Joris Karl Huysmans.

Sigismund Bouška

Joris Karl Huysmans. Glossy ku třem románům. I.
NA RUBY.
Starého rodu poslední ratolest, nemocné matky nedokrevný syn, vrhá se z koleje v hlučící Babylon hříchu. Vypity všecky nečisté poháry, poslední choutka nudně zkojena, vévoda hyne moderní nemocí nervů. Pryč z toho Babelu, všecko je prach a hnus banalní krmě nesytí obraznost, rozkoše nové, nové si radosti stvoří. Jaké to choré Fantasie svět! Perversné chutě všednost mu nahradí, přírodu zvrátí na ruby, stvoří den v noci. 96 Strojené vůně v bizarním příbytku, vybraný přepych v umělém světle lamp, všecko mu nudu přemění v rozkoše klášter. Život mu nahradí raffinovaný sen, v kajutu změní s illusí cesty síň, vypudí ze svých vzpomínek nečistou ženu. Básníky Říma z úpadku mrzkých dnů, z domácích pěvců dekadentů zpěv, mystiku pouze katolických knih čítá. Znavená duše žízní však stále víc, nádoba těla láme se v svazku tom, hallucinace rostoucí chorobu děsí. Zmučená duše výstřední chutí svou! Neznámé světy šílenství hlídá zjev – Vrať se zas k lidem, nechceš-li plenem být smrti! 97 II.
TAM DOLE.
Jak se mu zhnusil ten nízký a hmotný naturalismus! Není v něm ducha, toť polovic jistě v něm umění zmírá! Bez víry sic, však připouští nutně Nadpřirozené, v každičkém kroku v tajemné toto bludiště vráží. Nevěří sic, však Grünwaldův hrozný Ukřižovaný k novému umění ducha jej probouzí ze sna. V samotě žije svým knihám a příteli svému des Hermies. Středověk! slyšte! to tajemné slovo volá ven světy. Středověk! prchni! tam dávná tě čeká a zaujme víra, nechceš-li vzhůru, tož víří to chmurně a vztekle tam dole, sáhni jen tam, hlehle, hrdina: Gilles de Rais, Modrovous zvaný! Durtal píše pomalu dějiny člověka – ďábla. Jaké to vraždy a jaké to svatokrádeže hrůzné! Jaký to maršál za doby čisté světice Jany! Jaké to ďábelství? – Zná-li pak nový věk podobnou zlobu? V Paříži sídlí! – Jak poznati černou mši zrádného Docra? 98 Pak teprv vypsal by věrně rouhání Modrovousova. – Durtal se chvěje, jej vede necudná Chantelouve. Satanské hrůzy! zda může člověk hlouběji klesnout? Ježíši! kterak to deptá se tvoje nesmírná láska! Nelze to čísti, mně vytryskly horké bolesti slzy – Jaký to hnus! hle, Durtal zahlcen řítí se z domu, divoká Chantelouve marně jej prznit chce dále. Durtal se hrozí: Jaká to nesmírná svatokrádež! v uších mu hučí: v hostii že jest přítomen Ježíš. – Durtal se chvěje, v něm všecko se boří a tvoří se nové. 99 III.
CESTOU.
Divno věru, Satan ho k Bohu vrací. Dlouhou cestou zvolna se k němu bere. Hříchem, vášní vysílen, posléz touží po Církvi Matce. Není jiné, nezbývá jiné cesty. Všecko zhořklo, zklamalo, znechuceno, v tesknou mdlobu zajásal náhle v duši starý mu choral. Kterak duší otřáslo De profundis! Durtal lačně probíhá Paříže chrámy, ssaje, loká novou tu silnou stravu nebeské vláhy. Kterak Církev choralem sílí, sytí! Durtal věří. Jak se to, ptá se, stalo? Náhlé světlo zalilo moji duši: milostí Boží. Přítel zemřel. Životy čítá svatých. Bolest svaté Lidviny láká jej, děsí. U knihkupce našel ho jeho vůdce Gevresin abbé. 100 Starý kněz a hluboký mystik spolu. Durtal slyší neznámé dosud taje, jeho duše uměním odchovaná novou má práci. Ó ti mystři v mystiky arcidílech! Hello, jediný psycholog tohoto věku! Tereza mužná, svatý Jan ode Kříže, jaké to duše! Ruysbroeck, Faber, Angela de Foligno, Kateřina Emmerich... jaká díla! – Vale světe! Na volnou zve jej dobu Trappistů klášter. Svaté ticho, velikých prací matko! živná sílo mlčení, klide věčný, jak tu duše zmučená pookřívá, rozpíná křídla! Žhavá lázeň zpovědi minulost smyla. Bratři řádu ochotně za něho trpí, jejich prosby v choralu extatickém za něho znějí. Církev! kterak vznešený je to ústav: bratr bratra břemena na se bere, bolest moji ochotně jiný trpí, smývá mou vinu. 101 Durtal všecky předsudky z duše ztratil. Ale bída Trappistů tělo mu kruší. S Bohem, bratři! odchází jiný člověk, mír váš má v duši. 1896
102
Básně v knize Pietas:
  1. PROLOG.
  2. Věnec trnový.
  3. Hřích.
  4. „Pojď!“ řekl Kristus – –
  5. Stopy Kristovy.
  6. Uplakaná okna.
  7. Pes.
  8. Mír.
  9. Ticho.
  10. Ó kniho Bohem psaná...
  11. I.
  12. II.
  13. III.
  14. List paní, jež mě prosila o požehnání.
  15. Syn horníkův.
  16. Kněz.
  17. I.
  18. II.
  19. Puklý zvon.
  20. I.
  21. II.
  22. III.
  23. Děti.
  24. Pláč dítěte.
  25. Za babičkou.
  26. Ženy.
  27. Matička Sláva.
  28. V nemocnici.
  29. Milosrdné sestry.
  30. Znamení kříže.
  31. Écrasez l’infame!
  32. Hold básníka svému biskupu.
  33. Sedmero strun.
  34. Kus staré poetiky.
  35. Umění.
  36. Příteli K. D. Lutinovu v dobách zlých.
  37. Felibrové.
  38. Frederi Mistral.
  39. Teodor Aubanel.
  40. Příteli Jacintu Verdaguerovi.
  41. Maurice Maeterlinck.
  42. Mrtvý Verlaine.
  43. Joris Karl Huysmans.
  44. Antonín Chitussi.
  45. Josef Manes.
  46. Adam Chlumecký.
  47. Příteli Xaveru Dvořákovi.
  48. O. Březinovi.
  49. Beneši Methodu Kuldovi,
  50. Invocatio.
  51. Mé péro.
  52. Panem de coelo.
  53. Boží zrno.
  54. Chléb a víno.
  55. Květina.
  56. Dívka.
  57. Padla lípa.
  58. Po ukončení překladu „Snu Sv. Jana“.
  59. Lilie.
  60. Sv. Kateřina Sienská. I.
  61. Sv. Kateřina Sienská. II.
  62. Ctih. Anna Kateřina Emmerichová.
  63. Srdce Ježíšovo.
  64. Boží oči.
  65. Communio.
  66. Varhany.
  67. Epilog.