Příteli Jacintu Verdaguerovi.

Sigismund Bouška

Příteli Jacintu Verdaguerovi. I.
Vln ve sváru a bouři oceánu, můj Cinto, psal jsi svoji Atlantidu, dech moře solný hojil těla ránu, blesk v mračna psal, ty v svoje blány v klidu. Pak umění ti dalo slavobránu, když v hory k svému navracel se’s lidu, tu k básni moře báseň hor a lánů jsi připjal na Caniga pyramidu. A posléz tesy hor a mořské vlny jsi opustil, snů nových, věštích plný, sen nebes Jana naslouchaje uchem sám Krista na prsou. Teď vidím tebe, jak zpěvů mystických a idyll nebe čar nesmírný svým obsahuješ duchem. 1892
91
II.*)
Je přízeň světa jako přízeň štěstí. Dnes bývalého svého milence dav opustil, v něm vida šílence, neb tolik lásky nemůže víc snésti. Když z mořských propastí své pěl jsi zvěsti, když rodných hor jsi slavil růžence, lid laur ti hojný vinul do věnce a v zlatou lyru chvátal růže plésti. Když, druhý Dante, v ráj jsi letěl k Bohu, dav nestačil tvou sledovati nohu a nesnesl víc pohledu v tvou líc: tož v nenávist jal zářná tvoje křídla a slova obdivu mu v záští stydla: „Jej zavřete! Je šílenec, víc nic!“ *) Báseň zakládá se na skutečné události. Slavný básník „Atlantidy“ neslýchanou intrikou svých nepřátel prohlášen za šílence a uvězněn v klášteře. I policie barcelonská básníka stihala. Verdaguer odešel z kláštera a vydal brožuru na svou obranu. Brožury pro a contra tvoří již skoro malou knihovnu. Nám stačí, že celá fakulta lékařská v Barceloně ve svém odborném listě prohlásila po důkladné prohlídce básníka, že Verdaguer je duševně docela zdráv.
1895
92