Kněz.

Kněz. Našemu kněžstvu.
Jsem Kristův kněz a prostý řeholník. Kde nebes práh a země rozhraní, jsem prostředníkem lidstva u Boha, v své ruce hříšné, v ruce svěcené, já Boha svého k nebi pozvedám, jenž Nekonečný, slov mých poslušen, se snáší s výše dolů na oltář. Ó nesmírná je moje důstojnost, ó nesmírná též moje nehodnost! Nic, pouhé nic, já volám Mocného, by v moje ruce stoupil s nesmírna a nehodného stal se obětí! Jsem Kristův kněz a prostý řeholník, jsem naší doby bídný paria, jejž každý vítá šklebným posměchem a plvá v moje dlaně svěcené a blátem hází na šat řeholní, ten symbol nicoty a bídy mé. To svaté slovo kněz, to dnešní svět vzal v ústa svoje, smíchu dychtivá, a slovo hany z něho urobil, by ve tvář mi je vmetl zardělou, že člověk jsa, jsem lidstva členem též, však sudbou Boha nebes prostředník. 39 Mé každé slovo v ústech obrátí a pozměněné v jedovatý šíp, je vmetá zpátky v srdce moje zas, to trpící, to milující vše, jež lásku chce a lásku hlásá jen, jež vědomo jest své si chudoby, však láskou světí vlastní nicotu! A všude čeká nedočkavý svět, by vážil přísně každičký můj krok a v misku moji přidá kámen hned, bych ke dnu padl zvážen nehodným, by z apoštola činil kejklíře! A přece všechněm vždy chci býti vším – – Jsem dítětem, když vstoupím do školy a ruce dětské spínám k modlitbě a v srdce dětská lásku vštěpuji, jíž srdce moje vždycky krvácí. A v zpovědnici hříšníkem jsem zas, a zpověď každou vlastní lítostí a vlastním žalem stejně provázím; mé srdce stejně s hříšným chvěje se, když ústa moje odpouštějí hřích, jak Kristus chtěl, když dal mi k tomu moc. A s kazatelny mluvím k zástupům, těm pravdy lačným pravdu hlásaje, ne lidské duše chorý výmysl, však svatá slova Syna Božího, 40 ne lidstvu jen, však sobě především tím uhlem slova svatě řeřavým své rety pálím, světím kající a k Bohu volám ovce zbloudilé. A k nemocným sám spěchám nemocný, sám s umírajícím též umírám, pot jemu s čela chladný stíraje sám cítím na svém čele hojný pot, to v strachu o tu duši předrahou, bych neztratil jí Pánu, pastýř všech. A přec jsem světu bídným pariou a na posledním místě chvěji se; když trpícího zavolá mě vzlyk, tu dávám sebe, dávám vše, co mám, a přece slyším slova potupná: Ten vládnout chce a ve tmy vězení nás váže zpupně poutem pověry! A doma v knihy vědců ponořen, zas mistrům zpěvu lačně naslouchám a v stesku svém lék hledám v umění, jež zjevilo mi všecky taje své, žák Boha, Jenž jest prvním umělcem! A přec jsem světu bídným pariou! I do studovny mé sem vniká smích, tak řezavý, tak ostře ranící, jenž otravuje práci mou i klid. 41 Tu Kristus, na kříži svém rozepjatý, mě těší vlídně, Lásky mučedník: „Trp, synu můj, já vytrpěl jsem víc, svůj vezmi kříž a následuj mě dál, já setru slinu, jež tvou hyzdí líc, pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“ 1894
42