, vše před Tvůrcem se sklání, tu píseň lidský ret v svém nikdy nepěl znoji, tak čista, velebna, jak v první chvíli ranní když kalich lilie se otevírá rosný, jak píseň motýlů když u bělostném roji se sluní v étheru a k nebes letí báni a v slunce paprscích se topí bez ustání. Však jaký div, tón svatý dřív 143 se v teskném roztál pláči, teď z varhan vzdech a vzdech se touhy na křídlech ven hrne, v slzách smáčí všech zvuků lkavý běh, co nářek šílený, co vzlykot dušený, co znamená, co značí? To chor je asketů, jdou z varhan v šedém hávě; hle, kápě na hlavách a ruce v škapulíři, a důtky v rukou všech! jak rosné kapky v trávě se ostny blýskají, krev na jich plane hlavě a ruce zbodané výš k nebi svorně míří, to ruce vyhublé, a oči planou žhavě, slz stálých stálý zdroj, jenž prudké roven lávě se řine po hávech; snad soudy Boží smíří? Slyš jejich sten! jak rozechvěn pláč kajicnosti! lká, vzdychá jen jak ďáblův plen, když zavržen a bez milosti lká v noc i den! slyš, z prsou ven, jak tepot kostí, se řine sten: 144 V bolech my zrozeni, k bolu jen určeni, bez zory úsměvu, bez lásky záchvěvu, v marném jen nadšení, u věčném trápení prošli jsme žitím; my těchy úlevu ve štěstí nápěvu, ni v pouhé naději, jež plane vzácněji nad statků drahokam, duší jsouc svatý chrám, vonící kvítím – jsme nepoznali! jen žaly, žaly jsme vzali údělem, znak hříchu nad čelem, jsme v beznaději lkali! A z varhan anděl zas v ten pláč jim odpovídá: „Bůh viděl mnohý hřích i velkou bolest vaši, jde anděl s vámi vždy a kroky vaše hlídá, a děsnou beznaděj ten od srdcí vám plaší, slz množství počítá a Bohu počet vydá, neb každou slzou tou se vina menší činí a proto slzí proud je velké dobrodiní – Bůh větší lásku má než bolest vaše bída!“ Ó slyš, ta píseň v ráz se z pláče v radost mění, 145 ta ve tvář svatý žas, jenž zmírnil utrpení, a v oči vmetla jas, již naděje jest plna, a plna tajných krás se písně roní vlna: Buď věčně veleben, ó Tvůrce spravedlivý, jenž naši na bolest v dol shlížíš milostivý, své vůle pokynem hned velké činíš divy, kde vyschl slzí proud, dáš naděje zdroj živý! Vzduch, éther, bouře, blesk i moře každá vlna, Tvé slávy nesmírné a veleby jež plna, květ vonný, ptactva zpěv, šum lesů, větrů van, list každý na stopce, brouk v trávě, prales divý i všaká země zvěř ať jásá do varhan, ať vichrem oceánu, ať šumem žitných lánů, ať v čtverou světa stranu, ať za dne, v noci, k ránu vše zpívá nebes Pánu dík tvorstva nesmírný, jenž Bůh jest dobrotivý! 1890
146
Epilog. Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini Tuo da gloriam!
Já, Bože, zpívám jenom k Tvojí chvále, jak David zpívával, a Jméno Tvé mi zvoní neustále v můj stesk i zpěv i žal. Já vím, že chudičká je moje lyra, že tichý je můj zpěv, však oko Boží na srdce jen zírá, chce všecku jeho krev. Kde bouří svět, tam píseň moje ztichá, tam není její zdroj, můj Ježíš v chrámě opuštěný vzdychá a svět zná jen svůj boj. Má píseň nechce chválu toho světa, můj sladký Ježíši, Tvá pochvala, jež všecku pýchu smetá, mně chválou nejvyšší! 147 Svou písní kdybych zažeh’ srdce chladná, ó jak bych šťasten byl, z mé písně, Pane, srdcím lidským vládna, Ty bys to promluvil! Své písně všecky u nohou Ti kladu, Ty, Bože, sám je suď, s Tvým Srdcem budou-li snad v nesouladu, je spal i moji hruď! 1895
148 Slovo ku čtenáři.
S vydáním knihy svých básní váhal jsem od r. 1889. Konečně na žádost některých básníků a na radu kritiky rozhodl jsem se ji vydat. Udal jsem u každého čísla dobu jeho vzniku, aby byl patrný můj vývoj duševní a umělecký. Reproboval jsem mnoho ze svých veršů a podržel konečně jen to, co ukazuje duši mou prostě a otevřeně tak, jak jest. Je v tom celý život kněze-umělce, kněze dnešní doby. Psal jsem ty verše v různých chvílích života, poněvadž jsem je napsati musil. Vnitřní tlak a nutnost mi to kázaly. Mám k poesii a umění vůbec úctu tak velikou, že jsem po léta sám sebe za básníka nepokládal; a čím více jsem studoval poesii cizí, tím více úcta ta rostla. Že přece knihu svou vydávám, ač s jakýmsi vnitřním násilím, které si činiti musím, toho příčinou je vědomí, že naše česká poesie duchovní je proti 149 jejím sestrám cizozemským tak chudičká, že kniha má v české poesii katolické nebude zbytečnou. Psal jsem ji s horkou hlavou a tlukoucím srdcem, ježto látka její týká se většinou víry a umění, dvou sester, které jsou mi svaty a jsou mojí silou v těžkém povolání. Co jsem psal, bylo upřímně psáno, a prosím čtenáře i kritiku, aby stejně upřímně, bez předsudků knihu mou četli. Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!
V den sv. Jana od Kříže 1896.
S. B.
150 OBSAH:
Strana Prolog9
Ve stopách Kristových.
Věnec trnový13 Hřích14 „Pojď!“ řekl Kristus – –18 Stopy Kristovy19 Uplakaná okna21 Pes22 Mír23 Ticho24 Ó kniho Bohem psaná....25 Moje prvotiny kněžské na Svaté Hoře I.28 II. Požehnání32 III. Ten jásot lidu – –33 List paní, jež mě prosila o požehnání34 Syn horníkův37 Kněz39 Kaplan svému faráři43 Pan farář stůně45 Puklý zvon46 Cesta k nemocnému I.49 Cesta k nemocnému II.50 Cesta k nemocnému III.51 Děti53 Pláč dítěte55 Za babičkou60 Ženy61
152 Matička Sláva62 V nemocnici65 Milosrdné sestry67 Znamení kříže69 Écrasez l’infame!71 Hold básníka svému biskupu73
Umění.
Sedmero strun79 Kus staré poetiky. I. Sonet na sestinu81 Kus staré poetiky. II. Sestina ku chvále sonetu82 Umění84 Příteli K. D. Lutinovu v dobách zlých86 Felibrové87 Frederi Mistral89 Teodor Aubanel90 Příteli Jacintu Verdaguerovi I.91 Příteli Jacintu Verdaguerovi II.92 Maurice Maeterlinck93 Mrtvý Verlaine94 Joris Karl Huysmans96 Antonín Chitussi103 Josef Manes104 Adam Chlumecký106 Příteli Xaveru Dvořákovi108 Otakaru Březinovi I.109 Otakaru Březinovi II.110 Beneši Methodu Kuldovi111
Panem de coelo.
Invocatio115 Mé péro116 Panem de coelo118 Boží zrno119
153 Chléb a víno121 Květina123 Dívka124 Padla lípa125 Po ukončení překladu „Snu sv. Jana“ 29 Lilie130 Sv. Kateřina Sienská I.132 Sv. Kateřina Sienská II.134 Ctih. Anna Kateřina Emmerichová136 Srdce Ježíšovo138 Boží oči139 Communio141 Varhany142 Epilog147 Slovo ku čtenáři149 Od téhož autora151 Obsah152
154 Dotištěno dne sedmnáctého prosince roku tisícého osmistého devadesátého šestého v tiskárně CYRILLO-METHODĚJSKÉ pro BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ.
E: tb; 2004 [155]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Básnické obzory katolické; Cyrilometodějská knihtiskárna; Kotrba, Václav
(Básnické obzory katolické. Vycházejí péčí katolických básníků českých. Číslo IV. Nákladem vydavatelů - Tiskem Cyrillo - methodějské knihtiskárny V. Kotrby v Praze.)

Místo: Praha; Nový Jičín

Vydání: [1.]

Počet stran: 155

Věnování: Koudelka, Alois
(Příteli Aloisiu Koudelkovi, faráři Nykolčickému, slovutnému překladateli a výtečnému znalci evropských řečí a literatur připisuje S. B.)