V nemocnici.

V nemocnici.
Ó mlčení těch zraků a těch retů, jež balsam lijí v duše znavení! Kdo jsi? sem přišla’s jako zjevení, zda cestou hvězdnou stanula jsi v letu? Já bojím se tě a zas toužím v muce, můj život, mrtvý dnešní bolestí, se mění divem v mír a ve štěstí a div ten tvoje čisté tvoří ruce. Ty ruce duchů, lilije ty chladné, ty ruce církve, ruce jeptišky, ty konvalinek vonné kalíšky, jak pod jich dotknutím má duše mládne! Sny nečisté z mé duše vymizely, ty prsty sáhly v duše klávesy, jí dotekly se náhle nebesy a písně dětské pod nimi se chvěly. Ó víro v mládí, plesný zraku děcka! Tvé štěstí čisté teď mě zalilo, jak ranní slunce v něm by zářilo, má bytost snad se přerozuje všecka! 65 Kde – jsem? co chci zde, v tomto koutě míru, já cizinec, ba církve odpadlík? A teď má duše celá pěje dík, já mroucí chápu, žádám, piji víru! Ta láska kolem, soucit nekonečný, mě pálí, taví v hmotu měknoucí, a vděčnost moje, lampa horoucí, plá před oltářem, kde mě čeká Věčný. 1895
66