I.
Tak spolu ořem totéž horské pole,
tak kamenité, v potu, do únavy,
a jsou to často jenom skály holé,
jež vzdorujíce zvedají své hlavy.
Co sejem, smete často vody příval,
neb kámen tvrdý uzavře své nitro,
když večer jsem se v osení své díval,
mě zklamalo již příští náhlé jitro.
Ty hory tiché, dumné, mlčelivé,
ty mají také svoje zvláštní bouře,
a stejně chaty sní své touhy divé,
z nichž, míru znak, dým k nebi spěje, kouře.
Ten lid tak drsný v chování i slovu,
tak nedůtklivě slyší slovo cizí,
jeť obal jeho duše zroben z kovu,
a těžko najít pod ním srdce ryzí.
A k tomu bída u nás všude hostem,
je Chudoba a Nouzín soused blízký,
a týden celý u nás dlouhým postem
jest od chaloupky první v konec vísky.
43
A přec ten lid nám oběma je drahý,
a ještě dražší malé jeho děti,
jak v lásce k sobě lnem, cíl naší snahy
je láska, v níž všem chceme vyhověti.
1894
44