I.

I.
Tak spolu ořem totéž horské pole, tak kamenité, v potu, do únavy, a jsou to často jenom skály holé, jež vzdorujíce zvedají své hlavy. Co sejem, smete často vody příval, neb kámen tvrdý uzavře své nitro, když večer jsem se v osení své díval, mě zklamalo již příští náhlé jitro. Ty hory tiché, dumné, mlčelivé, ty mají také svoje zvláštní bouře, a stejně chaty sní své touhy divé, z nichž, míru znak, dým k nebi spěje, kouře. Ten lid tak drsný v chování i slovu, tak nedůtklivě slyší slovo cizí, jeť obal jeho duše zroben z kovu, a těžko najít pod ním srdce ryzí. A k tomu bída u nás všude hostem, je Chudoba a Nouzín soused blízký, a týden celý u nás dlouhým postem jest od chaloupky první v konec vísky. 43 A přec ten lid nám oběma je drahý, a ještě dražší malé jeho děti, jak v lásce k sobě lnem, cíl naší snahy je láska, v níž všem chceme vyhověti. 1894
44