Varhany.

Sigismund Bouška

Varhany. Fr. Kyselému.
Chrám vůní prodýchán, mrak kouře vzhůru stoupá, jak oblak stříbrný se v hustých kupách houpá a mizí ve vzduchu a znova v něm se koupá Tu varhan zvučný hlas zní chrámem velebně, že v svaté hrůze třás’ se oltář, blesk a jas, a zmíral toužebně. A píseň velduchů, jež divným hučí tajem, jde chrámem vítězná, je dusné vůně plna, jak hrůzně velebná a gigantická vlna se z varhan vylila a z chrámu letí krajem, les šeptá v úžasu v té svaté hudbě trna, jež letí v šíř a výš, až nebes projde rájem. Ta píseň, zář a svit a lásky vroucí cit, se z nebes loudí, ten zvuk je štěstím spit, výš, výše nad blankyt se vznáší, nebem bloudí. 142 Ó slyš, sta andělů v chor kol varhan se staví a nová píseň hned se mísí do varhan: „Buď věčně veleben, a věčný hymnus slávy Tvůj, Bože nesmírný, ať chválí božský stan, náš chorál jásavý toč kolem Tvé se hlavy, nechť tvorstvem veleben je tvorstva mocný Pán! Bud dík Ti vzdán, jenž od věků svůj věčný plán nám chystal’s k spáse, jenž člověku v tak divné kráse jsi v svatém čase dal země lán a Syna poslal svého, by vinu ubohého vzal na se!“ A nový světců sbor se k varhan písni pojí, vše jásá v modlitbě, vše před Tvůrcem se sklání, tu píseň lidský ret v svém nikdy nepěl znoji, tak čista, velebna, jak v první chvíli ranní když kalich lilie se otevírá rosný, jak píseň motýlů když u bělostném roji se sluní v étheru a k nebes letí báni a v slunce paprscích se topí bez ustání. Však jaký div, tón svatý dřív 143 se v teskném roztál pláči, teď z varhan vzdech a vzdech se touhy na křídlech ven hrne, v slzách smáčí všech zvuků lkavý běh, co nářek šílený, co vzlykot dušený, co znamená, co značí? To chor je asketů, jdou z varhan v šedém hávě; hle, kápě na hlavách a ruce v škapulíři, a důtky v rukou všech! jak rosné kapky v trávě se ostny blýskají, krev na jich plane hlavě a ruce zbodané výš k nebi svorně míří, to ruce vyhublé, a oči planou žhavě, slz stálých stálý zdroj, jenž prudké roven lávě se řine po hávech; snad soudy Boží smíří? Slyš jejich sten! jak rozechvěn pláč kajicnosti! lká, vzdychá jen jak ďáblův plen, když zavržen a bez milosti lká v noc i den! slyš, z prsou ven, jak tepot kostí, se řine sten: 144 V bolech my zrozeni, k bolu jen určeni, bez zory úsměvu, bez lásky záchvěvu, v marném jen nadšení, u věčném trápení prošli jsme žitím; my těchy úlevu ve štěstí nápěvu, ni v pouhé naději, jež plane vzácněji nad statků drahokam, duší jsouc svatý chrám, vonící kvítím – jsme nepoznali! jen žaly, žaly jsme vzali údělem, znak hříchu nad čelem, jsme v beznaději lkali! A z varhan anděl zas v ten pláč jim odpovídá: „Bůh viděl mnohý hřích i velkou bolest vaši, jde anděl s vámi vždy a kroky vaše hlídá, a děsnou beznaděj ten od srdcí vám plaší, slz množství počítá a Bohu počet vydá, neb každou slzou tou se vina menší činí a proto slzí proud je velké dobrodiní – Bůh větší lásku má než bolest vaše bída!“ Ó slyš, ta píseň v ráz se z pláče v radost mění, 145 ta ve tvář svatý žas, jenž zmírnil utrpení, a v oči vmetla jas, již naděje jest plna, a plna tajných krás se písně roní vlna: Buď věčně veleben, ó Tvůrce spravedlivý, jenž naši na bolest v dol shlížíš milostivý, své vůle pokynem hned velké činíš divy, kde vyschl slzí proud, dáš naděje zdroj živý! Vzduch, éther, bouře, blesk i moře každá vlna, Tvé slávy nesmírné a veleby jež plna, květ vonný, ptactva zpěv, šum lesů, větrů van, list každý na stopce, brouk v trávě, prales divý i všaká země zvěř ať jásá do varhan, ať vichrem oceánu, ať šumem žitných lánů, ať v čtverou světa stranu, ať za dne, v noci, k ránu vše zpívá nebes Pánu dík tvorstva nesmírný, jenž Bůh jest dobrotivý! 1890
146