Pláč dítěte.
Frant. Leubnerovi.
Muž přišel na faru a klepal tiše.
Tak vešel nesměle, zrak žádal cosi,
a stopy budoucí v něm vlhly rosy.
Je tkadlec – pokora mu ze rtů dýše –
zde blízko bydlí, však tam chodím kolem,
tam za potokem u velkého statku
má skromnou svoji, poníženou chatku,
dvě děti zdravé za chuďoučkým stolem.
Než Aninka, však znám ji, dávno stůně,
už přes dva roky doma bledá leží,
už dnes by k svatému šla přijímání,
ta ubohá, a uzdraví se stěží – –
A včera, Bože, jaká radost, vůně!
šly všecky družky, květy kolem skrání,
jen jeho Anna blízka umírání – –
A zamlčel se. – Jak to bylo krásné
v tom kostele, ty bílé šaty dítek,
ten nával lidstva, – každé dítě šťastné,
jež dočká se těch věnců a těch kvítek. –
Snad mohl bych jít procházkou v tu stranu
a připravit ji ku zpovědi, Annu?
Jen prostou světnici má, v ní jen bídu –
a zrak mu vlhnul.
„Dobře tedy, přijdu.“
55
Den májový. Ó jak se modří hory!
vzduch ambra jest, strom každý vidíš v stráni,
skal temena se týčí nad obzory,
klín údolí jest v plném rozkvétání.
Kam hlédneš, běl se v sněhy květů mísí,
tu v trávě hoří a tam s větví visí,
v té běli hasnou bílé chatek rysy.
Jdu zvolna zadem za starými ploty;
kde tráva bujná jako kapradiny
své palmy nad modrými šíří stíny,
tam stezička se tratí podle Lhoty.
Tu cíl mé cesty. Vetchá, stará chata,
jíž svěží zeleň mechu došky krášlí,
se tratí v louce, okna travou jata,
že sotva byste ve trávě je našli.
I vcházím sehnut do nizoučké síně.
Stav široký, a na něm plátno bílé.
Co žena spící děcko chová v klíně,
muž v plné práci jednotvárně klepe,
jak člunek lítá sem a tamo čile,
a za ním okno zelení je slepé.
Stůl, sukadlo a navinuté cívky
a v zadu lože. Bledé líčko dívky
se v rámci zlatých kučer teskně dívá,
a v ručkách rozpálených odpočívá.
Muž ustal v práci, za stavem dál sedí
a jeho zraky na nemocnou hledí;
vši lásku svou v té dívce pochovává.
56
Jdu k loži. Zná mě, vždyť je moje žačka,
ač léta dvě ji nemoc tísní dravá;
vždy nevinná to byla, velká hračka.
Jdu k ní. Než dívka v bázni líce skrývá
a škytá, vzlyká bleda, zimomřiva.
Co děsí ji? co tak ji pláčem dusí?
Či myslí snad, že nyní umřít musí?
A čím jí život, dlouhé umírání,
v tom útlém věku v bolu, bez usmání?
Svou všecku něhu, všecku lásku vkládám
v svá vlídná slova, která v hovor spřádám. –
Než dítě mlčí a vždy více škytá
a každý zvuk můj nový žal jí skýtá.
Je marno vše, dnes necháme ji v klidu.
A otec vyprávěl tu celou bídu:
Šel se ženou kdys ráno na roráty.
Noc byla ještě, rozsvítili svíčku,
sníh zpola zakryl okna malé chaty.
Jen Anna s mladší sestrou měla bdíti,
co otec s matkou chce se pomodliti.
Zlou náhodou však děti na stoličku
si k stavu sedly, světlo překotily,
a ve plameni stav byl v téže chvíli.
A plamen roste – – Děti v málomoci
zří ztrnule, jak temnou, chladnou nocí
zář děsivá se v každý koutek plíží,
vše hltá plamen, víc a víc se blíží.
Jen Anna křičí, šílí, děsem ledná,
v tom vědomí, že za vše zodpovědna,
57
ač bezmocny jsou slabé ručky její.
V tom soused přiběh’, v okně spatřiv plamen,
zřel spoustu uvnitř, hasil, běhal zmámen
a zřel, jak děti škytají, se chvějí.
Byl oheň uhašen, však Anna hoří,
jí zmítá horečka a dosud moří
ji nemoc dlouhá v jisté beznaději.
A otec zmlkl. – Aspoň ku zpovědi
ji kdybych připravil, by Pána Krista
též přijala. – Ta dětská duše čistá
má zpovídati se? A z čeho? Z ticha
jdu znova k loži. Anna zvolna dýchá
tak nemluvna a bez vší odpovědi.
HleHle, obraz mučednice v dětském těle,
v té líci čisté obraz Trpitele!
A sotva jménem zavolal jsem dítě,
hned v nový pláč se dává křečovitě,
tvář v peřinách, se ve svém žalu dusí.
„Tak často myslím, co to dítě zkusí;
nic netěší ji víc. Když přijdou žačky
ji navštívit, tu vyslechne je plačky,
a na obrázky víc se nepodívá;
nic nejí skoro a jen stále pláče.
To Bůh jen ví, kde stále duší bloudí!
ba myslívám, proč tak ji Pán Bůh soudí?“ –
A malá sestra na kolíbce skáče
a žvatlá cosi, kanár v kleci zpívá,
a matka tiše kolovratem točí,
co oknem dovnitř květů hledí oči.
To divný pláč! Proč as to dítě trpí?
58
Smrt za dveřma si brousí svoje srpy,
jde vysvobodit Annu z její muky.
Ta pláče jen, slyš, dušené ty zvuky!
A náhle jal mě smutek nekonečný,
v mou duši padal ze všech síně koutů,
ta zpínala se marně v jeho poutu,
hloub v jeho tůně padajíc a chmury;
v tom pláči slyším bídy nářek věčný
a paprsk světla nepadá v něj shůry.
Ó záhado, kdo vysvětlí tvé runy?
To dětské tělo a ta dětská duše,
ač bez viny, přec jakés ve předtuše,
jak blíže noci bez paprsku luny!
Jdu domů zas, muž ven mě vyprovází,
to srdce jeho teď se chvějí struny:
„Tak myslím sobě, co té Anně schází,
proč trpí tak? mě již ta bolest mrazí.
Snad za mne, za nás, světice má čistá
nám zaslouží snad lepší v nebi místa.“ –
Já domů šel, ta řeč mi v uších zvučí –
snad slovem prostých Bůh nás pravdě učí.
1895
59